Holky mají větší disciplínu, srovnává přístup tenisový trenér Štěpánek. Mladý Korda je pro mě výzva, dodává

Martine, tenisem se zabýváš celý život. Kdy přišel ten moment, že jsi skončil s hraním a začal trénovat?

Mělo to už vývoj, když jsem hrával. Táta byl trenér a pedagog, tak jsem byl předurčen k tomu, že se jednou stanu tenisovým trenérem. Navíc ten sport miluju. Měl jsem pak zraněné rameno, operace a rozhodoval jsem se, jestli budu pokračovat tenise, nebo trénovat. Tam vznikl nápad, že opravdu už profesionální tenis ne, ale trénování.

Rodiče byli oba pedagogové, táta trenér. Nejste nějak příbuzní s Radkem Štěpánkem?

Nejsme. Všude na turnajích se mě na to ptali, ale není to tak.

Co všechno máš za sebou od doby, kdy jsi hrál a co jsi musel zjistit a naučit se?

Především to, že být trenér je tak trochu poslání. Můj kamarád Jirka Heřman říká, že musíš mít trenérskou duši. Stejně tak být pedagog. Trénoval jsem i děti a beru jako obrovskou zodpovědnost, že trénuješ toho člověka jako sportovce, ale stejně tak ho chceš formovat jako člověka. Naučil jsem se, že je to strašně důležité a je důležité odvádět na kurtu sto procent, ať hraješ s kýmkoliv, protože si buduješ reputaci. Chceš, aby se k tobě lidé rádi vraceli, aby když přestaneš hrát tenis, jste byli kamarádi. V neposlední řadě je to v dnešní době, kdy přichází mladá generace, která je opravdu jiná, tak je obrovský požadavek na empatii. Každý člověk je jiný, každý hráč je jiný a každý přemýšlí jinak. Někdo potřebuje radu direktivně, někomu to říkat tak, aby si na to přišel sám. Tohle povolání se furt učíte. Nemůžu o sobě říct, že jsem hotový trenér, to ne. Každý hráč je nová zkušenost, člověka to rozvíjí a mě to hrozně baví.

Říkal jsi, že nová generace je úplně jiná. Jak to myslíš?

V tom, že dřív přišel trenér a co řekl, to hráč udělal. Panoval trochu strach, obrovský respekt z trenéra. To dnes skoro není, dokud si to trenér u toho mladého hráče nějakým způsobem nevybuduje. Dám příklad. Měl jsem jednoho mladého hráče, nebudu jmenovat, i když ho mám strašně rád. Když jsem s ním začínal, dohodli jsme se, že přijde ráno na 10. hodinu na trénink. Klučina přišel pozdě. Ptal jsem se ho, jak je možné, že přijde v 10 hodin pozdě a on mi odpověděl, že se mu hrozně dobře spalo a nemohl vstát. Já v tu chvíli absolutně nevěděl, co mám dělat, jestli na něj řvát. Na druhou stranu mi imponovalo to, jak byl úpřimnej a že mu potřebuji vysvětlit, proč je to špatně. Chvíli mi to trvalo, ale obrovským úspěchem pro mě bylo, že se ten člověk neskutečně vyvinul a je úžasný. Bohužel je strašně zraněný, ale je to úžasný člověk.

Tvá první velká trenérská zkušenost přišla záhy poté, co jsi ukončil svojí kariéru. Jak dlouhá byla spolupráce s Lukášem Dlouhým?

S Lukášem to bylo dost krátké, to bylo asi jen půl roku...

Čtěte také

Krupa i Kotyza jsou skvělí trenéři. Jsem ráda za jejich spolupráci, pochvaluje si Linda Nosková

Dostal ses do akademie v Německém Halle a tam to celé začalo. Kudy vedly první trenérské kroky?

Jsem docela kosmopolitní člověk. Narodil jsem se na Kubě, kde můj táta trénoval tenisový nároďák. Pak jsem strávil jako malý kluk tři roky v Mexiku. Táta mi vždycky říkal, jestli můžeš, tak nejlepší zkušenost je odjet do zahraničí, kde člověk pozná sám sebe. Když jsem dostal nabídku z Německa, vzal jsem to, aniž bych věděl, do čeho přesně jdu. V Halle mě čekal fantastický klub, výborný trenér Jan David, který mě spoustu věcí naučil. Musel jsem se postarat sám o sebe, zjistit víc o trénování, a celá ta štace mě obrovsky posunula.

V německé akademii jsi narazil na svého budoucího svěřence Ivana Dodiga. Jak na tohle vzpomínáš?

Měl jsem tam asi tři kluky a do toho Ivana. Neměli trenéra, který by se mu nemohl víc věnovat, tak Ivan oslovil mě, jestli by se mnou mohl hrát. Já řekl, že není problém, tak jsme začali, byli na pár turnajích a jemu se ta spolupráce líbila. Já pak v Halle končil, chtěl jsem se vrátit domů a Ivan mě oslovil, jestli bych se nestal jeho osobním trenérem.

Vaše spolupráce trvala pět a půl roku. Čeho všeho si nejvíce ceníš?

Ivanovi strašně málo lidí věřilo. Byl to silový hráč, nebyl to přirozený talent. Strašně makal... na začátek to byl asi nejlepší člověk, kterého jsem mohl potkat na rozjezd své i jeho kariéry. Udělal vše, co jsem řekl, hodně jsme se o tenise bavili, měli jsme na to podobný pohled. Nejvíce si cením toho, že i po konci spolupráci jsme zůstali ve fantastickém vztahu. Cením si i toho, že kluka z Bosny a Hercegoviny, který neznal svět, bonton, tak v tom se taky obrovsky zlepšil. V neposlední řadě to dotáhl na 29. místo světového žebříčku v singlu a na 4. místo ve čtyřhře. Prožili jsme spolu úžasné jízdy. Pro mě byla taky velká škola, že jsme zažili tři větší konflikty, které jsme ale museli vyřešit. Je to trochu jako v manželství. Když ty konflikty jsi schopný řešit, argumentovat a s druhým se bavit a pak je překonáš, tak tě to ještě víc posílí.

Ty jsi s Ivanem musel navázat takový rodinný vztah, protože jste objeli všechny turnaje sezony a skoro jsi nebyl doma...

Jo jo, to jsme ještě byli mladí a neměli dceru. Díky mojí ženě, která je fantastická. Silvie taky dříve hrávala tenis, tak moc dobře chápala, kde zrovna jsem, kde se nacházím ve svém životě a že je potřeba to obětovat. Bavili jsme se o tom, než vše začalo. Moje žena je velmi pilná v práci a já taky, ale strašně mi pomohlo, že mi dala to porozumění a že mi dala volnost a mohl jsem jezdit.

Jak vznikla spolupráce s Patrikem Riklem?

Ta spolupráce vznikla potom, co jsem skončil s Ivanem. Po dlouhé době, kdy jsem byl furt venku, tak jsem se chtěl vrátit zpátky do Čech. Mám tuhle republiku hrozně rád, byla možnost začít s Patrikem a na tu spolupráci jsem se hrozně těšil. Dodnes je to pro mě taková prohra, protože Patrik byl neustále zraněný. Už na začátku měl problém s levým zápěstím, pan doktor Kebrle se mu věnoval, ale těch problému bylo hrozně moc. Ani jednou jsme pořádně neudělali tréninkový blok, což mě hrozně mrzí. Patrik je hrozně šikovný kluk a zasloužil by si, aby se pohyboval v jiných tenisový sférách, než se pohybuje.

Patrik je synem bývalého úspěšného tenisty Davida Rikla. Jeho maminka Alice byla také úspěšnou tenistkou. Je u takového hráče vidět vrozený talent?

Je, je to vidět. Je to podobné jako se Sebastianem Kordou, kde jeho rodiče Petr a Regina jsou hrozně šikovní sportovci, a i když chcete, nebo ne, tak jsou to geny a u obou se to strašně projevuje.

Jak to s Patrikem momentálně vypadá? Vždy to bylo jedno zranění za druhým...

Je na tom tak, že zase řeší nějaké zranění. Jsem s ním neustále ve spojení, kdykoliv jsem v Praze, tak se mu snažím věnovat. Myslím, že bude rozjíždět svoji kariéru asi podesáté. Je to strašně depresivní, ale je potřeba vědět, že se takové věci taky dějou. Bavíme se i o životě, nejen o tenise, aby byl když tak připraven na jiné výzvy. Já pevně doufám, že se vrátí.

Jak je možné, že je tak velký rozdíl mezi kvalitou českých tenistek a tenistů?

Tohle je na hrozně dlouhý rozbor. Začal bych to asi tím, že tenisu bere spoustu kluků fotbal a hokej a u holek to tak není. Další problém je, že tenis se stává neskutečně drahým a časově náročným sportem. Rodiče musí dítěti věnovat spoustu času, protože to nejde nechat jen na trenérech. Je potřeba taky vidět rozdíl mezi dívčím a chlapeckým tenisem. Holky mají mnohem větší vůli, protože strašně nerady prohrávají s tou druhou, kdežto kluci chtějí sice vyhrávat, ale víceméně je jim to tak trošku jedno. Je to i způsobem trénování v Česku a možná šlápnu do horkého. Zdá se mi, že kluci přestávají v určitém věku myslet vlastní hlavou. Je to tím, že všechny nejlepší kluby u nás se snaží dávat nejlepší servis, ale otázkou je, jestli je to nejlepší, když za tebou stojí při každém tréninku trenér. Přijedou kluci z menšího města do většího klubu, jsou nadšení, chtějí hrát, koukají na trenéry a hráče. Pak tam přijedu po půl roce a už nemají takový oheň v očích, přestávají myslet vlastní hlavou. Když tam pak přijedu za rok, tak jsou v uvozovkách otrávení, nechce se jim, nevidím tam tu jiskru. Málo přemýšlí vlastní hlavou. Když jim řeknu, kluci, běžte si zahrát tam někam dozadu. Za chvíli se vrátí a ptají se, na jaký kurt? Zase se vrátí a říkají, ale my nemáme míče...

Myslíš, že holky jsou v tomhle vyspělejší?

Holky mají v tomhle mnohem větší disciplínu. Nechci házet kluky do jednoho pytle, ale dneska se trénuje hodinu a půl dopoledne a hodinu a půl odpoledne. Kluci si to odfajfkují a je hotovo. Takhle se to ale ve světě nedělá, dělá se to jinak. Mrzí mě to, bylo by fajn to tady nějak změnit, ale je to těžké.

V roce 2017 jsi přišel do týmu Tomáše Berdycha. Velkolepě jste začali semifinálem na Wimbledonu a pak vaše spolupráce trvala skoro tři roky. Jak na tohle období vzpomínáš?

Strašně rád. Tomáš je skvělý člověk, v týmu panovala skvělá nálada a pohoda. Jako vždy ale obrovský respekt před tím, co Tomáš zobrazoval. Byla to obrovská zodpovědnost, obrovská škola. Je trochu škoda, že to bylo ke konci Tomášovy kariéry a už se toho nedalo tolik rozvíjet. Když jsem Tomáše přebíral, byl bohužel ve zbědovaném psychickém stavu. Málo si věřil, nebylo to ideální. Snažil jsem se ho nakopnout, víc posouvat k síti, chodil si dopředu a nehrál tak dlouhé výměny, protože už začal být lehce limitovaný v pohybu. Na tu dobu ale vzpomínám strašně rád.

Poslední dobou vnímám, že spoustu fanoušků, co čtou knihy o tenisu nebo sledují filmy na Netflixu, tak si myslí, že tenisový život není až taková radost. Ty jsi říkal, že Tomáš Berdych byl ve zbědovaném stavu. Proč si mají tenisoví fanoušci představovat, že jsou hráči ve zbědovaném stavu?

Psychicky zbědovaném. Je to jednoduché. Kolik turnajů odehraje hráč za rok? Je jich 28, a kolik jich vyhraje? Ze všech ostatních, co nevyhraje, odchází jako poražený. Už jen to navozuje atmosféru. Každopádně jsou to obrovské emoce, protože co tomu ti lidé dávají, to si nikdo nedovede představit. Jede se na obrovské emoční vlně, u holek je to ještě větší vlna. Když takový hráč, jako je Tomáš, se neustále dostával do čtvrtfinále Grand Slamů, najednou přestával mít výsledky, do toho nechodil hrát na tréninky, tak najedou na člověka přijde deprese a musíme hodně pracovat v jeho hlavou. Pak přichází ta empatie.

Byl jsi i u Tomášovy rozlučky. Nepřijde ti škoda, že se tahle obrovská česká tenisová legenda nerozloučila nějak víc? Třeba Radek Štěpánek ukázal, jak vypadá rozlučka...

Je to škoda, ale je potřeba vědět, že Radek Štěpánek je extrovert a Tomáš introvert a stačilo mu to, co bylo. Kdo ví, třeba v budoucnu nějakou rozlučku ještě udělá, ale chápu, že lidé říkají, že je to škoda. To by ale nebyl Tomáš a je potřeba to respektovat. Myslím, že on je v pohodě.

Co by mladí tenisté měli od Tomáše odkoukat?

Jedno slovo, které obsahuje hrozně moc – profesionalita. Tomáš byl obrovský profesionál ve všem. Nemá cenu říkat, co se pod to řadí, ale v tomhle má Tomáš nové generaci co dát. Nikdy moc extra nemluvil, poslední dobou se bavíme a vidím zájem si o tom povídat. Myslím, že do budoucna by vůbec nebylo špatné Tomáše využít na nějaké debaty.

Na konci sezony 2019 to vypadalo, že budeš spolupracovat s Bornou Ćorićem. Jak to vzniklo?

Tomášovi pomáhal jako manažer Ivan Ljubičić a ten měl pod svými křídly i Bornu. On už vnímal, že se blíží konec Tomášovy kariéry, a otevřelo se mu místo u Ćoriće. Borna mě znal, já jeho také, s Ivanem se známe a tak mě oslovil prakticky hned a začala spolupráce.

Pak ale vaši spolupráci ukončilo taky zdraví, ne? Jeho čekala operace zubů...

Ten toho řešil mnohem víc, to tady ani nechci říkat. S Tomášem se dalo počítat, že to může přijít brzy a do toho s tím člověk šel. Když jsem šel k Bornovi, tak jsem čekal ze zdravotního hlediska daleko víc. Když jsme začínali spolupráci, chtěl jsem, aby si udělal zdravotní prohlídku, abych viděl, jak na to je. Zjistili jsme, že to fyzicky není dobré. Angažoval se kondiční trenér, fyzio, ale tréninkových bloků jsme neudělali moc. Jen jeden, po kterém byl fantastický výsledek na US Open, kde prohrál ve čtvrtfinále a nezvládl to psychicky. Byl to ale skvělý výsledek, čekal jsem, že to pak chytne vlnu, ale pak zase přišla zranění. Kondiční trenér říkal, že byl přetížený z mládí, protože hrával šest hodin denně. Tři a tři hodiny, jen tenis a to se nebavíme o kondici. Všichni doktoři říkali, že je to tělo hrozně zhuntované odmala. Bornu mám hrozně rád, je to super kluk a doufám, že do toho světového žebříčku ještě promluví.

Jak se díváš na trend, že rodiče chtějí mít z dětí tenisty co nejdříve?

Já myslím, že se to posouvá do absurdních čísel na kurtu. Mnohem důležitější je rozvíjet pohyb jinými sporty. Plavání, fotbal, holky klidně gymnastiku do určitého věku. Rodiče a trenéři se specializují jen na tenis a já se musím ptát, co takový Roger Federer, Petra Kvitová... těm je 35 let, hrajou, nejsou zničení. Není tohle lepší cesta? Dneska je obrovský tlak na to, aby ti hráči hráli dobře už v mladém věku, ale já tohle absolutně odmítám. Měl by tam být přirozený vývoj, dbát na to, aby dítě nebylo přetížené, protože tenis je sport, kde jedna polovina těla je přetěžovaná. Má to pak několik výstupů. Tyhle děti, co mají v mládí naloženo, tak je tenis nebaví a pak už se nezlepšují. Je to můj názor, nikomu ho nevnucuji, ale myslím, že je to dnes posunuté až do absurdna.

Aktuálně trénuješ Sebastiana Kordu a s tvým jmenovcem Radkem Štěpánkem tvoříte tým. Jak tahle spolupráce vznikla?

Ke konci loňského roku mi Radek zavolal a zeptal se, jestli bych nejen se Sebastianem na dva turnaje. Odjeli jsme Chijón a Antverpy, kde se Sebastianovi dařilo a hrál dvě finále. Byla to taková testovačka, jak si sedneme. Pak přišla nabídka konkrétní spolupráce.

Ty jsi doma v Česku, Sebastian na Floridě a Radek někde mezi. Jak to funguje?

Sezona tenisová se plánuje velmi těžko. Můžeme si udělat střednědobý plán a domluvili jsme se, kdo a kam půjde se Sebastienem na turnaje. Mně to hrozně vyhovuje, není to full time job, nejsem pryč od rodiny, jako jsem byl 35 až 40 týdnů. Je super, že Radek bývá v Americe a může Sébu převzít. Máme to hezky poskládané a mně se to líbí.

Sebastianovi se dařilo na Australian Open. V nějakém rozhovoru říkal, že je pořád nejhorším sportovcem ve své rodině. Opravdu to tak vnímá?

Séba, kromě toho, že ovládá tenis, tak stejně dobře ovládá mluvené slovo. Spíš to dokazuje, že nenosí nos moc nahoru. Bylo to po zápase na Australian Open a moc dobře zná své schopnosti, ale tenkrát měl pravdu, protože na tom byl žebříčkově nejhůř ze své rodiny. Myslím, že jeho sestra Nelly říkala, že je to pěkná blbost.

Je pro tebe Sebastian zatím největší trenérskou výzvou, nebo se to nedá určit?

Zdá se mi, že jsem se dostal přes hranu, kdy už se to určit nedá. Kdo ví, co bude a jaké budou výsledky se Sebastianem. Mám větší nadhled, už mi není 20 ani 30 let. Je to neskutečná výzva, práce mě hrozně baví a je to úžasná zkušenost do mého života.

Děláte taky nějaké tréninkové bloky tady v Česku?

Udělali jsme i v Česku, ano.

A kam se teď chystáte?

Já se chystám týden před Acapulcem a vypadá to na Acapulco. To je můj domov.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas