Tlak na olympiádě byl největší, jaký jsem kdy zažil. Na můj neúspěch ale vliv neměl, říká Adam Ondra

Adame, ty jsi na olympiádu odjížděl jako spolufavorit na zlatou medaili. Jak jsi prožíval tuto roli před Tokiem? Byla na tebe upřená pozornost a lezení mělo navíc premiéru pod pěti kruhy. 

Ten tlak byl asi největší, který jsme v mojí kariéře zažil. Ne, že bych na roli favorita nebyl zvyklí. Už od mého vstupu do dospělé kategorie, většinou jezdím na závody a očekává se, že se umístím na bedně. Myslím si, že jsem nebyl považovaný za největšího favorita – to byl bezesporu Tomoa Narasaki z Japonska a ani ten nakonec nedosáhl na medaili. Pro něj to je asi ještě větší zklamání.

Každopádně většinou cítím můj osobní tlak, že já si stanovím cíl a když jedu na závody, tak to nejedu jen zkusit a snažím se tam jet co nejlépe připraven. Tentokrát to bylo trochu jiné. Externí tlak byl výrazně vyšší než kdykoliv jindy. Myslím si, že jsem to poměrně dobře zvládl a ten neúspěch nebyl ani způsoben, že bych psychicky pohořel, ale tím, že třeba Jakob Schubert byl v lezení na obtížnost trošičku lepší.

Čtěte také

Olympijský rok lezce Adama Ondry

Jak to máš s nervozitou? Opouští tě, když se přiblížíš ke stěně, nebo jsi nervózní ještě ráno, večer před závodem? 

Nervozitě se na takové akci nedá vyhnout. Je třeba to akceptovat a žít s tím. Někdy je pro mě náročné usnout, ale zrovna před olympiádou jsem usnul dobře. Při rozlezu, rozcvičování a těsně před lezením je ta nervozita největší. Většinou ale, jakmile začnu lézt, tak ji nechám někde na zemi a už je jedno, jestli lezu na tréninku, na skalách nebo na olympiádě.

Trochu náročnější je bouldering, kde je problémů více. Máme  pětiminutový časový limit na zdolání trasy. Když na to po prvních třech minutách nemůžu přijít, tak je lehké ztratit víru, že je to vůbec možné. V lezení na obtížnost je to pro mě trochu jednodušší. Ač je na to jen jeden pokus, tak jakmile se dostanu do flow, nevypadávám z něj.

Lezení je vlastně strašný multitasking a cesta je vždy nová, postavená tak, aby to nebylo jednoduché a je třeba to umět dobře a rychle přečíst. Rozhodnutí, kterých musí člověk v jedné sekundě udělat, je strašně moc a kdyby na to chtěl jít rozumově, tak to nemůže zvládnout. Rozhodnutí jsou spíše intuitivní. 

Kdo ten tvůj olympijský závod viděl, tak ví, jak malý rozdíl dělil úspěch od řekněme částečného zklamání. Jsi teď s postupem času na něco naštvaný? Třeba na nějakou tvou chybu nebo na systém závodu?

Na systém závodů jsem byl naštvaný před pár lety, ale postupem času jsem to akceptoval. To, že to bude velký vabank, jsem očekával a nakonec se to i ukázalo. Kdybych udělal ve finální disciplíně o dva kroky více, tak bych bral zlato. To je sice paradoxní, ale je to systémem, který byl představen. Důležité je, že na další olympiádě už nebude trojkombinace a bude kombinace boulderingu a lezení na obtížnost, což dává daleko větší smysl a doufejme, že na dalších olympiádách už boudou všechny disciplíny rozdělené.

Mrzí Adama Ondru, že mu olympijské stěny úplně nesedly? A můžou mít lezci ze stejných zemí jako stavěči výhodu? Poslechněte si celý rozhovor!

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík