Tátovi se vůbec nelíbilo, že přecházím do funkcionářské pozice. Teď už mi ale fandí, přiznává Sakala

Filipe, ty jsi ještě donedávna skákal. Nedávno ukončilo kariéru pár skokanů a ještě soutěží Roman Koudelka, který ale není nejmladší. Bude mít kdo za Česko v následujících sezonách skákat a reprezentovat?

Skončili tři závodníci, což není nic příjemného, ale to neznamená, že za nimi nejsou další nadějní junioři. Věříme, že Roman do olympiády vydrží a jeho výkonnost ještě poroste. Vypíchl bych výkony našich holek, protože na ně se stále neprávem zapomíná. Karolína Indráčková, Anežka Indráčková, Verča Jenčová, Klára Ulrichová pravidelně bodují na Světovém poháru. Na dalších osm let naši disciplínu hodně posunou a zejména ten ženský skok.

Co je teď to, co vlastně řešíte a chtěli byste změnit?

Největší téma je naše infrastruktura, protože můstky jsou v hodně špatném stavu. Souvisí to s dalším problémem, což je úzká členská základna a nemáme takový výběr talentů. Je to provázané s tím, aby děti měly kde trénovat. Nyní funguje už jen Harrachov a to není optimální, protože profil je relativně starý a oproti moderním můstkům to není srovnatelné. Ten trénink tam není tak kvalitní, jak by měl. Vzhledem k tomu, že skončili tři reprezentanti, odkryli jsme to, co tady běží už delší dobu. Skok žil dlouho v minulosti, ale ta už je pryč a začínáme disciplínu budovat od základu a máme reprezentanty, o které se můžeme opřít. Naše práce se ale projeví tak za deset let.

Světový skok se hodně posunul. Kde je větší problém, že nemáme sportovce, nebo trenéry?

Asi bych to neházel na jednu stranu. Je výměna generace, mladí jsou nastaveni jinak, ale trochu mi tam chyběla jednota a vzájemné porozumění. Není to jen u skoku, ale vnímám to napříč disciplínami. Sport se mění, přístup trenérů a závodníků taky a mám dojem, že v Česku jsme v tomhle hrozně zkostnatělí. Vydával bych se cestou, spíš závodníky motivovat, aby sami přišli na to, jestli má smysl sportovat. Konec těch tří skokanů je možný jen v prostředí, kde se sportovec podívá do zrcadla a řekne si, jestli chce sportovat, nebo ne. Vrcholový sport bolí, ne každý na to má, ale to neznamená, že když se rozhodne, že do toho jít nechce, tak je něco špatně.

Čtěte také

‚Z Turína do Cortiny.‘ Na olympiádu v Itálii se hodně těším, říká reprezentační opora skokanů Koudelka

Kde se najednou vzala generace holek sester Indráčkových? Pravidelně vozí body ze Světového poháru.

Byla to větší parta holek, která vznikla v Desné. V jednom klubu tam bylo asi sedm holek a když je jich víc, tak se tam cítí lépe, než kdyby tam byla jedna sama. Vytvořila se parta a vypadla z toho Anežka, Kája, Verča a Klára Ulrichová, to byla takový samorost, tu trénoval můj táta ve Frenštátě. Ten projekt, jak zvednout ženský skok je na stole, protože jsme pořád braný jako mužský sport a na holky se nepohlíželo tak, že by mohly být relevantní součástí Světového poháru. Když vezmu tebe, Ester Ledeckou, nebo Evu Adamczykovou, tak není pravda, že není ženský sport sledovaný, ale tyto disciplíny jsou vidět především díky těmto ženám. Měli bychom být taky pokrokoví a poskytnout jim vše potřebné, aby ve světě úspěšné byly.

Zkus ze svého pohledu najít okamžik, kdy ta krize započala? Kde se co zanedbalo?

Rok 1986 asi. Pak ten bod byl asi v roce 2000, nevím. Tehdy se zastavil větší přísun financí do našeho sportu, můstky chátrají už delší dobu. Sportovní kultura už není taková, jako za minulého režimu, kdy sportovci chtěli ven a opravdu to pro ně mělo váhu. Dnes je to jinak a motivace pro sportovce se hledá obtížněji, než tomu bylo dřív.

Je těžké motivovat sportovce, aby sportu, který dělá dával úplně vše?

Souvisí to se sportovní kulturou. Když skákal Kuba Janda a bylo mu okolo 15 až 20 let, tak před nim byli úspěšní skokani. Když máte prostředí a vidíte, že je úspěch možný, tak i sportovci se lépe trénuje. Dnes se z toho stává rychlostní disciplína, jsou tam větší nároky na tělesné proporce. Kdybychom trénovali stejně, jako můj táta, tak je problém s nárůstem svalové hmoty. Když pominu Romana Koudelku, tak dlouho chyběl vzor.

Zmínil jsi, že budete trénovat s Rakouskou reprezentací. Je to něco, co by mohlo motivovat mladé a ukázat jim cestu?

Doufám. Nejen to, že budeme moci využívat jejich zázemí, ale i když ti kluci přijdou do skupiny, kde jsou ti nejlepší. Do reprezentace se v Rakousku nedostane každý. V Česku nám slábne konkurenční prostředí a to automaticky toho sportovce vyburcuje k tomu, aby do sebe šel. U nás se statut reprezentanta rozdává zadarmo a pak se nám to po pěti letech vrátilo. I já sám jsem byl kolikrát v reprezentaci, protože za mnou nikdo nebyl. Samotnému mi to nakonec uškodilo. Rakousko by mohlo tyto trendy trochu vyvážit a situaci u nás zlepšit.

Myslíš, že vás Rakousko nebude držet s odstupem, abyste jim do budoucna nevytvořili konkurenční prostředí, nebo vnímají to, že je potřeba pomáhat slabším zemím?

Na Rakousku mě fascinuje to, že je tam nastavený systém a táhnou za jeden provaz. Spíš chtějí posilovat disciplínu samotnou. My jsme v začátcích, musíme vyřešit naše prostředí, ale to oni už mají a sbírají medaile. Zaměřili se na to, aby ten sport šel nahoru jako celek. Takové spolupráce nejsou ve světě nic nového, oni spolupracují s Američany a výsledky Američanů šly nahoru. Tohle je cesta, jak ten sport posilovat.

Myslíš, že budeš mít sportovce, kteří budou ochotní sbalit tašku, odjet na soustředění do Rakouska a dostávat do sebe velké tréninkové dávky?

Věřím, že jo. Vybrali jsme sportovce, kteří to dělat chtějí. Dnešní děti jsou zvídavé, potřebují odpovědi na otázky a v případě, že tam bude takové prostředí a budou se tam cítit dobře, tak si nemyslím, že by chtěli jet dobrovolně domů.

Je u současné mladé generace zájem začít skákat na lyžích?

Myslím, že stále jo. Problém u nás je, že můstky nejsou v tolika lokalitách, takže se asi nikdy nebude jednat o masový sport.

A kde jsou ty líhně a místa?

Frenštát pod Radhoštěm, Rožnov pod Radhoštěm, Harrachov, Liberec, Lomnice, Desná. Máme deset areálů, nějaké děti jsou, ale není to to, co bychom chtěli.

Jaký je pohled rodičů na to, dát dítě na skok na lyžích? Na první pohled tam jsou nějaká rizika a že budoucí generace se musí extrémně hlídat, co se týče váhy.

Skoky nejvíc nabízí to, že když se sportovec dostane na vyšší úroveň, tak procestuje celý svět. I mediálně je to relativně sledované, není tam taková konkurence jako třeba ve fotbale. Přínos pro člověka jako takové je ten, že sport není zase tolik nebezpečný, ale tím, ja se dítě vyvíjí a jde na větší můstky, tak musí překonávat svůj strach. Je to velký výhoda do života je obrovský výhoda. Děti se poznávají, musí se učit přizpůsobit skupině. Z psychologického hlediska trvá ten výkon pět vteřin a musíte se na něj umět zkoncentrovat.

Je to adrenalin?

Ano a velký.

Jak dobrý skokan musí být, aby se skokem uživil a nebo aby tím zbohatnul?

Aby se uživil, tak druhá světová liga, tedy Kontinentální pohár. Aby zbohatnul, tak stačí solidně bodovat na Světovém poháru, tam už se dají vydělat slušné peníze.

Pavel Ploc, Jirka Parma, tvůj táta, Kuba Janda a v současnosti Roman Koudelka. Působí tito sportovci u skoku dál?

Ano, Jakub Janda je pořád nápomocný. Bez něho by naše práce byla velmi obtížná a on tím, že je v Poslanecké sněmovně, tak je pro nás velmi důležitý. Můj táta pracuje ve  pod Radhoštěm, kde dělá trenéra a stará se o rozvoj tamního klubu. Jakub Sucháček trénuje malé děti. Ta jména jsou pořád zvučná a děti a zájem veřejnosti přitáhnou.

Čtěte také

Baier o skoku na lyžích: Ideálním stavem by bylo, kdybychom měli pět trenérů pro žákovské kategorie

V kolika letech je vhodné se skokem začínat?

Tak od pěti do deseti let.

Můžeš odhadnout, jestli to, že jsi nesáhl na úplný vrchol bylo díky špatné situaci v českém skoku, nebo byl problém u tebe jako u sportovce?

Když k tomu člověk přistoupí tak, že je to jeho chyba, tak za to má odpovědnost a může s tím něco dělat. Nikdy jsem nesvaloval vinu na okolí. Kariéru jsem neměl neúspěšnou, jako malý kluk jsem měl ale větší ambice. Věci někdy dopadnou tak, jak dopadnout mají. Nekončil jsem zatrpklý, sport mi nabídl něco, co mi nemohlo nabídnout nic jiného. Čas, který jsem do sportu investoval, tak se mi vrátil.

Co ti nejvíc sport do života dal?

V této funkci mentální odolnost a trpělivost. Když si člověk něco vezme do hlavy, tak za tím jde a i když občas něco nevyjde, tak má sportovec mnohem větší pravděpodobnost, že to dotáhne do konce.

Tvůj táta Jaroslav Sakala je bývalý mistr světa. Bylo pro tebe jméno Sakala výhodou, nebo jakýmsi prokletím syna úspěšného sportovce?

Nevyzkoušel jsem jaké to nemít tátu mistra světa, takže pro mě je to normální věc. Spíš to byla výhoda, protože jsem měl úspěch před sebou, viděl ho jako reálnou věc. Nikdy jsem neměl problém s motivací, protože jsem viděl, že je to i v našich podmínkách možné. Nemyslím, že bych toho zneužíval a nemám pocit, že bych na to trpěl.

Spolupracoval jsi někdy s tátou jako s trenérem?

Ano. On se vrátil ke skoku, když mi bylo 14 let, tak šel rovnou trénovat Frenštát. Tam jsme vydrželi rok a pak jsme se přestěhovali do Slovinska, kde pro mě bylo větší konkurenční prostředí a on tam byl trenérem, to bylo asi tři roky. Pak bylo dospívání otec - syn, chtěl jsem se realizovat sám a být vnímaný tak, že jsem to dokázal sám za sebe a ne díky tátovi. Naše cesty se rozešly, ale dál jsme fungovali a jeho rady byly k nezaplacení. Když jsem byl v dobré náladě, tak jsem ho občas v některých věcech poslechl a vyplatilo se.

Jaký byl život ve Slovinsku?

Byl to pro mě velký šok, ve 14 letech jsem odešel z domova, opustil svůj komfort a přišel do země, kterou jsem neznal. Neuměl jsem jazyk a přišel do profesionálního prostředí, kde nebyl čas na zábavu. Když mi bylo 15, 16, 17 tak byl jen sport pořád dokola. Než jsem si zvykl, měl jsem těžký rok, ale nakonec jsem se v tom systému našel.

Co ti řekl táta, když ses po konci kariéry rozhodl pro funkcionářskou práci? Konzultoval jsi to s ním?

Konzultoval, ale vůbec se mu to nelíbilo.

Nebudeš interpretovat jeho slova?

Do detailu asi ne. Měl asi obavy, jestli budu schopný to zvládnout. Mám na starosti 300 lidí, tak si nebyl úplně jistý, že jsem na to připravený. Myslím, že s odstupem času se to otočilo a teď mi fandí.

V čem jsou Slovinci, Poláci, Rakušáci, Němci a Norové lepší, než ti ostatní?

Každý národ to má trochu jinak. Státy, co jsi jmenovala, mají obrovskou tradici a nezaspaly dobu jako my. Mají širokou členskou základnu, velmi rozvinutou sportovní infrastrukturu, mají finance a vědí, jak je investovat. Sport má tradici, hodnotu a když sportovec přijde do školy a je reprezentant, tak to zvyšuje výkonnost a výslednost ve sportu.

Mají centralizovanou přípravu, nebo se připravují v jednotlivých klubech?

Asi bych vypíchl Norsko, protože oproti Slovinsku, kde mají obrovský výběr, tak Norsko s Rakouskem je pro mě zdroj inspirace. Kluci, co teď vyhrávají olympijské medaile, tak v 15 letech nebyli na dobré úrovni. Norové připravují své sportovce na dospělou olympiádu, ale ne jako u nás, že je připravujeme na juniorské kategorie. Mámě hodně mistrů světa v juniorských kategoriích, ale uvaříme je a pak nejsou schopni pak být jako Norové na špici deset let.

V čem je specifikum skoku, že některým absolutně špičkovým závodníkům létá výkonnost nahoru a dolů?

U profesionálů je rozhodující faktor tělesná hmotnost. Ti nejlepší jdou na hranu a člověk tam z biologického hlediska nevydrží tři roky, protože tam jsou cykly. Většina závodníků se připravuje na olympiádu. Pak samozřejmě materiál, ten hraje obrovskou roli. Je to jako ve formuli 1, když tým netrefí dobré kombinézy, tak ztrácí ty metry. Stefan Kraft je tam dlouhodobě a je to jediný skokan od dob Janneho Ahonena, který konstantně dělá výsledky každý rok.

Je podle tebe Stefan Kraft nejlepší skokan současnosti?

Rozhodně ano.

Zmínil jsi materiál, tak kolik metrů mohou udělat rozdíly v materiálech, které některé týmy netrefí a někdo má naopak špičkový?

Na mamutím můstku to může být o deseti až do třiceti metrů. Když má závodník špatnou kombinézu, tak má po skoku.

Je to střihem, materiálem, nebo riskováním? Co je největší rozdíl mezi kombinézy?

Nejdůležitější je střih, kombinéza musí být napnutá a ve vzduchu nevibrovat. Skoky se rozhodují v půlmetrové výšce, pak jestli skokan je o metr výš, nebo méně, tak to dole rozhodne o tom, jestli skočí 250 nebo 180 metrů. Propustnost materiálu, jak se kombinéza nafoukne, jak ho drží, jestli má dobře nastavené lyže, boty. Česko v tomhle hrozně zaspalo, vývoj tady nebyl. Teď se to s pomocí Radka Žídka, který přišel z Polska, snažíme znovu rozjet, abychom měli s čím skákat a byli soběstační.

Takže neexistuje výrobce, který by ušil špičkovou kombinézu na míru? To musí jednotlivé týmy sami?

Ano. Pomáhali nám dobří výrobci materiálů, ale oni šijí i pro konkurenci, takže garance toho, že dostane skokan dobrý materiál není. Cesta je přesunout to k nám, abychom to měli pod dohledem. Ten člověk tomu musí rozumět a sledovat trendy.

Jsou snahy ze strany funkcionářů toto regulovat, aby rozdíly mezi týmy nebyly tak zásadní?

Je tam snaha ze strany FIS, aby byly podmínky co nejrovnější. Bohaté týmy jsou ale v momentě, kdy přijde nějaká změna, tak jsou napřed, protože mají lidi, kteří vymyslí to nejlepší řešení. Slabší státy, jako my, tak ztrácí čas a na každou směnu se přizpůsobujeme pomaleji.

Zkus prosím ještě jednou vysvětlit tu spolupráci s rakouským skokanským týmem.

Na začátku našeho fungování jsme slíbili, že chceme skok pozvednout odspoda, což se v prvním roce našeho fungování úplně nepovedlo. Zastřešili jsme reprezentaci, teď se ale musí systematicky rozvíjet centralizované nábory, práce s infrastrukturou, metodický koncept úseku, který dlouho chyběl. Duben a květen budou z funkcionářského hlediska nejnáročnější.

Jak se na vaší podporu dívají Svaz lyžařů a Dukla Liberec?

Co se týče svazu, tak ten má v poslední době dynamiku a organizace jde nahoru a věci se tam dějí. Máme velmi dobré vztahy a je pro nás klíčová i Dukla. Lidé na Dukle chtějí sportu pomoci a bez těchto dvou organizací se nehneme. Spolupráce s nimi je na solidní úrovni a lidé jsou nám maximálně nápomocní.

V čem je tvá motivace v tomto složitém prostředí něco budovat a napínat síly?

Můj primární cíl je ten, že se ta disciplína zvedne jako celek. Když ale jezdím na dětské závody a vidím, že to děti baví, tak chci dělat vše pro to, aby děti ve sportu zažily těžké chvíle jen ve výkonnostním směru. Aby měly prostředí, které umožní, že mohou být nejlepší na světě, to je můj cíl a jednou třeba vidět medaili na olympiádě. Co se týče mých cílů, tak je to, že něco zvládnu a chci sám sobě dokázat, že jsem schopný vést takovou organizaci.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík