Sportovní lezkyně Eliška Adamovská: Atmosféra na mistrovství Evropy v Německu byla fantastická

Eliško, jak hodnotíte vrchol letošní sezony mistrovství Evropy v Mnichově?

Bylo pro mě docela těžké to vstřebat, protože jsem zpětně úplně nevěděla, co jsem od toho čekala. Nejdříve jsem po finále na obtížnost byla zklamaná, protože bylo v mých možnostech určitě dosáhnout na lepší než šesté místo. To ale převážilo to, že jsem se dostala do boulderového finále, protože tam už jsem byla šťastná za postup do semifinále. Když mi vyšlo i kombinační finále, tak převládla spokojenost.

V Mnichově jste závodila za relativně vysokých teplot. Je lezení ve velkém teple výhodou nebo spíš problémem?

Za mě je to spíše problém, ono to ovlivní už únava při rozcvičení a když lezete tu cestu na slunku, tak ty chyty hodně smekají a člověk musí používat více magnesia.

Naráz probíhal evropský šampionát v několika různých sportech. Stihla jste vnímat fakt, že jste součástí velkého sportovního svátku?

Myslela jsem si, že stihnu zkouknout více sportů, ale nakonec mi vyšel jen start a cíl maratonu. Byly jsme totiž čtyři dny od rána do večera na našem “place” a víc toho stihnout nešlo. Atmosféra byla ale fantastická, a třeba u lezecké stěny bylo kolem pěti tisíc diváků, což pro náš sport není typické.

Jaké další akce plánujete po skončení mistrovství Evropy?

Dva týdny po návratu z Mnichova jsem byla doma a trénovala. Teď mě o prvním zářijovém víkendu čeká Světový pohár ve slovinském Koperu. Další týden letíme do Edinburghu na další Světový pohár a potom na Jakartu. O měsíc později nás ještě čeká kombinační závod v Japonsku.  

Eliško, dočetla jsem se, že trénujete i třikrát denně. Jak to zvládáte?

Jsem s tím plánováním až obsesivní a patřím mezi lidi, kteří si rádi odškrtávají všechno, co mají nalajnované dopředu. Už když jsem chodila na osmiletý gympl, tak jsem od tercie vstávala v pět ráno, před školou si zatrénovala a po škole zase na trénink do Ostravy a domů jsem dorazila až večer. U mě ta organizace času vznikla asi vynuceně, ale já prostě chtěla všechno stíhat, tak jsem si to musela zařídit.

Jedna věc je plánování a druhá energie. Nechce se Vám někdy po tréninku místo učení spát?

Někdy se mi chce spát, takže si klidně přes den “dáchnu” na dvacet minut, hodinu. Přes prázdniny na to je čas, kdy se soustředím jen na tréninky a cvičení, tak to se mezitím můžu vyspat. Když je ale škola, tak je to vyčerpávající, protože nejsem úplně sociální člověk, tak mi energii bere i to, že jsem někde s lidmi. Mám ještě brigádu, kdy se starám o sociální sítě Českého horolezeckého svazu, což mi také zabere určitý čas.

Přiblížíte nám součásti vašeho tréninku?

I podle nějakých výsledků jsme s trenérem zjistili, že lezení už není to, co mě posouvá nejvíc. Pro mě je třeba náročnější čtyřicet pět minut dynamického cvičení na vršek těla než lézt dvě a půl hodiny, protože jsem vytrvalostní typ závodnice. Takže dále mě posouvají spíše kratší intenzivnější tréninky.

Sportovní lezení je i o odříkání ohledně hmotnosti. Je pro vás váha přirozená nebo si jí musíte hlídat?

Úplně přirozená pro mě není, protože před třemi lety jsem vážila o deset kilogramů víc než nyní. Víceméně jsem zhubla, když začínala karanténa, kdy jsem se mohla věnovat běhání a soustředit se plně na sebe. Paradoxně nižší váha vám zaručí méně zranění šlach a vazů v prstech. Zároveň je těžké to udržet na zdravé bázi, protože s nízkou váhu je spojeno hodně únavových zranění.  

Máte nějaké období v roce, kdy si dovolíte přibrat dvě, tři kila a pak je zase před závody shazujete?

Určitě bych chtěla, aby to tak bylo. Ale nezvládám to takhle vypouštět. Dobrovolně si uzdu neupouštím, ale chci se k tomu v hlavě určitě dostat.

Existuje nějaké jídlo, které si prostě nemůžete dovolit?

Mám ráda čokoládu, ale zároveň hodně běhám a téměř všude chodím. S tím, jaké mám tréninkové výdeje, bych mohla jíst asi úplně cokoliv. V lezeckém světě patřím k těm nejvyšším holkám, takže vždycky budu vážit o něco víc než menší závodnice. Snažím se hlídat, ale v posledních letech hledám balanc, aby to bylo ve zdravé míře.

Všimla jsem si, že máte krásné dlouhé vlasy. Co s nimi děláte na stěně, aby vám nevadily při sportovním výkonu?

To jste mě potěšila, protože máma mě šikanuje už asi rok, že se musím ostříhat (smích). Na závody si vždy udělám culík nebo poprosím lezkyni Markétu Janošovou, která plete nejlepší copánky, které mi vydrží třeba týden.

Nepochopitelné pro mě je, že lezete v botách, které jsou až o dvě čísla menší než vaše skutečná velikost nohou. Jak se v tom dá vydržet?

Nedá se to vydržet. Během lezení si je vyzouváte. Teď mám třeba lezečky o dvě a půl až tři čísla menší, ale dřív to bylo klidně o čtyři a půl čísla. V naší komunitě se to hrotilo a kdo měl menší lezečky, tak byl větší frajer. Bylo to zbytečné, protože trvalo třeba měsíc než se rozlezly.

Jaký je nejlepší sportovní věk u lezců na stěnách?

To bych také ráda věděla. Myslím si, že to bude někde kolem 24 let.

Jakou roli ve vašem sportu hrají zkušenosti s řešením jednotlivých situací?

Extrémní. Ať už v lezení na laně, kde si člověk plánuje čas a má společnou prohlídku finálové cesty, tak co soupeřům říct a co neříct. Hlavně je to ale důležité při bouldrech, kde je velká pravděpodobnost, že už nějaký prvek dělal. Mozek se propojí se svalovou pamětí.

Přesto, že jste stále mladou závodnicí, už jste si zažila několik zdravotních patálií. Patří to k vašemu sportu?

Od mala jsem toho dělala hodně a jsem spíš typ, že mě od tréninku museli spíše brzdit než do něj nutit. Trénovat se sama, tak se rozhodně přetrénuji a zraním se hodně rychle. Navíc mě se špatně prokrvují periferní části těla, v malých lezečkách jsem si nechala přemrznout prsty, nemohla jsem do nich pak čtvrt roku a trénovala jsem v teniskách. Zranění k vrcholovému sportu patří.

Eliško, jak moc je Adam Ondra důležitý pro sportovní lezení v České republice?

Adam to lezení netlačí a lidem ho ukazuje hezkou formou. Dělá, co ho baví, užívá si to a spoustu lidí skrze něj si našlo cestu ke sportovnímu lezení. I já na stěnách potkávám nové lidi, kteří si místo cvičení ve fitku jdou zalézt.

Čtěte také

Sportovní lezec Adam Ondra: Po olympiádě v Tokiu jsem potřeboval na skalách dobít baterky a získat do sebe hlad po závodění

Okoukáváte něco od mužských kolegů?

Oni lezou jinak než my, živočišně, odhodlaně a nemažou se s tím. Je to úplný opak toho, co lezu já. U mě je to rozvážnější, pomalejší, hodně vyklepávám, snažím se vyvarovat chyb a neriskovat.

Na olympijských hrách v Paříži se oproti Tokiu budou udělovat medaile ve více disciplínách. Oceňují sportovní lezci změnu?

Jednoznačně ano. Úplně největšího obdivu se sportovní lezení dočká až na olympijských hrách v roce 2028, kdy se medaile budou rozdělovat ve všech třech disciplínách. 

Eliško, vyzařuje z vás, že jste hodně živelný člověk. Umíte i odpočívat?

Vypadá to, že se poslední tři roky snažím zoufale naučit odpočívat, ale pořád v tom trochu pokulhávám. Nedokážu totiž oddělit fyzický a mentální odpočinek. Odpočinek pro hlavu pro mě je pořád třeba běh. Poslední dobou mě chytlo čtení, tak to mě donutí alespoň chvíli sedět na “zadku”. Až začne semestr tak se to zlepší, ale teď mám pořád potřebu se hýbat a cítím se provinile, když to nedělám.

Takže ani po posledním závodě sezony si nesbalíte tašku a nevyrazíte někam k moři na pláž?

Jela bych hrozně ráda, protože v předchozích letech jsem vždy někam chtěla vyjet, ale vždy jsem zůstala v Česku. Za tři týdny volna jsem naběhala třeba dvě stě kilometrů a pak zjistila, že nejsem vůbec odpočatá. Tentokrát bych chtěla úplně vydechnout.   

Jakou roli ve vašem týmu hraje trenér?

Petr Klofáč je skvělý v tom, že mě učí směr, že kvantita není vždy víc než kvalita. Díky němu se tak soustředím na to, udělat vše co nejlépe a ne co nejvíc. 

Jak jste na tom s lezením ve volné přírodě?

Miluju lezení na skalách, naučila jsem se na nich být lepší lezkyní. Získala jsem díky tomu kvalitní techniku a v minulosti vylezla hodně těžkých cest. Do skal se ale nyní moc nedostanu, takže se moc těším, až bude trošku volněji a vylezu si něco těžšího.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík