Pomůžu nevidomému kamarádovi k lepší péči a přispěji rodičům na nové auto, plánuje Bubeníčková
Závěrečný den paralympiády jen potvrdil, že Česko má novou sportovní hvězdu. Nevidomá běžkyně na lyžích a biatlonistka Simona Bubeníčková totiž uzavřela hry ziskem stříbra na dvacetikilometrové trati volnou technikou a získala tak v Itálii svou čtvrtou medaili. Nejen o svém životním příběhu mluvila teprve 17letá Bubeníčková v rozhovoru pro Radiožurnál Sport.
Simono, jaký je váš handicap, který musíte překonávat?
Už často říkám, že to nevnímám jako handicap, ale spíš jako součást života. Jsem nevidomá a postupně jsem přicházela o zrak. Krok za krokem jsem si zvykala na černočernou tmu. Teď už jsem dva a půl roku kompletně nevidomá.
Diagnózou je zánět očního nervu?
Je to tak. Ve třech letech se objevila na levém oku, kde jsme se snažili to oko ještě trénovat. Postupně jsem úplně oslepla. S jedním okem se dalo žít, ale následně se mi začal zhoršovat zrak i na druhém oku. Myslela jsem si, že ve škole nedohlédnu na tabuli, ale jinak že to bude v pohodě. V deseti letech jsme šli k očnímu lékaři a řekli mi stejnou diagnózou jako na levém oku. Zrak mi odcházel postupně, zvykala jsem si.
Čtěte také
Kdy jste se rozhodla, že vrhnete síly a energii do sportu?
Už od dětství jsem to brala jako přirozenou součást. Začínala jsem s plaváním, kterým jsem žila. Měla jsem to na prvním místě i před školou. A postupně jsem k tomu chtěla přidat i něco do suché přípravy. Následně se to začalo překlápět k běžeckému lyžování a teď jsem tady, je to husté.
Plavání vás svým způsobem pojí s Davidem Kratochvílem, který zářil na paralympiádě v létě v Paříži. Jak vám zní srovnání s jeho osobou?
Je to čest. On to pořád posouvá dál a sbírá světové rekordy. Mám víc medailí, ale on má celou sadu. Ještě před týdnem bych řekla, že Davida neznám, ale po prvním závodě, který se mi tolik nepovedl, tak mi zavolal. Bylo to krásné.
Co vám během telefonátu řekl?
On je ohromně empatický. Povídali jsme si o životě s handicapem a také o tom, co používáme za technologie. Nebylo to jen o sportu, což bylo fajn.
Čtěte také
Jak se těšíte na návrat do reality? Jak to vůbec máte se studiem, když jste uvedla, že nevidíte na tabuli?
Mamka sama říkala, že se nechce vracet do reality, protože už to nikdy nebude jako dřív. Už loni, když jsem se vrátila po mistrovství světa a šla se psem po ulici, tak mě zastavila paní a gratulovala mi. Je to ohromně milé. Bydlím na malé vesnici, nemám Instagram, nic nesleduji, tak si moc nedovedu představit, jak to bude vypadat.
Ve škole jsem v lednu nebyla čtyři týdny, protože jsme měli závody Světového poháru, pak jsem na dva týdny přišla a teď jsem tam zase čtyři týdny nebyla. Nejmíň absence mám na informatice, kde to je asi padesát procent. Bude to asi šílený návrat, ale učitelům slibuji, že se budu snažit si dopsat všechny písemky a doplnit učivo.
Díky zisku čtyř cenných kovů na paralympijských hrách vás čeká finanční odměna. Jak moc vám to změní život?
Jsme tady od toho, že závodíme. Největší radost nám přináší sport a výsledky. Finance jsou úžasný bonus.
V čem vám finance pomůžou?
Určitě je využiji k tomu, abych mohla jet na nějaké další soustředění. Doma máme celkem staré auto a pořád mluvíme o novém. Mohla bych jim přispět, aby si ho rodiče pořídili. Mohlo by pak být i cestování na trénink jednodušší.
Jinak mám v plánu se spojit s nevidomým sportovcem Ondrou Zmeškalem, kterého loni v Africe potkal těžký osud. Není na tom teď úplně dobře. Chci mu pomoci, aby si mohl dovolit víc rehabilitací a aby měl trochu lepší péči.
Požene vás v dalším sportovním snažení to, že vám ještě chybí zlatá paralympijská medaile?
Nejen to. Vím, že holky jsou na jiné úrovni a chci se hlavně výkonnostně posouvat.
