Chtěla jsem jet dál, říká dojatá Sáblíková o svém posledním závodě. Ten jela s úsměvem, došlo i na slzy

Ukončila jste veleúspěšnou kariéru. Jaké to bylo loučení? Bylo to tak, jak jste si to vysnila?
Bylo to daleko více emocionální, než jsem čekala. Celý den byl zvláštní, nemohla jsem se ani zastavit. Na jednu stranu jsem chtěla, aby to už bylo za mnou, na tu druhou jsem si přála, aby to nikdy nepřišlo. Bylo to skvělé. Co se týče té trojky, mohu říct, že to byla moje nejlepší v životě. Ještě jsem nejela 3000 m s tím, že bych se od začátku smála.

Na startu jste se ale nesmála. Ukápla i nějaká slza?
Bylo to hodně emotivní, slza tam určitě byla, ten aplaus, který jsem měla, jsem opravdu nečekala. Bylo to pro mě možná až moc dlouhé, chvíli jsem doufala, že nás vůbec nepustí.

V tom hluku jsem skoro ani neslyšela pokyny organizátorů a musela jsem se začít koncentrovat. To, co vypuklo potom, aplaus po celou jízdu, bylo prostě skvělé. Nemohla jsem ani přemýšlet nad tím, jestli mě něco bolí, pořád jsem se jenom smála. Nechtěla jsem, aby ta trojka vůbec skončila. To, co předváděli diváci, bylo neuvěřitelné, a já jsem chtěla jet dál, ale to nešlo.

Jaký to byl pocit, jet poslední závodní kolo?
Začala jsem tam až nepochopitelně zrychlovat, byla jsem docela uvolněná. Myslím, že bych zrychlila i na dvě poslední kola, ale vzhledem k tomu, že jsem plánovala na konci stát, tak jsem musela zpomalit, abych v cíli nepřekážela. Užila jsem si to prostě podle sebe. Tu trojku jsem si chtěla prožít a děkuju všem, kteří mi to umožnili a kteří tady byli. Děkuji i všem týmovým kolegům, co to se mnou od rána prožívali. Udělali to výjimečné.

Výjimečné bylo také vaše poslední protnutí cílové pásky. Přišlo mi, že právě na to jste se soustředila celou sezonu..
Původně jsem chtěla dojet pozadu, ale to by bylo asi až moc riskantní. Nejela jsem sice žádnou rychlostí, ale ani jsem si to nezkoušela, tak jsem říkala, že raději nebudu dělat žádné faux pas. Udělala jsem si tam spíš takový pomyslný fotofiniš.

Pak jste měla ještě samostatné vyhlášení před zaplněnou halou. Jaké to bylo, když na vás spíkr promluvil česky a nazval vás zázrakem na bruslích?
Vůbec jsem to nečekala a bylo to pro mě velké překvapení. Úplně jsem se nesoustředila na to, co říká. Měla jsem v sobě v tu chvíli ještě to, co jsem prožila, a to, co mi tam ti lidé připravili. I všichni ti bruslaři a bruslařky, co za mnou chodili, i trenéři a rozhodčí. Právě to je ten odkaz, který jsem si nemyslela, že tady nechám. Je to prostě skvělé.

Vyrovná se to emočně třeba i prvnímu zlatu na olympiádě ve Vancouveru?
To nevím. Mít za sebou tolik lidí, kolik za sebou mám, tolik přátel. Myslím, že to nemůže vynahradit vůbec nic na světě.