Kuře na paprice a české filmy. Krejčímu v Atlantě pomáhá i přítelkyně, čas si najde i na Sršně Písek

Vítku, žijete si v NBA svůj americký sen?

Můj sen bylo vždy dostat se do NBA a jsem rád, že tady mohu být a hrát v legendárních halách, jako je T.D. Garden a hrát proti nejlepším hráčům na světě.

A proti týmům, jako jsou třeba Chicago Bulls, Orlando Magic...

Určitě a Boston Celtics taky. Vyrůstal jsem na highlightech z NBA, viděl jsem všechny tyhle týmy, tak jsem vždy snil, že proti nim budu hrát. Jsem rád, že ten sen mohu žít.

Už tady ale nějakou dobu hrajete, tak jaká je NBA?

Hodně namáhavá. Máme spoustu zápasů, tři až čtyři týdně, takže občas je jednoduché se v tom ztratit a neužívat si každý moment. Je to trochu výzva být v NBA, i když je to chaos a nikdy není nic jisté, tak si stále užívat ty momenty, protože jednou to už nebude.

Takže byste chtěl, aby čas běžel třeba trochu pomaleji?

To ani ne, ale zápasů je spoustu, spoustu času trávíte na hotelech, v letadle, takže je potřeba žít v tom momentu a užívat si to.

Není to tak dlouho, co jste na palubovce trávil hodně minut, teď dostáváte o trochu méně, tak jak s tímhle srovnat hlavu?

Celá moje kariéra v NBA je taková nahoru dolů. Někdy se daří, někdy se nedaří a je potřeba zůstat ve stejné mentální linii a být připravený na každý zápas stejně. Zápasů je spoustu a je potřeba zachovat chladnou hlavu.

Jaké to je být zraněný znáte třeba ze Španělska. Pomůže vám tahle negativní zkušenost se tady z toho nepominout?

Určitě, každá negativní zkušenost je k něčemu dobrá. Myslím, že chytrý člověk si vezme víc z porážek, než z výher. Všechny zranění a návraty mi pomohly se dostat dál a zachovat chladnou hlavu v momentech, když se nedaří.

Davida Pastrňáka jsem se ptal na olympijské hry a on velmi rychle zmínil své rodné město. Jak často si vzpomínáte na svůj domov a na basketbalové začátky?

Určitě často, zrovna předevčírem jsem se díval na Sršně Písek, jak hráli proti Brnu, takže se snažím sledovat jejich zápasy. Jsem pořád v kontaktu s rodinou, s klukama z Písku. Nezapomínám na to, odkud jsem a bude to pro mě vždy domov, ať už strávím kolik let v zahraničí.

Co českého vám tady nejvíc chybí?

Mám štěstí, že je tady se mnou přítelkyně, která je z Čech, takže tu mám trochu domova. Jsem za to rád, že tu mám někoho, s kým mohu komunikovat česky, můžeme se dívat na české filmy, vaří mi kuře na paprice. Takové maličkosti jsou hrozně důležité a jsem za to rád, že tu mám kousek domova přímo tady v Atlantě.

Omezuje vás nějak tým Atlanty v tom, co máte jíst?

Neomezuje, ale není to každodenní jídlo, je to speciální, jen když máme třeba volný den. Tak jednou za měsíc se snažíme mít jedno české jídlo.

Musíte si to zasloužit?

Zasloužit a musí na to vyjít den samozřejmě.

Je tu mnoho změn, trejdů okolo Atlanty. Jak vy se cítíte sportovně?

Je tady spoustu změn, ale to k NBA patří a je třeba se s tím vypořádat. Rotace se mění, tým se mění a je to jedna z výzev tady v NBA.

V NBA jste nyní jediný Čech. Jak se hraje s takovou nálepkou?

Je to fajn, ale moc nad tím nepřemýšlím a jsem rád, že tady jsem. Snažím se užívat každý moment, protože vím, že jednoho dne z toho budu mít jen ty zážitky. 

Pokud budete zdravý, tak to zase neskončí tak rychle...

To bych byl určitě rád, ale nikdy nevíte, co se v NBA stane a proto říkám, že si to chce užívat každý den. Ze dne na den to může skončit, jsou to trejdy, zranění, cokoliv se může stát.

Jak berou Američané jediného Čecha v soutěži?

Mám tady pár kluků, co hráli a znají se s Tomášem Satoranským, takže některé Čechy znají. Česko je na té basketbalové mapě o trochu výš tím, co se podařilo na olympiádě a mistrovství světa.

Stíháte kvůli časovému posunu sledovat Sršně Písek?

Ano, většinou hrajou pro mě tak ve 13, 14 hodin odpoledne, když zrovna končíme trénink. Nestíhám všechny zápasy, ale když můžu, tak se podívám.