Můj vysněný host je Lendl, prozradila Neumannová. Na prahu jubilea si užívá sport i moderování

Jaký je to pocit přijít sem jako host, a ne v roli moderátorky? Nemuset se připravovat...

Je to úžasné v tom přijet na poslední chvíli. Kdybych byla na tvé židli a rozhovor vedla já, tak bych tu seděla a pročítala si přípravu. Je to jednodušší a příjemné, protože se cítím vlastně na domácí půdě.

Tvůj pořad Páteční finiš se blíží dvouletému výročí. Jak tě to baví?

Baví mě to moc. Občas je tedy ta pravidelnost náročná, protože se řekne jednou týdně hodinu, ale každý máme další práci a jiné povinnosti. Stává se, že najednou si říkám ježíšmarjá, nemám připravený rozhovor a nemám hosty. Čím déle to děláme, tak je čím dál tím více hostů, které už jsme měli. Čas hrozně rychle běží, posluchačům by možná nevadilo, kdybychom měli stejného, ale já si říkám, že už jsem ho měla, tak koho dalšího. Občas je to náročné organizačně.

Vždy si vybíráš hosty sama, nebo si necháš týmem někoho doporučit?

Začátky byly takové, že jsem měla hromadu lidí, které jsem pozvat chtěla a postupně je pozvala. Ten seznam byl ale po určité době vyčerpán, takže v poslední době bych řekla, že je to kombinace mých hostů a hostů, které mi zajistí kolegové z produkce a za to jsem ráda. Ne vždy mám přehled, co se zrovna ve světě sportu děje, a občas přišel host, který byl z úplně jiného světa. Zjistila jsem ale, že se mi pak ten rozhovor dělá snáze, protože když o tom člověku nic nevíte, tak se ptáte, jako kdybyste spolu šli na pivo. Někdy je to tedy i jednodušší než s někým, kdo je hodně známý.

Je nějaký host, který tady ještě nebyl a máš ho jako vysněného?

Mám a ty se budeš divit. Pro mě by byl vysněný host Ivan Lendl.

Hezky! To není špatné, ten by mohl dorazit. Znáte se osobně?

Třeba se to někdy stane. Osobně se známe velmi povrchně, viděli jsme se na nějakém tenisovém turnaji tady v Praze. Mám to spíš o tom, že on byl tím sportovcem, kterého jsem jako malá holka měla na plakátu z časopisu Stadion nad postelí. Byl pro mě vzorem sportovce, jak by měl sportovec vypadat, jak by se měl chovat a jak trénovat. Strašně jsem ho obdivovala, a kdyby ta příležitost byla, tak bych ho tu ráda uvítala.

Ty jsi velká perfekcionistka. Jak dlouho ti zabere příprava na rozhovor?

Jak kdy. Někdy je to rychlovka, protože si v autě promyslím, o čem bych se chtěla s hostem bavit, a pak je to o tom si ty otázky sepsat. Pořád si nedovolím být nepřipravená a nemít ty otázky napsané. Když jsem začínala, tak jsem raději pět dní dopředu začala s přípravou a pak se k tomu vracela. Čistého času to byla klidně hodina a půl až dvě. Teď, když už je host, kterého trochu znám, tak jsem hotova mezi půl a tři čtvrtě hodinou. Večer si dám počítač u zpráv na klín a rozhovor si připravím.

Vyjmenuj prosím mně i posluchačům, co všechno je tvojí pracovní náplní?

Je toho hrozně moc. Na prvním místě je práce v armádním sportovním centru Dukla, to je každodenní zaměstnání. Potom je víkend, na Šumavě mám chalupu, která je zároveň penzionem, mám tam asi pět rodinných apartmánů, tak většinu víkendů věnuju penzionu. Mám tam sice paní provozní, ale řízení provozu se věnuji já. Radiožurnál Sport byl loni poprvé partnerem Lipno Sport Festivalu, který pořádám už s týmem kolegů 11 let. Byla tam i Bára Strýcová, jela s námi na kole. To je akce, která mě hrozně baví a celý rok průběžně na ní pracuji. Pak celá řada dílčích aktivit. Chodím na Radiožurnál, do České televize spolukomentovat a v poslední době jsem se domluvila na Fakultě tělesné výchovy a sportu, kde mám na starosti pár studentů, co se specializují na běžecké lyžování.

Čekala jsi někdy v průběhu své kariéry, že práce na Dukle, taková úředničina, bude na té první pozici?

Celou část sportovní kariéry jsem závodila za Duklu Liberec. To byl vcelku logický krok, že jsem měla možnost zůstat u sportu, i když na druhé straně bariéry. Za to jsem vděčná, protože lidí, kteří mohou zůstat u sportu a živit se tím, není neomezené množství. To je něco, za co jsem opravdu vděčná, protože člověk je u sportu, který znal celý život, a najednou musí přeskočit na druhou stranu a vidět věci, které jako sportovec viděl jinak.

Myslíš, že kdyby se na tenhle úhel pohledu podívali sportovci a dozvěděli se, co za tím je, že by jim to pomohlo?

Možná by si někteří sportovci pak více vážili podmínek, které mají, protože spoustu věcí, které využívají, nejsou samozřejmé a zadarmo. Když by viděli, kolik je za tím práce lidí v okolí, víc by si toho vážili. Sama jsem byla sportovcem, a když je člověk v hlavní fázi kariéry, tak má klapky na očích a žije sobeckým životem, ale ono by to jinak nešlo. Když tomu sportu nebudete dávat všechno, tak nikdy nebudete na té špičkové úrovni. Je to ale vývoj, který přichází s věkem.

Čtěte také

To nejlepší z talkshow Páteční finiš! U Neumannové byli Davidová, Strachová nebo Hirt

Umíš říkat ne?

Jsem takový typ, který když vidí příležitost, tak se k ní ohne. Už jsem ale ve věku a vytížená, že musím říkat ne. Vybírám si věci, na které mám čas a které mě baví. Už nejde být u všeho.

Do čeho bys v žádném případě nikdy nešla?

Třeba politika. Pro mě by ten svět, ač mě zajímá a sleduji ho, tak abych se do něj zapojila, tak se mi zdá absolutně nepředstavitelný.

Zmínila jsi penzion na Šumavě. V jaké roli tě tam mohou hosté nejčastěji potkat?

Jsem tam téměř pravidelně o víkendech. Občas mám jiné povinnosti, v zimě cestuji po horách jinde, a nejsem tam. Občas tam uklízím sníh, v létě sekám trávu, když paní provozní potřebuje, tak jí ráno pomůžu s míchanými vajíčky. Jsme malý provoz a kdo má takové zařízení, tak ví, že tam všichni musí dělat všechno. Věnuji se ale především managementu objednávek, takže když někdo poptává ubytování, tak ani neví, že si píše se mnou. Podepisuji se Chalupa Kateřiny Neumannové, ale jsem to já, protože důležité věci se snažím si hlídat. O provoz, o úklid o hosty se ale stará moje úžasná provozní Iva, která je na baráku každý den.

Jednou z tvých aktivit je organizace Lipno Sport Festivalu. Kdy tahle myšlenka vznikla?

Kdysi dávno po diskusi s panem ředitelem CzechTourismu, který říkal, Katko, zkuste vymyslet nějakou letní/zimní akci pro lidi. Ne pro vrcholové sportovce, ale pro lidi, kteří rádi sportují. Zima se mi nepovedla, ale léto se povedlo i díky lidem z Lipna nad Vltavou, kteří tam provozují rodinný areál. Od té doby jsme v kontaktu neustále a letos už budeme dělat 12. ročník. Akce je v krásné lokalitě, daří se ji i zlepšovat a je stále větší. Kombinuje sport pro děti i dospělé, závodní, nezávodní. K tomu koncerty a pohádky pro děti.

Co si fanoušci můžou představit pod návštěvou Lipno Sport Festivalu?

Je to deset dní plných sportu. Letos to bude od 11. do 20. srpna. První víkend bude věnovaný cyklistice, druhý víkend bude o běhání a proběhne Lipenský půlmaraton a ve všední dny cvičení pro ženy, parkour pro děti, paddleboardy, lezecká stěna. Program je od rána od 10 hodin až do večera, kdy končíme pohádkou a dětskou diskotékou. O víkendech tam jsou skvělé koncerty, loni byl Matěj Ruppert, Marta Jandová a další.

Čtěte také

Kateřina Neumannová: Úspěšná běžkyně na lyžích, která se po kariéře ujala moderátorského křesla

Co vše znamená tahle akce pro tebe osobně?

Ten tým je relativně štíhlý. Co se týče příprav, tak musí přijet i další lidé, co pomáhají. Moje role je zajistit finanční prostředky, kontakty. Pak mám kolegy, co se starají o přípravu programu, technické zajištění akce, logistiku. Já jsem si po loňském ročníku řekla, že ta akce je tak velká, že začnu pracovat na dalším ročníku. Teď už jsem docela daleko, věnuji tomu veškerý volný čas a hrozně mě to baví. Je to akce, co má výsledek, a občas se stává, že nám za to lidé poděkují a plánují si na tu akci dovolenou a mně to opravdu přináší radost.

Loni bylo obrovským tahákem několik jmen, včetně Jaromíra Jágra. Jak zveš sportovce na takovou akci?

Snažím se využívat kontakty na sportovce, co znám. Myslím, že jim mám co nabídnout a většinou odjíždějí s tím, že se jim tam líbilo, a užijou si vlastní program. Skoro každý, koho jsem pozvala, měl čas, což není v létě samozřejmostí. Doufám, že se někdy domluvíme i spolu a můžeš tam odvysílat jeden rozhovor na Radiožurnálu Sport.

Jak hodnotíš loňskou zimní olympiádu v rámci úspěchu českých sportovců?

Olympiáda byla velmi specifická, ještě covidová. Já sledovala samozřejmě nejvíc běžecké lyžování, které jsem komentovala v televizi, tam se to českému týmu moc nepovedlo. Podmínky byly těžké, byla velká zima, na těžkých tratích ve vysoké nadmořské výšce a tým na to nebyl adekvátně připraven a výsledky byly průměrné. Samozřejmě úžasný výkon Esterky Ledecké, která jen o kousek neposbírala medaile ve dvou disciplínách. Martina Sáblíková se v jejím sportovně pokročilém věku vrátila na stupně vítězů. Já jsem se zaměřovala na sport, který je mi nejbližší, a hrozně jsem si to užila, i když jsem chodila komentovat v noci do televize, ale člověk se vždy rád podívá na špičkové závody. Tratě poblíž Pekingu byly docela brutální a bylo k vidění hezkých závodů.

Trochu mi tam ale výsledkově chyběl takový střední proud. Vidíš tam pokles kvality úrovně běžců?

Máme hvězdy, ale pak nám chybí kvalitní střed. Tedy závodníci, co nesbírají medaile, ale jsou mezi deseti a dvaceti a jsou pak skvělí do štafety. Když jsem závodila, tak jsem byla na vrcholu já a Lukáš Bauer, ale měli jsme dalších několik závodníků, kteří byli sice ve stínu, ale zároveň to byli závodníci širší světové špičky. Teď se to trochu zlepšuje, naši závodníci Michal Novák, Katka Razýmová, Katka Janatová se zlepšili a dostali se na vysokou úroveň, ale pořád platí, že ta špička je užší a závodníků, kteří by je mohli nahradit, nemáme dostatek. Čím to je? Těžko říct, asi u těch sportů, co jsou bolavé, tak se zmenšilo množství lidí, kteří jsou ochotní a schopní dělat ten sport na nejvyšší úrovni.

Napadlo tě někdy vrátit se ke sportu v roli trenérky?

Nenapadlo. Jsem máma, sice dnes už devatenáctileté dcery, ale pořád mě ještě potřebuje. Když jsem s kariérou skončila, tak jsem už byla přehlcená života a nechtěla jsem být stále na cestách. Trenér je ve stejné pozici jako závodník, akorát nestojí na trati, ale u trati se stopkama. Nikdy jsem po tom netoužila. Jsem ochotná, připravená a občas někomu poradím, dělám mentora nejen v tréninku, ale i v dalších věcech. Být v roli trenéra mě ale nikdy nelákalo a už se to nikdy nestane. Alespoň ne na té úrovni, abych jezdila se špičkovými závodníky.

Komu teď třeba mentorsky vypomáháš?

Teď intenzivně nikomu, ale několik konzultací jsem měla s Katkou Razýmovou, která se stala maminkou a vracela se zpátky k lyžování. Probíraly jsme to, jak pojmout návrat, na co si dát pozor. Nebráním se nikomu a ničemu a zrovna třeba mentoruji ty studenty na fakultě.

Po pěti olympijských medailích si dosáhla na zlato a s tím rozdílem, že tehdy jsi už byla mámou. O kolik cennější to tehdy bylo?

Nevím, jestli cennější, bylo to zlato jako zlato. Když je ale člověk ve věku blížícímu se konci kariéry, tak jsem po tom zlatu toužila víc. Že jsem měla dceru, přineslo v dobrém slova smyslu komplikace, člověk musel lépe organizovat čas, ale přineslo mi to obrovský psychický klid a pohled na to, co sport v životě znamená. Pro mě to zlato s Luckou bylo o tom, že jsem byla zralá sportovkyně a zralá ženská. Už jsem si to dokázala užít úplně jinak, než kdy by se mi to podařilo vyhrát ve 20 letech.

Jak se to dá vlastně zvládnout? Co je stěžejní pro to dát to?

Stěžejní je hlava. Člověk musí strašně chtít. Když ta sportovkyně to opravdu chce, může to být výzva a motor. Pro mě to bylo obrovským plusem. Překážkou je, že člověk musí nejen trénovat, ale i odpočívat a ve chvíli, kdy je dítě, tak čas na odpočinek není. Když se po těžkém tréninku vrátíte domů, tak nemůžete plnohodnotně fungovat jako máma a starat se o domácnost. Měla jsem skvělé zázemí lidí okolo sebe. Prarodiče, chůvu a musela jsem se naučit odpočívat a některé věci delegovat. Lucku jsem sebou vozila, takže se mi po ní nestýskalo, ale nechodila jsem s ní na písek, s kočárkem chodil někdo jiný, já musela trénovat a pak jsem si musela odpočinout.

Je nějaká praktická rada, kterou bys poslala sportovkyním, co se chtějí vrátit po mateřské k aktivní kariéře?

Každá má trochu jiné tělo a každá sportovkyně jinak reaguje. Pokud opravdu chtějí a jsou o tom přesvědčené, šla bych do toho. Investovat třeba peníze do komfortu toho servisu. Každá chce mít to dítě u sebe, aby se nám po něm nestýskalo, ale musí kromě tréninku i odpočívat, bez toho to nejde. Čím je sportovkyně starší, tím jsou regenerační potřeby větší.

Z tvé dcery jednu dobu rostla tenistka, teď se věnuje atletice a běhá 400 a 800 metrů. Myslíš, že se v atletice našla?

Atletika je sportem, který její mentalitě a talentu je daleko blíž. Já jsem taky spokojenější, protože dělat servis tenisovému dítěti je opravdu složité a tím, že jsem pracovně vytížená, tak to byly občas docela schizofrenní situace. Potřebovala jsem s ní být na turnaji, ona postupovala, ale já potřebovala zpět do práce. Pro nás pro obě, ač tenis miluji a koukám na všechny velké turnaje, tak výběr pro nás jako rodinu je atletika správná cesta.

Jak těžké je držet v rámci možností své dítě v rozumné míře ambicí? Když se někde objeví jméno Neumannová, tak jsou očekávání velká, ne?

Nikdy jsem u Lucky neměla problém s tím, že by nechtěla. Když nechtěla jako malinká, tak prostě nechtěla a nenechala se přesvědčit. Ona ví, že to, že nese moje jméno, tak nese určité výhody. Jsem schopná zařídit věci, které jiní rodiče zařídit neumí, ale na druhou stranu k ní mnozí přistupují s předsudky, ale naučila se to balancovat. Je to něco za něco. Horší je to, že jako malé dítě vyrůstala se mnou, vozila jsem ji po závodech a měla olympiádu jako součást života. Já to měla tak, že jsem šla na přebory v Písku, pak krajské přebory, pak mistrovství republiky. Vždy jsem koukala krůček dopředu. Lucka je odmala vystavena velkým soutěžím a to není tak přirozené, jako jsem to měla já, a má pořád v hlavě velké medaile. Pro to má asi sportovní život složitější.

Čtěte také

„Spousta amatérů v podstatě podvádí.“ Martin Koukal by na Jizerskou padesátku lyže raději namazal

Tobě se blíží životní jubileum. Vnímáš to jako velký milník?

Vůbec. Nestíhám to vnímat. Kdybych seděla doma, tak bych se začala tím věkem a číslem nějak zaobírat, ale nemám na to čas a jsem za to ráda. Přemýšlela jsem, jestli vůbec dělat nějakou oslavu, protože o ni vlastně nestojím. Nakonec mě napadlo, že nebudu dělat oslavy, ale zúčastním se akcí, které mají ve svém názvu padesátku, takže z toho vypadla Jizerská padesátka. Už mám za sebou 50. ročník Marcialongy, což je slavný závod v Itálii, takže neplánuji slavit, ale účastnit se sportovních akcí s číslem, což jsem doposud nedělala. Nikdy jsem na start na běžkách už nechtěla.

Jak moc se připravuješ?

Dala jsem si závazek, že nebudu řešit, kolikátá budu. Netrénuji, prostě sportuji pro radost. V zimě lyžuji, v létě jezdím na kole, chodím běhat a času na trénink mám málo, takže nemůžu být úplně připravená. Na druhou stranu jde ta hlava, kterou sportovci máme, jde těžko přepnout. Nechci tam pokládat život, ale nebudu tam stát na občerstvovačkách a bavit se s lidmi. Pojedu v tempu, které mi moje kondice dovolí.

Je něco, co ti ve výčtu úspěchů a cílů chybí?

Teď mi víc chybí čas sama na sebe. Někdy jsem zaměstnaná hodně, někdy je času víc. Ráda cestuju, je spousta míst, kam bych chtěla jet, a nemusí to být daleko. Stačí se podívat u nás nebo k našim sousedům. Víc si užívat sport na pohodu, v létě na kole po horách, v zimě víc lyžovat na běžkách nebo na sjezdovkách. Je spousta věcí, co člověk chtěl v životě udělat jinak, ale nikdo nejsme dokonalý.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas