Kajak kros nebezpečný je, myslí si trenér slalomářů Kubričan. Dolomitenmann bere jako motivaci

Lukáši, jak se raději nazýváš? Trenérem vodních slalomářů, nebo účastníkem extrémního závodu Dolomitenmana?

Asi tím trenérem. Svoji závodní kariéru ve vodním slalomu jsem ukončil a Dolomitenman je pro mě spíš výzva a motivace pro to, abych sportoval. Kdybych měl jen běhat nebo jezdit na vodě pro radost, tak už to potěšení trochu chybí. Tím, že tam mám vrchol v podobě závodu, tak je ten elán do sportování lepší.

Jak se dají tyto dvě aktivity skloubit?

Svěřenci mají přednost, takže kdybychom měli důležitý závod ve stejném termínu, jako je Dolomitenmann, tak na něj nepojedu a budu se věnovat svým závodníkům.

Když zavzpomínáš na kariéru vodního slalomáře, tak jaké úspěchy bys vypíchl?

Největší úspěch jsem zažil v juniorech, když jsem byl druhý na mistrovství světa v individuálním závodě. Závod hlídek jsme tehdy dokonce vyhráli. Pak si nejvíc cením šestého místa v roce 2006 v Praze.

Jak si vlastně rozděluješ čas na svěřence a svoji přípravu?

Svěřenci mají přednost a ve volném čase si jdu sám zapádlovat nebo zaběhat. Nějak to kombinuji.

A je to každodenní aktivita?

Snažím se něco dělat každý den. Když tedy necestuji, nesedím v letadle nebo v autě, ale jinak se snažím denně něco dělat. Ne tedy celý rok, ale měsíc dva před Dolomitenmannem ano.

O čem je vlastně Dolomitenmann?

Je to extrémní závod štafet. Jsou to čtyřčlenná družstva – běžec, padáčkář, bajker a kanoista. Ti všichni absolvují své disciplíny, nepředávají si kolík, jen si plácnou. Kdo je nejrychlejší, vyhraje

Vše si celkem dokážu představit, ale co ten paraglidista?

Ten má dost specifický úsek. Většina závodníků padáčkářů jsou zvyklí na to, že mají ve vzduchu vydržet co nejdéle. Tady ale oni sbalí padák ve vzduchu a letí volným pádem...

Počkej, jak sbalí padák ve vzduchu?

Oni stáhnou ta křídla, kraje toho padáku, aby to neplachtilo, a snaží se letět co nejrychleji dolů. Ty lety mají dva. Běžci jim předají štafetu, kus seběhnou, tam nahodí padák, letí na mezipřistání, přistanou, se sbaleným padákem v ruce vybíhají kilometrovou sjezdovku, tam znovu nadhazují padák a letí na hřiště, kde předávají bajkerovi.

A není to nebezpečné?

Není. Oni to jsou profíci a mají svoji disciplínu zmáknutou.

Motto závodu zní: utrpení je zábava. Jak velké je to pro tebe utrpení?

Čím dál tím větší, musím přiznat. Už tolik nesportuju, tak jde fyzička dolů. Pořád si to užívám, ale ta bolest je trochu větší. Pořád mě to baví, kolem řeky je super atmosféra a diváci mě ženou do cíle.

Kolikrát už ses závodu dokázal zúčastnit?

To přesně nevím, ale moje žena si vede takovou tabulku a myslím, že jsem tam byl desetkrát. Maximálně dvanáctkrát.

Pět týmových vítězství a k tomu jsi byl pětkrát nejrychlejším kajakářem závodu. Je to pro tebe ještě pořád výzva?

Je. Každý závod je pro mě výzva, protože organizátoři tu trať pokaždé trochu mění a je to těžší, nebo lehčí. Chci to pokaždé zdolat, co nejrychleji a přispět k tomu, aby náš tým vyhrál.

Více dílčích vítězství má z Čechů na Dolomitenmannovi jen bajker Kristian Hynek. Spojili jste někdy síly?
Ano, jednou jsme byli ve stejném týmu. Myslím, že on na kole vyhrál, ale s týmem se nám moc nedařilo. Byl to čistě český tým a bohužel ty padáčkáře až tak dobré nemáme, ale byli jsme myslím okolo nejlepší pětky.

Jak se vám dařilo letos? Jel s tebou nějaký Čech?
Ano, měl jsem českého bajkera Martina Stoška. Asi se od nás čekalo víc, než jsme dopadli. Dojeli jsme třetí, obhajovali jsme vítězství. Ty týmy jsou opravdu vyrovnané a závod musí sednout všem čtyřem závodníkům, aby se dalo vyhrát.

Jak a kde se na tento extrémní závod v Česku připravuješ?
Ideální příprava v Čechách není. Ideální by bylo vzít si měsíc dovolenou, odjet do Lienzu a tam trénovat na trati, kde se závodí. Mám ale své povinnosti, musím se věnovat svěřencům, takže trénuji, kde se dá. Dá se trénovat i na klidné vodě a jezdit vytrvalost, ale nejlepší trénink na Dolomitenmanna je vyjíždění slalomové trati. Pro mě je ideální, když si v Praze vezmu mezi tréninky speciální loď na Dolomitenmanna a vyjíždím kanál proti proudu.

Je tedy pravda, že trénuješ proti proudu na kanále v Troji?
Přesně tak, protože i v závodě jsou pasáže, kde musíte jet proti proudu, a tam se dá nejvíc vydělat. Když na to máte, tak ostatním můžete nejvíce ujet.

Musíš s kajakem kus trati i běžet. Jak těžký je ten speciální kajak?
Kajak musí mít 15 kilo, ale většinou moje loď má 17 kilo. Je to velice těžké a navíc ten nejdelší úsek, který musím absolvovat s lodí na rameni, trvá asi minutu a půl. Jenže po tom, co sedíte 35 minut v lodi, tak je to velice náročné.

Pro tebe jako kluka z lodi ale nejsou asi nohy úplně trénované na běh, ne?
Já jsem v mládí i běhal, takže mi to není cizí. Navíc i vodní slalomáři musí běhat a kondici mají. Nemám s tím problém.

Trénuješ i běh s kajakem?
To ne. Zkouším si to jedině v Lienzu těsně před závodem. Musíte tam přebíhat takové kameny, tak si musíte najít správnou stopu, aby noha neuklouzla.

Dolomitenmann začíná skokem ze sedmimetrové rampy. Je to velký adrenalin, nebo je to pro kajakáře normální?
No Andrejko, to bys zvládla i ty. Nejde to moc ovlivnit ten skok, je to sice sedm metrů, ale jen se zakloníte a spadnete do vody. Může se stát, že se převrhnete, tak uděláte eskymáka, ale jinak ten samotný skok těžký není. Při skoku se ale trochu ničí lodě, protože jsou plastové, takže se může trochu zlomit a vyhodí vám to špricdeku, to je ta krycí deka. V tu chvíli musíte vylézt, vylít loď a pokračovat. To je ale strašná ztráta.

Jak musí být závodníci zkušení, aby se mohli na start závodu postavit?
Závod je otevřený široké veřejnosti, takže kdo si na to troufne, ten tam může závodit. Lidé si to před závodem zkouší a vědí, do čeho jdou, a mají najetou ideální stopu.

Čtěte také

‚Nejezdím proti klukům, jezdím proti vodě.‘ Přindiš neřeší, kdo bude na olympiádě, ale chce se posouvat

Co je podle tebe nebezpečnější? Vodní slalom, nebo Dolomitenmann?
I po zkušenostech ze Světového poháru z Paříže bych řekl, že nejvíc nebezpečný je kajak kros. Terce Fišerové při poslední jízdě na Světovém poháru rozsekli oko a to se vám na Dolomitenmannovi stát nemůže. Kdybych měl ale vybrat individuální závod ve vodním slalomu a Dolomitenmanna, tak ten Dolomitenmann.

Stávají se neštěstí?
Na vodě ne. Jediné, co se tam může stát, když špatně zvednete pádlo při skoku, tak si můžete zlomit nos nebo vyrazit zub. Padáčkářům se ale stalo, že přistáli na stromě nebo přistání nebylo tak hladké a podvrtli si nohu.

Na jaké úrovni je bezpečnost ze strany pořadatelů?
Je velmi dobrá. Na těžkých úsecích jsou záchranáři, a kdyby se něco mělo stát, tak vám pomohou.

Takže zranění si tam odtud nevozíš?
Musím to zaklepat, ale nevozím.

Jaké tam člověk prožívá teplotní podmínky?
Závod se koná na začátku září a musím přiznat, že většinou máme krásné počasí. Po ránu je tak pět, sedm stupňů, ale odpoledne to vystoupá na 15 až 17, což je pro závod ideální.

Zmínil si kajak kros. Jak k této nové disciplíně přistupuješ, když se tam tvoji svěřenci mohou zranit?
Tím, že je to relativně nová disciplína, tak teprve hledáme ideál. Ani Mezinárodní kanoistická federace neví, co od toho sportu očekávat. Tím, ale že je zařazen do olympijského programu, tak k němu tak musíme přistupovat a je pro nás velice důležitý. Pokud se někdo extrémně nebojí, tak ho jezdit musí.

A bojí se?
Ano, u některých je vidět, že je to kontaktní sport a bojí se lidí okolo sebe. Jedete ve čtyřech, stejnou trať a ke kontaktu dojde, tak jako tak.

Zvyšuje se u této disciplíny atraktivita?
Myslím, že divácky je kajak kros velice atraktivní a je to i vidět, že na něj chodí i docela dost lidí.

Lukáši, trénuješ vodní slalomáře a tvůj starší bratr Pavel také. Jak moc se inspirujete?
Celkově je vodní slalom náš rodinný sport. Jířa Prskavec je můj bratranec, jeho otec můj strýc. Jsme tam jako uzavřená parta, ale neškodíme si, když je potřeba, tak si poradíme a panuje tam dobrá atmosféra.

Čtěte také

Kajakář Jiří Prskavec: Čtení vody je specifická vlastnost, kterou člověk zdokonaluje během kariéry

Ty trénuješ na Dukle, brácha na USK a i mezi těmito kluby panuje určitá rivalita. Nebo i tam panuje rodinná atmosféra?
Rivalita určitě je, ale když se pak závodníci nominují do reprezentačního týmu, tak tam už pak vystupujeme jednotně a pomáháme si.

Spolupracujete s bráchou, když se pak vyrazí na závody?
Na závody úplně ne, tam si každý hlídá svoji taktiku a know-how, ale kdyby bylo potřeba, tak si i poradíme.

A v trénincích?
To ne, protože tréninky máme oddělené, takže se nevídáme.

Jste bratranci Jirky Prskavce. Jak se do takového prostředí dostávají úplní outsideři?
Těžko říct. My jsme se tam s bráchou dostali tak, že i naši rodiče pádlovali a byli součástí vodního slalomu. Pořádají se nábory dětí v Troji, a pokud by měl někdo zájem, není problém, aby se tam stavil a vodní slalom vyzkoušel.

Trénuješ holky i kluky. Co je ti bližší?
Nerozlišuji to. Rozumím si s klukama i s holkama, ale je důležité, aby si ti svěřenci sedli mezi sebou a byla tam dobrá parta.

Na konci sezony Terka Fišerová utrpěla zranění při kajak krosu. Co se přesně stalo?
Na Světovém poháru v Paříži Terce jedna Kanaďanka nešťastně rozsekla pádlem obočí. Terka ani nemohla vylézt z lodi, byla v šoku, protože jen viděla, jak jí teče krev. Naštěstí to všechno dopadlo dobře, oko srůstá a Terka se z toho poučí. Doufáme, že ji to posílí.

Kdo všechno pod tebou trénuje?
Mám tři svěřence. Terku Fišerovou, Terku Knéblovou a Vojtu Hegera. Letos kariéru ukončil Tomáš Rak, se kterým jsem já svoji trenérskou kariéru začínal. Vydržel u mě celou dobu. Ani si nevzpomenu, jaký rok jsme spolu začali.

Jaký je přechod ze závodníka do role trenéra? Musel ses to učit?
Už jsem neměl výkonnost, takže v roli závodníka bych se u vodního slalomu neudržel. Byla mi nabídnuta pozice trenéra, takže v prvních dvou letech, co už jsem trénoval, tak jsem i závodil. Dalo se to kombinovat, ale pak už jsem viděl, že tam šance není, abych závodil, tak jsem zůstal jen trenérem.

Jaké největší úspěchy mají za sebou holky? Je to stříbro z mistrovství světa v týmovém závodě?
Samozřejmě jsou skvělé medaile z týmových závodů, ale více si cením těch individuální. Kdybych to bral za letošek, tak si nejvíce cením třetího místa z Evropských her Terky Fišerové a druhého místa z mistrovství světa do 23 v podání Terky Knéblové. Ani Vojta Heger se nenechal zahanbit a byl druhý na mistrovství Evropy do 23 let.

Jakou šanci mají tvoji svěřenci na olympiádu do Paříže?
Nominace je jasná jen v kategorii kajakářů, kde si to skvělými výsledky vyjel Jířa Prskavec. Ostatní kategorie jsou hodně otevřené, takže šanci mají, ale musí dobře zajet domácí nominaci a pak mistrovství Evropy.

Mluvíte o vodácké rodině, že jste kamarádi, trávíte spolu čas... Jak moc ale hraje roli ve vztazích to, že na olympiádu je jen jedno místo v dané kategorii?
Tam je první chyba, že je to špatně nastavené od Mezinárodní kanoistické federace. Mělo by tam být asi pravidlo, že třeba nejlepší desítka světového rankingu by měla mít automaticky jasnou účast na olympiádě na jméno.

Tak je to v tenise.
Je to logické, tak by to mělo být ve všech sportech a pak by se to doplnilo ostatníma. Je smutné, že je někdo mistr světa a na olympiádu nejede. Můžeme se podívat na Vítka Přindiše nebo Sašu Slavkovského ze Slovenska. Ten patří celou kariéru do světové špičky a na olympiádě nikdy nebyl. Olympiáda, ať chceme, nebo ne, tak je pro každého sportovce sen.

Je konkurence stejně těsná i mezi holkama?
Tam jsou rozdíly trochu větší. Vítek s Jířou patří do světové špičky. Jířa je teď na konci sezony myslím světová jednička, Vítek dvojka. U holek jsou rozdíly trochu větší, protože tam víc rozhoduje hlava. Výkonnost je rozdílná i podle toho, jak se holka ten den vyspí nebo jakou má zrovna ten den náladu. Je schopná jeden Světový pohár vyhrát a ve druhém pak nepostoupí ani z kvalifikace.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas