Holky mají hrát s klukama co nejdéle, říká hokejistka Mills. Po konci v reprezentaci se těší na Aljašku

Aleno, co bylo tím posledním impulsem dát sbohem reprezentační kariéře?
Řekla bych, že impulsů bylo hodně menších, souhra více věcí. Roste nám hromada mladých holek, které se potřebují a mají možnost se dostat do reprezentace. Vidina toho, že máme hromadu mladých hráček, co se zlepšují, a je tam vidina jim pomoci jako trenérka, protože jsme začaly dělat kempy, chceme založit dívčí akademii.

Cítím, že ženskému hokeji i nároďáku můžu přidat více z jiné pozice. Jako hráčka jsem si splnila úplně všechno, splnila si sny, které jsem měla a cítila, že je čas jít dál a zase se posunout a zkusit i ty věci posouvat z jiné strany.

19 sezon je strašně dlouhý kus života. Co vidíš, když se ohlédneš zpátky, co vidíš?

Různé podobné vzorce takových neúspěchů a úspěchů zároveň. I když ta cesta byla trnitá, tak vidím obrovský posun od toho, když jsem přišla do reprezentace, tak nikdo moc neznal ženský hokej a neuznával ho. Poslouchaly jsme posměšky a dnes se mi stane, že potkám někoho na ulici, nebo někoho známého a oni vědí, jak jsme hrály, s kým hrály, co hraje za holky v týmu. Vidím tam obrovský posun ohledně vnímání v české společnosti, jak je ženský hokej vnímaný a jak ho lidi respektují, tam vidím asi největší posun.

Mluvila jsi o některých projektech. O co jde? Vypadá to, že se na to těšíš.

Těším se na to hrozně moc. Projekt se jmenuje Through Generations a myšlenka byla zapojit hráčky, které hrály a mohly předávat zkušenosti budoucím generacím. Hodně holek hrálo z Česka hrálo v cizině, posbíraly tam zkušenosti a vidíme, že nám tady roste hromada malých holek, které jsou po informacích hladové. Chceme jim to předávat, začaly jsme minulé léto dělat kempy a měly takový úspěch, že jsme pak za dva týdny dělaly další.

Letos jsme ve spolupráci s Kubou Peslarem, který tady žije, pořádal Training Days, kde byl jeden nebo dva dny, kdy holky přijali a byly tam různé kategorie - nemladší byly osmileté až do sedmnácti let. Pracujeme s nimi na dovednostech a snažíme se jim vyprávět i o našich cestách, jak se dá jít do ciziny, jak se dá udržet v Čechách, kdo jsou dobří trenéři, jak správně trénovat. Celková myšlenka je předávání hokejových informací budoucí generaci.

S hokejem ale úplně nekončíš, jen na reprezentační úrovni. Kde tě ještě uvidíme?

Určitě s hokejem nekončím, hrozně mě to baví a necítím se na to, že bych chtěla končit. Co se týče budoucího angažmá, tak to stále ještě řeším, chtěla bych jít do Ameriky, nevím, jestli to vyjde. Když se mě zeptáte za pár týdnů, tak na to dokážu odpovědět, ale ne teď.

Výrazně se změnilo vnímání ženského hokeje. Jak jste na tom vy, hokejistky ženy, na Českém hokejovém svazu, který býval vždy o mužském hokeji a najednou jste tady vy s vašimi medailemi?

Na svaz moc často nechodím, takže nedokážu přesně říct, ale když to vezmu z hráčského pohledu, tak se podpora pro nás hodně zvedla a zlepšilo se to. Když to porovnám za posledních 15 let, tak je to obrovský rozdíl. Říkalo se nám, až budou ty úspěchy, tak dostanete tu podporu, takže holky teď čekají na další podporu. Je tu prostor pořád holky podporovat víc a víc, protože úspěchy máme a věřím, že mohou být dál.

Poslední tři sezony to byla olympiáda v Pekingu, dvě bronzové medaile z posledních mistrovství světa. Byl to pro tebe splněný hokejový sen?

I životní bych řekla. Samozřejmě ta olympiáda, to bylo něco...Když jsem přišla do reprezentace ve 14 letech, tak moje první obrovská akce nebylo mistrovství, ale kvalifikace na olympiádu v roce 2004 a pamatuji si, že jsme hráli proti Japonsku a Rusku a vůbec jsme na ty týmy neměly, byl tam obrovský rozdíl. S kamarádkou jsme koukaly za mantinelem na zápas Rusko - Japonsko a kulily jsme oči a říkaly si, jak jsou dobré a kéž bychom se někdy na olympiádu dostaly. Přišlo nám to, že je to hrozně daleko a kdo ví, jestli se to vlastně povede a já samozřejmě tehdy nevěděla, že v reprezentaci strávím 19 let, ale od té chvíle to byl obrovský sen.

Během každých čtyř let byl vidět posun v reprezentaci a začaly jsme se přibližovat. Pak už byla kvalifikace ve Švýcarsku v roce 2012, tam jsme cítily, že jsme hodně blízko. Tím, že se to nepovedlo a prohrály jsme se Švýcarskem, tak už to bylo takové, jestli se dožiju další kvalifikace. Nevěděly jsme, jestli je to pro nás reálné, ale věděly jsme, že jsme hrozně blízko, takže kvalifikace, kterou jsme pak doma ještě v Chomutově vyhrály za podpory domácích fanoušků, to bylo něco neuvěřitelného. Splněný životní sportovní sen a určitě u mě byla olympiáda ta nejúžasnější akce, jakou jsme mohly zažit.

Co byl ten zlom, kdy jste se dokázaly kvalifikovat na olympiádu?

Určitě to byly malé krůčky. Hodně tomu pomohlo, že hodně holek odešlo do ciziny, nabíraly tam zkušenosti, zlepšovaly se a byly top hráčkami v klubech v Americe, ve Finsku, ve Švédsku, v Rusku. Pomohl tomu hodně i příchod Tomáše Paciny, který nám dodal identitu. Začaly jsme hrát na puku, díky jeho systému jsme dokázaly využít to, co jsme v sobě měly ale nikdy jsme plný potenciál nevyužily. Tohle nám dalo novou podobu českého ženského hokeje a to byl ten další krok, co nám pomohl.

Byla olympiáda pro český ženský hokej tím velkým skokem ve vnímání vašeho týmu?

Stoprocentně, možná i ten rozhodující. S reprezentací jsme prošly i nižší divize a nikde se o ženském hokeji nemluvilo, ale ten zlom jsem cítila během té olympiády, kdy se mi ozvala hromada kamarádů, se kterými jsem třeba i ztratila kontakt. Pak taky po návratu jsme cítily, že nám hodně lidí fandilo, děti na to koukaly ve škole, moje druhá polovina rodiny z Aljašky na to koukala a celá vesnice to sledovala. Fandila nám i Aljaška. Cítím, že díky tomu, že jsme se na olympiádu konečně dostaly a hrály jsme tam hodně koukatelný hokej, tak to hodně změnilo celé vnímání ženského hokeje.

Čtěte také

Z úspěšné rychlobruslařky hokejistkou. ‚Je zvláštní v kolektivním sportu krotit své ego,‘ říká Erbanová

Nebylo pro tebe lákadlem vydržet ještě do olympiády v Itálii? Hokej se bude hrát v Miláně...

Bylo a obrovským. Jak člověk jednou zažije olympiádu, chytí druhou chuť a chce to zažít znova a samozřejmě jsme se poučily z hromady věcí. Vidina zažít to bez covidu, v Evropě, kde může přijet rodina, kamarádi, tak ta vidina byla obrovská. Bylo tam ale dost znamení, které mi říkaly, třeba se to dá posunout ještě z jiné strany. Určitě to budu sledovat a budu holkám fandit.

Když bys zhodnotila ty dva bronzy, co přišly z Dánska a z Kanady, který byl těžší?

Těžko se to porovnává. U toho druhého naším největším soupeřem byly Finky, ale teď jim na druhém mistrovství chyběly tři hráčky. Řekla bych, že těžší je určitě obhájit, protože už jsme nebyly ty, od kterých nikdo nic nečeká, ale zase jsme měly z předchozích let sebevědomí. Možná tedy řeknu ten první bronz, protože jsme nikdy nedokázaly porazit Finsko ve čtvrtfinále.

Nemáš trochu strach, že si na sebe ženský hokej ušil takový bič, protože už jste najednou brány jako první tým za Amerikou, Kanadou, který bojuje o medaile?

Možná ano a teď už bude na tom týmu, jak se s tím popere a jak se na to připraví  a zda dokáže tu laťku posouvat ještě dál, abychom se Americe a Kanadě vyrovnaly. Nejsme ale jediným týmem, protože Finsko bylo dlouho ten tým, který nikdo z Evropy nemohl porazit a vyrovnával se Kanadě. V roce 2019 vyhrály mistrovství, neuznaly jim gól, takže byly druhý. Ještě před sebou máme hodně práce, abychom dokázaly stále porážet Finky a aby se nám podařilo porazit Kanadu a Ameriku. Určitě to ale nebude jednoduché, protože se ty týmy na nás teď budou víc připravovat.

Jak se holka jako ty, v době tvého dětství, dostala na led k hokeji?

Mám o tři roky staršího bráchu a když jsme byli malí, tak nás rodiče vodili na zimák a chtěli, abychom se naučili bruslit. Určitě nechtěli, abych hrála hokej, ale já byla vždy tvrdohlavá a bráchovi kradla hokejku. Brečela jsem, když jsme jeli na zimák, pak jsem brečela když jsme jeli ze zimáku, protože jsem nechtěla domů. Asi jsem si to vybrečela, když jsem byla malá a ten sport mě nějak zaujal. Naši nejdřív moc nechtěli, aby holka hrála hokej, ale když viděli, že mě to baví, tak mě v tom ohromně podporovali a dali mi možnost v tom pokračovat. V 15 letech jsem odcházela do Ameriky na školu studovat a hrát hokej, tak v tom mě taky extrémně podporovali. Díky nim a díky tomu, že mě podpořili v něčem, co bylo v tu dobu nezvyklé a rarita.

Jak bys popsala kontrast mezi ženskostí a proti tomu hokej? Vnímání společnosti takové nebylo a možná ani není...

Možná se z nás stávají i trochu jiní lidé, když na sebe dáváme tu výstroj a helmu. Není tam prostor na slabost. Samozřejmě člověk dělá chyby, učí se z nich. Hodně z nás holek vyrůstalo mezi klukama, tak jsme musely být drsnější, umět se za sebe postavit, aby nás nikdo nenarazil na mantinel. Jakmile na sebe dáme výstroj, jsme takové tvrdší ženy, ale pak ji sundáme. Někdo je víc sportovní, někdo nosí šaty, někdo nenosí šaty. Každá z těch holek to má jinak nastavené, ale určitě se to nevylučuje a naopak nám to dává prostor být dva lidi v jednom.

Čtěte také

Jsem šťastná, že můžu pracovat s takovým týmem, chválí trenérka MacLeodová bronzové hokejistky

Když skončí trénink nebo zápas, máte některé z vás pocit, že si to musíte pak v osobním životě vykompenzovat a přiběhne některá z vás na stadion v podpatcích nebo šatičkách?

Občas jo, některé holky si to rády užívají, rády se oblékají více slušně. Pak jsou ale i holky, co rády víc chodí ve sportovním a možná právě v tom dospívání by je člověk občas zaměnil za kluky, protože v tom týmu nejsou vidět, kromě toho, že mají dlouhé vlasy.

Jaký je zásadní rozdíl v pojetí hokeje od mužů a žen? Co jsou ty základní rozdíly?

Ráda bych řekla, že ženy hrají na stejné úrovni, jako muži, ale určitě ne. Rozdíl je rychlost, tvrdost, protože u nás není povolený bodyček, ale kontakt tělem, což se občas rozhodčím i nám těžko rozlišuje. Není to tak tvrdé, není tam tolik soubojů, možná je tam víc prostoru pro kombinaci, nahrávky. Různé dovednosti by se daly ještě vylepšit a přiblížit k mužskému hokeji.

Po základní škole jsi v 15 letech odešla studovat do Ameriky. Popiš mi tohle velmi zásadní rozhodnutí v tak mladém věku.

Jako malá holka jsem nechápala, že pro mě cesta do NHL nepovede, ale s kamarády jsme snili, že budeme hrát za Colorado Avalanche a že tam budeme hrát s Milanem Hejdukem a Joem Sakicem. Vysnila jsme si tu cestu do Ameriky, jako malá holka a že budu hrát v NHL. Když jsme dospívala, tak mi došlo, že to asi nebude úplně možné.

Po Naganu, kde jsem poprvé viděla ženský hokej na mezinárodní úrovni, jsem zjistila, že Kanada a Amerika je v ženském hokeji dobrá a že vyčnívají. Od té doby to byl pomyslný sen se tam někdy dostat, jezdila jsem ne mezinárodní kemp do Písku a Jiří Koluch měl kontakt na jednu střední školu. Propojil mě s trenéry, co jezdili do Čech, pak jsem měla pohovor, neuměla moc anglicky, ale prošla jsem.

Pak jsem tam strávila měsíc na letní škole a čekala, jestli dostanu stipendium, abych tam mohla odjet. Pro mě to nebyla otázka jestli ano, ale spíš to byla otázka pro rodiče. Já věděla, že když se tam dostanu a dostanu stipendium, tak jedu a vůbec jsem neřešila, co mě tam čeká. Spíš to řešili rodiče a měli z toho větší obavy, než já. Když jsem pak přiletěla do Philadelphie na letiště a zjistila, že s tou angličtinou to není úplná hitparáda.

Kdo se o tebe v 15 letech v Americe staral? Kde jsi bydlela, sportovala...

To bylo to setkání s tou realitou. V Americe je ale systém na středních školách skvěle uzpůsoben, takže člověk zvládá studovat i sportovat. Měla jsem okolo sebe hodně hodných lidí, co mi pomohli. Škola měla i program pro cizince, žila jsem defakto na koleji, kde byli různí učitelé a trenéři, co se o nás starali. Měli jsme různá pravidla, kdy je večerka, kdy vstávat. Ten systém tomu hodně napomáhal, abych to zvládla a měla v okolí lidi, co mi pomohli, když jsem se o sebe potřebovala postarat.

Hrála jsi hokej v Americe, pak v Rusku. Jak tě tyto rozdílné světy formovaly jako hráčku i lidsky?

Amerika mě hodně ovlivnila, protože jsem tam šla v těch 15 letech a nebyla jsem hotový člověk, hodně se učila, nasávala okolí. Člověk si řekne, že do Ruska na východ je to extrém, ale obě země jsou velmoci a naopak jsem tam viděla různé paralely, třeba jak lidé přemýšlejí, jak jsou sebevědomí.

Každá země mě nějak ovlivnila, všichni lidé, co jsem potkala a strávila u nich nějaký čas, tak mě formovali. Když člověk žije nějakou dobu v cizině, tak nasákne kulturu trochu víc. Snažím se z toho vzít to dobré z každé kultury, kde strávím nějaký čas, ať to bylo pak třeba i Finsko a Švédsko a zakomponovat to do svého života.

Když jsem se tě ptala na tvé příjmení, tak tvůj manžel je Američan, ale seznámili jste se v Rusku a žijete v Čechách?

Žili jsme v Rusku a momentálně žijeme, podle toho, kde právě hraju. On učí angličtinu, teď matematiku v angličtině. Stále teď učí v Petrohradě v Rusku, já jsem hrála ve Švédsku, takže za mnou dojížděl a máme takové manželství na dálku. Po osmi letech, co jsem strávila v Americe, tak jsme se potkali v Rusku, hledala jsem někoho anglicky, nebo česky mluvícího a natrefila na dobrou skupinu lidí. Tam jsem potkala svého manžela.

Kde je v Evropě pro ženský hokej nejlépe? Je to ve Finsku?

Hodně Finek hraje ve Švédsku a léta jsem poslouchala, jak je ve Švédsku skvělá liga, skvělý hokej, tak jsem to chtěla zkusit. Možná jsem si ale vytvořila velmi vysoké očekávání a úplně se s tím nepotkala.

Vím, že hodně českých holek je tam spokojených, ale já tím, že jsem měla srovnání s profesionálním hokejem z Ruska, tak bych řekla, že jsou ty ligy hodně vyrovnané. V každé zemi máte čtyři dobré týmy, čtyři horší. Mě se na Rusku líbí, že tam je menší zimák a ve Švédsku jsou velké zimáky a to ženskému hokeji moc nepomáhá. Jak jsme pomalejší než chlapi a slabší, tak ten náš hokej vypadá lépe na malém hřišti. Mě ta ruská liga přijde i lepší s ohledem na kvalitu soutěže.

Kam by teď měl směřovat český ženský tým? Stabilizovat své velmi dobré postavení v Evropě, nebo posouvat směrem k zámoří?

Určitě bych řekla posouvat se směrem k zámoří, protože máme talentovaných hráček už teď a mají ty dovednosti, abychom se Kanadě a Americe vyrovnali. Věřím, že přijde čas, kdy je porazíme, nebudeme je rovnou porážet, ale  v tom ženském hokeji ještě hodně záleží na gólmance. Máme teď v reprezentaci hodně dobré gólmanky, takže ta cesta míří tam. Když se bude správě koncepčně s týmem pracovat, tak je porazíme.

Kde nás nejvíc tlačí bota? Práce s mládeží, nebo profesionalizace hráček?

Obojí. Ženský hokej na profesionální úrovni není tak dobře ohodnocený a často i země, které jsou v nižších divizích, než jsme my, tak hráčky mají nějakou měsíční podporu, aby se mohly hokeji věnovat naplno a nemusely nikam na brigády. To jim pak ubírá od tréninku. Když pak podpora přijde, tak se k tomu pojí osobní odpovědnost, aby tomu holky pak dávaly víc energie a času.

Druhá věc je práce s mládeží, protože česká ženská liga nemá tak dobrou kvalitu, aby se holky mohly rozvíjet. Často musí odcházet do ciziny, což je za mě správná cesta, ale ne pro každou hráčku. Je hromada hráček, co na to nejsou připraveny, nebo naopak chtějí žít v Čechách a nemají důvod, ani vidinu odcházet do ciziny, tak jim tady vytvořit podmínky, aby se mohly rozvíjet. Proto chceme založit dívčí akademii, aby holky, až dojdou do věku, kdy nemohou pokračovat s klukama, tak měly dívčí tým, kde by hrály přáteláky s klukama, ale mohly rozvíjet dovednosti a pak třeba odejít později, až se na to budou cítit připravené. To je ta práce s mládeží, která je určitě taky potřeba.

Čtěte také

„V podstatě nám vypadlo 50 procent realizačního týmu.“ České hokejistky ale i tak v Pekingu uspěly

Jak by měl holčičí a klučičí hokej měli mít vzájemný vztah? Je to tak, že když jsou holky šikovné a kluci nenaberou ještě takovou sílu, že se promíchají v přípravě a tréninku?

Já to stoprocentně zastávám a tak jsem vyrůstala já a spousta holek přede mnou i po mě. Holky by měly hrát s klukama, co nejdéle to jde. Jsou různé výjimky, že holky mohou hrát o dva roky níž a já bych to v žákovských kategoriích zrušila. Když ty holky s klukama vyrůstají, tak jim stíhají a dokážou být dobrou součástí týmu. Kde se to láme, tak to je v pubertě okolo 14, 15 nebo 16 let.

Pokud holky mají možnost vyrůstat s klukama, ať s nimi hrají co nejdéle a potom vytvořit další cestu pro ně. Hrozně moc jim to dá a proto je český ženský hokej na mezinárodní úrovni tak dobrý. V Americe a v Kanadě už vyrůstají v dívčích kolektivech a určité prvky toho mužského hokeje jim chybí, které si pak v dobrém smyslu přenášíme do toho ženského hokeje.

U české reprezentace působí zámořská trenérka Carla. Co ona navíc přinesla k trénování?

Pro hodně holek, tím že jsme mívali dobré a špatné mužské trenéry, tak jako ženu ji některé holky lépe vnímají, protože to přichází od někoho, kdo to také prožil a respektují ji. Carla přinesla určitý způsob pozitivity, protože v Americe je všechno skvělé, super a jsme výborný...myslím, že náš tým tohle trochu potřeboval, tohle pohlazení a tuhle pozitivitu.

Reprezentační etapa tvého života končí. Čím hodláš tu mezeru, která vznikne, třeba zaplnit?

Určitě bych ráda strávila víc času s manželem, který mě v hokeji extrémně podporuje, ale když je nějaký kemp, tak se nevidíme. Pracuji online, protože podmínky v ženském hokeji nejsou tak finančně dobré, takže bych u svého zaměstnavatele chtěla více rozvíjet nějaké věci a trávit tam víc času.

Zmínila jsi, že část manželovy rodiny pochází z Aljašky. Znáš to tam?

Ano, jezdíme tam skoro každé dva roky. Chystám se tam v červenci za manželem a těším se tam. Příroda je tam netknutá, neovlivněná lidským dotekem, tak mi přijde, že se tam zastaví čas a člověk zapomene, co se děje. Když pojedeme za tátou do přírody, není tam často elektrika a není signál. Lovíme ryby, sekáme dříví a pomáháme mu připravit se na zimu. Na to se hrozně těším, to je další věc, na kterou budu mít čas. S mistrovstvím v srpnu často týmy začínají už v červenci, takže teďka budu mít poprvé konečně čas podívat se tam v červenci a pomoct tátovi mého manžela připravit se na zimu.

Máš tedy radši léto nebo zimu?

Já tady v Čechách trpím, všichni se mi smějou, že je 25 stupňů a já umírám. Radši mám zimu a i proto se těším na Aljašku, kde bude pršet, bude zima a nemůžu se dočkat. Léto je tam fakt mokré, ale těším se na to.

Český hokej bude žít tím, že tu bude příští rok mistrovství světa v mužském hokeji. Koukáš se na zápasy kluků?

Když mám čas, tak jo. Ráda sleduji jak reprezentaci, tak NHL, ale často nemám čas v tu dobu, kdy je zápas, tak se dívám na sestřihy. Láká mě i pak sledovat naše domácí mistrovství ženského hokeje, které bude v roce 2025.

Když se díváš na kluky, díváš se jako fanoušek, nebo si z toho bereš něco sama pro vlastní kariéru?

Spíš něco pro svoji kariéru, vím, že to není jednoduché, nekritizuji, vím, že se to z gauče se to lehce radí. Snažím se najít něco, co mě zaujalo, pohyb, klička, střela a sama to pak zkouším přenést do své hry.

Co tě čeká v létě?

Tvrdé trénování u kondičního trenéra, fyzioterapie, práce a pak odjezd na Aljašku a tam pokračovat v trénování.

Páteční finiš Kateřiny Neumannové|foto:Aleš Vavřík, Shutterstock