Dakar je pro nás životní styl, který vymyslel táta. Rád v tom pokračuji, říká Macík mladší

Kluci, máte nějakou přezdívku, když se někde sejdete, aby lidé nemuseli pořád říkat: ‚Martine Macíku‘?

Martin Macík mladší (MM): Táta si rád říká kocour.

Martin Macík starší (MS): To má dlouhou historii to označení kocoura. Měl jsem na kamionu velkou nakreslenou kočku a z toho to je. Macík, Macíček je malá kočka, takže kamarád mi nakreslil logo. Pak se to vytisklo, prostě kočka s úsměvem a to jsem vozil na kamionu. Úsměv tam dal, aby bylo vidět, že jsem pozitivní, prostě jen blbě vypadám.

A oslovení Martina Macíka se zrodilo jak?

Mně už od dětství říkali Mates. Jinak, když je to někde oficiálně, tak samozřejmě Martin senior a Martin junior.

Z Dakaru už jste přivezli beduína, tak co je pro vás další motivací?

MS: Pro mě to byl letitý sen a byl to vrchol. Teď se dívám okolo. U Matese je to něco jiného, protože u mě to není úplně závodění, ale spíše způsob života. Život se mi v určité fázi zašpičkoval, což byl jeho výkon, respektive výkon celého týmu. Musím najít nějakou motivaci, protože vrchol v rámci sportu už mám za sebou.

MM: Dakar je pro nás na jednu stranu sport, ale také byznys. Zároveň i zábava. Je to životní styl, který táta vymyslel, což na něj házím, ale já v tom chtěl pokračovat. Sportovně jsem dosáhl vrcholu a teď už můžu maximálně obhájit.

Macíku juniore dovedeš si představit, že bys na Dakar odjel bez otce?

Kdybys mi to řekl před dvěma lety, tak řeknu, že ne. Dnes bych řekl, že za určité konstelace ano. Ale nechtěl bych, aby to tak bylo. My jsme si asi před šesti lety jasně stanovili pozice v týmu a dostatečně je dodržujeme. Táta má na starosti technickou část. Já vím, že když chci vyhrát, tak potřebuji super auto, které sice může postavit i tady, ale potřebujete i skvělý tým přímo na Dakaru, kde nepřehlídne maličkosti. Ačkoliv táta bude stárnout, tak určitě vidí věci, které ostatní lidí nevidí. Proto jsme tam, kde jsme a můžeme nyní vyrábět kamiony. Táta by mi přímo na místě chyběl, je to hodně o lidech.

Kdy mezi sebou máte spory?

MM: Když bych to měl shrnout, tak jsou to mezilidské vztahy. Je to občas souboj ega. Období vzdoru u mě nenastalo, tak jako u ostatních, ale spíš pozdě. Až když jsem si byl jistý, co dělám a pak jsem si dovolil projevit svůj názor.

MS: Od dvou let, co se mou stavěl barák, tak je se mnou pořád (smích) Období vzdoru měl až jako dospělý, což bylo super.

Jak probíhá výběr lidí, kteří s vámi spolupracují přímo na Dakaru?

MS: Je to jako fabrika. Když si ty lidi vybíráš, tak to vybíráš jako do byznysu. Máme výhodu v tom, že je tu určitý přetlak. Lidé si to představují jako dobrodružství, což jim musíme trochu vysvětlit a usměrnit. Jádro lidí ale zůstává stejné, není to o tom, že bych vybíral každý rok někoho jiného. Jsou to zaměstnanci na celý rok. Neexistuje, že by tam byl člověk, který by jel na Dakar a to naše auto neznal. Známe se všichni perfektně po všech stránkách, víme co od sebe můžeme očekávat a samozřejmě za to berou plat. Výhodou pro ně je, že je to hobby. Teď to bylo hodně emoční, protože plno lidí na ten úspěch čekalo deset let, takže to bylo skvělé.

Čtěte také

Je to zásluha nás všech, chválil vítěz Dakaru Macík svůj tým. Popsal moment, kdy mu na trati bylo nejhůř

Mates, lidi do závodní kabiny už si vybíráš sám?

Je to dlouhodobý výběr. Navigátor Fery (František Tomášek) s námi jezdí už deset let. Toho jsem si vybral tenkrát, když nechal táta výběr v mé režii. U něj to není zaměstnanecký vztah, ale kamarádský. Vycházíme spolu lidsky hodně dobře, proto je tam tak dlouho. Mechanika pak vždy vybíráme s tátou a když má dojít ke změně, tak to jsou velké přípravy. Teď spolupracuji s mechanikem Davidem Švandou třeba pět let.

Pořád ještě probíhají oslavy triumfu nebo už to tak nějak směřujete na další Dakar?

MS: Bezprostřední oslavy končí po závěru Dakaru, pak se něco stane do týdne po návratu. Jede se na té emoční vlně a někdy je to pro vás jako pro šéfa horší. Teď jsme ale v očekávání, co přinese následující sezona.

Jak lásku k Dakaru prožívají vaše ženy?

MM: Vždy se těší až vypadneme. Na Dakar se mnou nejezdí. Moje žena ani nemá ambice tam být. Emoce se mnou chce sdílet, ale jinak sportu, kterému se věnuji, úplně neholduje. Naposledy když jsem přivezl beduína, tak manželka reagovala tak:‚hm dobrý.‘ To bylo všechno (smích)

MS: Já si ženu párkrát na Dakar bral a je to ohromně odolná bytost. V Saúdské Arábii mi řekla, že to není úplně země friendly pro ženy, tak tam to její putování pak skončilo. Jsme natolik staří, že to funguje.

Jak je důležitá vaše práce s fanoušky, i ohledně sociálních sítí a dalších doprovodných věcí?

MM: Tátu je hodně těžké někam dostat mezi fanoušky. Samozřejmě ale respektuji, co má za sebou. Zároveň je ale blbost, že za obrovským týmem, který jsme vybudovali, by byla jen moje tvář. Z marketingového pohledu to nevypadá dobře a hůř se to pak i dělá, když chcete mít činnosti různorodé. Díky závodění jsem nastartoval svůj byznys. Dřív to byla hlavně zábava, která stála především tátu hodně peněz. Troufnu si říct, že jsem byl tím člověkem, který začal na Dakaru pracovat s fanoušky.

Před dvanácti lety měl táta dělat besedu v Sedlčanech v knihovně. Tenkrát chtěl, abych jel jako navigátor. Těšil se na to, že už to nebude muset dělat a předá to mně. Já v tu dobu měl problém mít referát před třídou v škole. Před besedou mi táta řekl, že nemá čas a ať lidem v sále něco žblebtnu o Dakaru. Bylo tam sto lidí a já měl opravdu trému. Podle mě to bylo docela špatné z mé strany.

Druhý rok se ale knihovna naplnila tak, že se naplnily další dvě místnosti a lidé skrz jedny dveře na mě ani nemohli vidět. Byla to nakonec jedna z cest, kterou jsem se ubíral. Šel jsem do lokálního kina, divadla a najednou děláme akce pro tisíc lidí po celé republice. Když se rozjížděly sociální sítě, tak jsem je začal dělat. Začal jsem zařizovat merch, akce pro lidi a byly i roky, kdy bylo v Česku šedesát akcí za rok. Bylo to extrémní a díky tomu jsme jedničky v tuzemsku a máme největší fanouškovskou základnu. I na světě patříme mezi nejlepší.

MS: Martin si vytvořil systém podakarské show, kdy uspokojí velký počet lidí. Spíše jsou to velké akce, protože všechno by nešlo stíhat.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík