Česká florbalová špička se může rovnat, ale i překonat švýcarskou ligu. Na domácí MS se těším, říká brankářka Christianová

Hostem pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byla česká reprezentační florbalová brankářka Jana Christianová. Držitelka dvou bronzových medailí z mistrovství světa zavzpomínala na nedávný úspěch mezi světovou elitou v Singapuru. Proč si v roce 2015 zvolila pauzu od florbalu? V čem je rozdíl mezi tréninkem hráčky v poli a brankářky? Jaká panovala atmosféra na světovém šampionátu, který hostil Singapur? Poslechněte si celý rozhovor.

Jano, je to jen pár týdnů, co jste se vrátily z mistrovství světa. Už se úspěch a pocit z bronzové medaile trochu usadil?

Já doufám, že se ještě dlouho neusadí, protože ta euforie a pocity, které následovaly hned potom, co jsme vyhrály, byly tak krásné. Doufám, že se na té vlně ještě chvíli udržím.

Ty jsi jako jediná z týmu zažila i bronz na mistrovství světa v roce 2011 a teď v roce 2023. Jak bys to porovnala?

Už je to dlouhá doba, je to 12 let. Tehdy mi bylo 21 let, teďka to už beru trochu jinak. Tehdy jsem si říkala, že těch medailí bude spousta a že příští rok budeme ve finále, pak to vyhrajeme. Ono se to ale nedělo. Po 12 letech je to strašná úleva, že se nám podařilo medaili zase vyhrát, asi jsme čekaly, že jich bude víc. O to cennější ta medaile teď pro nás je.

Všechny předchozí roky jste končily čtvrté. Bylo pro tebe těžké počkat v reprezentaci, dokud to znovu necinkne?

Je to hrozně těžké na psychiku. Jedna věc je tlak veřejnosti na to, abyste medaili konečně získaly a druhá část je to, že to chcete vyhrát sami pro sebe. Věnujete tomu svůj čas, úsilí, stejně jako ostatní reprezentace, které vyhrávají. Člověka hrozně mrzí, že to do té doby necinklo, spíš to byl bramborový salát. Je to zadostiučinění za tu práci, kterou odvádíme.

Co se tentokrát změnilo? Nebo to bylo prostě o štěstí?

Nemyslím, že by to bylo jiné. My jsme byly k medailím vždy blízko a chyběly detaily, které se nesešly. Vždycky jsme měly silné týmy, letos jsme měly generaci ještě o trochu silnější, protože jsme měly tým složený jak ze starších, tak z holek, které vozily medaile z juniorských šampionátů. Už jsme strašně moc chtěly, to čekání bylo tak dlouhé, že jsme si řekly dost, teď, anebo nikdy.

Čtěte také

Četla jsem v rozhovorech, že byly i slzičky a že jste si každá z týmu sáhla do svědomí? Co to bylo za poradu den před bojem o bronz?

Bylo to až den v zápasu o bronz. Všechny jsme věděly, že zápas v semifinále proti Finsku nebyl z naší strany ideální. Byly tam věci, které se nám nelíbily, nehrály jsme týmově, nesedlo to a padla na nás deka. Měly jsme pocit, zvlášť v ženském kolektivu, že si musíme spoustu věcí vyříkat a sáhnout si do svědomí. U holek je to hodně emotivní, takže si lidi chtějí postěžovat a pobrečet. Potom to z vás spadne, tým vám hrozně pomůže. Nejdříve jste naštvaný na celý svět, ale pak vám lidi okolo pomáhají. My jsme se zvedly, naladily na stejnou vlnu, řekly si, že budeme táhnout za jeden provaz, a já z týmu cítila, že ten den to prostě urveme.

Jaká byla v Singapuru atmosféra? Chodilo hodně diváků?

Tím, že je to asijská země, je to hodně daleko a daleko od epicentra florbalu, které je v Evropě, tak bylo znát, že atmosféra nebyla taková, jakou jsme si představovaly. Bylo tam méně lidí, než jsme chtěly, ale bylo tam asi dvacet českých fanoušků, což se zdá málo, ale udělali atmosféru, jako kdyby jich tam bylo dvě stě.

Jak moc jste vnímaly podporu od fanoušků tady v Česku? Cítily jste, že to tady lidi sledují?

Určitě ano, protože šampionát je vyvrcholení dvouletého cyklu. Osloví to i lidi, kteří se o florbal normálně nezajímají, takže se pak zájem s úspěchy zvyšuje a volají a píšou nám fanoušci. Občas se objeví lidé, o kterých jsem neslyšela třeba deset let, třeba spolužáci, že mě viděli v televizi.

Příští šampionát bude v roce 2025 a po 12 letech opět v Česku. Bude se konat mezi Brnem a Ostravou. Jak se na to těšíš?

Strašně moc. Jedno mistrovství jsem doma už zažila a je to důvod, proč si chci kariéru prodloužit, protože domácí mistrovství pro každého sportovce vrchol kariéry. Pro někoho je to olympiáda, tam my bohužel nehrajeme, ale domácí mistrovství zažijete jednou, maximálně dvakrát a je to něco naprosto nestandardního. Věřím, že poblázníme celé Česko.

Vnímáš, že popularita florbalu roste?

Určitě ano, protože když jsem začínala asi před 150 lety...

To zase ne, to bych si připadala jako babička.

Ano, omlouvám se, bylo to asi před 20 lety a skoro nikdo florbal neznal. Začínala jsem s florbalem v poli, takže s hokejkou. Když jsem třeba jela autobusem, tak se mě lidi ptali, jestli mám koště nebo pádlo, takže to se změnilo. Je to vidět i na reakcích veřejnosti a ostatních sportovních svazů. Český florbal pro to dělá hodně, abychom byli vidět a věřím, že se to posouvá.

Jano, ty jsi v národním týmu jediná, který byla u medaile v roce 2011 a teď i v roce 2023. Jak to děláš, že se pořád držíš ve florbalové špičce?

Na to se mě spousta lidí ptá a neumím na to odpovědět. Asi k tomu mám vlohy nebo predispozice. Jiní gólmani se ptají, jestli mě nebolí kolena, ale mě to zatím drží, tak to musím zaklepat a doufám, že to vydrží dál.

Jako gólmanka se více rozcvičuješ, máš více regenerace, nebo si pořád držíš podobnou úroveň přípravy?

Rozcvičuji se spíš méně, nejsem v tom úplný dříč a možná to je ten recept. Já se snažím zaměřovat na psychickou přípravu. Vizualizuji si ten zápas, připravuji se na konkrétního soupeře a situace, které mohou v zápase vzniknout.

Je to něco, co z týmu děláš hlavně ty? Kde jsi na to přišla?

To nedokážu říct. U gólmana je hlavní sebevědomí, to tvoří velkou část výkonu, takže to vzniklo tak.

Na stránkách českého florbalu máš napsáno: kategorie mladší veteránky. Je ti někdy věk přítěží, nebo z něj čerpáš zkušenosti a respekt mezi ostatními hráčkami?

Spíš to druhé. Gólmani stárnou pomaleji, protože to hrají na zkušenosti. Když už si dovedete situace lépe představit dopředu, nemusíte být nejrychlejší na světě nebo mít nejlepší postřeh, ale když situaci přečtete, tak vám to ulehčí práci.

Florbal se hodně vyvíjí. Jak moc se musel změnit konkrétně tvůj styl hry?

Musel se změnit, protože jsem byla u začátků, kdy nebylo ani pořádné vybavení. Vyvíjí se i gólmanský postoj, dříve se víc vyjíždělo, teď už se chytá spíš hokejově. Pořád si ještě bereme z ostatních sportů, stejně jako jsem to dělala já, protože jsem neměla gólmanské trenéry. Když se mi líbil nějaký gólman, vzala jsem si od něj, co mi přišlo, že by se mi mohlo hodit. Takhle jsem to sbírala z různých sportů a odvětví, až jsem si vytvořila svůj styl.

Jde i nároďák s dobou? Jsou všechny složky týmu na světové úrovni?

Ten sport se hrozně rychle vyvíjí, protože je mladý. Hráčky už mají jiný přístup, netrénuje se dvakrát týdně, ale pětkrát a ještě chodíte do posilovny a hrajete za dvě kategorie. Je to amatérský sport, ale podmínkami a nároky se můžeme rovnat profesionálům.

Jak dlouho ještě plánuješ hrát, mladší veteránkou?

Ten pojem mladší veteránka je hodně přehnanej a český florbal by se měl zamyslet, jestli nechce posunout kategorie. Víc než dva roky do dalšího mistrovství nedám a nechci končit tak, abych měla pocit, že mě tam odtud chce někdo dostat, protože jsem stará. Teď už vydržím maximálně do dalšího mistrovství a pak bude čas skončit.

Jani, rok 2015, ty sis dala tehdy úplnou pauzu od florbalu. Proč?

Už toho na mě bylo v tu chvíli asi moc. Měla jsem toho plné zuby, měla jsem krizi a říkala si, proč to vlastně dělám, jestli to dělat chci. Každý sportovec k tomu asi v nějaké fázi kariéry dojde. Jestli se nechce věnovat něčemu jinému, jestli se každý večer na tréninku nedá trávit lépe, mít volné víkendy. Byl to jeden z hlavních z důvodů, proč jsem se rozhodla si od florbalu odpočinout. Zpětně vím, že mi to prospělo.

Myslíš, že bys vydržela až do teď, kdyby sis tu pauzu nedala?

To je otázka, protože si nejsem jistá, jestli bych tak dlouho zvládla hrát. V pauze jsem si uvědomila, že je super mít volný čas a víkendy, ale stejně jsou všichni moji kamarádi na tom florbale. Když už se v tom sportu pohybujete deset patnáct let, tak chci jít si s kamarády sednout, ale oni jsou na tréninku. Bublina tam zůstala, jen já se z ní vytrhla. Uvědomila jsem si, že mi chybí někam patřit, a proto jsem se do toho kolotoče vrátila.

Věděla jsi od začátku, že se vrátíš?

Nevěděla. Čekala jsem, co se stane, jak tu pauzu pojmu, jak mě to bude a nebude bavit, a zjistila jsem, že je to fajn a že chci někam patřit. Tak jsem se tam zase vklínila zpátky.

Co jsi v tom roce dělala?

Užívala jsem si volno, volné večery, jezdila na výlety, věnovala se svému psovi, začala jezdit na motorce. Našla jsem si nějaké nové záliby, kterým se věnuji stále, ale ještě jsem chtěla něco dokázat.

Jak náročné to bylo pro tvé tělo, když jsi vypnula, zapnula? Pracovala jsi alespoň na kondici?

Prakticky ne. Měla jsem takový black out, že jsem za celý rok neměla gólmanskou výstroj na sobě. Kromě pár badmintonů, tenisů a ježdění na kole nic jiného nedělala.

Jak probíhal návrat?

Poměrně dobře, čekala jsem, že to bude těžší. Když jsem přišla na první trénink, tak mi přišlo, že jsem byla naposledy před týdnem. Dostala jsem se do toho docela rychle a rok po návratu jsme vyhráli titul.

O gólmanech se říká, že jsou jiní, tak jak je to u florbalových brankářek?

Setkala jsem se i s gólmany, kteří byli trochu divní...

V čem?

Prostě na tom něco je. Mají svůj humor, jsou trochu odtrženi od týmu. Není to tak, že je 17 hráček pořád pohromadě na střídačce, ale gólmani mají svůj svět.

A ty jsi na tom jak?

O mně se říká, že jsem normálnější z těch divných gólmanů, tak doufám, že je to pochvala.

Jak moc se tedy liší tvůj trénink? Jak moc se projevuje ústranní při tréninku?

Na tréninku to člověk ani moc nevnímá, spíš při zápasech. Gólman je sám za sebe, takový individualista v kolektivním sportu, protože ta příprava je jiná i zápas jako takový. Nestřídám po 40 vteřinách, jsem tam 60 minut a musím udržet koncentraci. Je to jiné, než když můžete vystřídat, vypnout, jít se napít.

Je to i důvod, proč tě zajímá psychická příprava?

Určitě, protože je to nedílná součást. Člověk se musí naučit udržet koncentraci, nemůžu si dovolit vypnout ani na malý okamžik. I když má míček spoluhráčka, tak to ještě neznamená, že nehrozí nebezpečí. Už se mi to párkrát stalo, byla jsem i v Borci na konec v televizi Nova. Moje spoluhráčka mi dala gól do vlastní brány. Prostě se otočila a vystřelila na bránu. Proto člověk nemůže ani na chvíli vypnout.

Proč ti dala vlastní gól?

Ona se asi snažila přihrát za bránu, ale trochu jí to sjelo. Bohužel u toho byly i televizní kamery, tak jsem byla chvíli slavná.

Lákalo tě někdy hrát v poli?

Já v poli začínala, bylo to ale jen chvíli. Vždycky mě lákalo jít do brány. Od malička jsem se válela po zemi, ve třídě jsme s klukama hráli s papírovým míčkem o přestávce. V poli jsem si to taky zkusila, ale nejsem moc běhací typ a v bráně toho tolik nenaběhám.

Jsou tam nějaké rituály?

Spousta. Jsou to takové maličkosti, které člověka udrží v koncentraci a připraví ho na zápas. Kdyby to člověk neudělal, tak má pocit, že se zboří svět. Nejsem na to ale úplný blázen, že bych nedokázala chytat. Může to člověka ovlivnit, ale nesmí se tím nechat rozhodit.

Jsou nějaké noční můry brankářek, které prožíváte v noci? Mně se třeba zdá, že jedu z hotelu a nestíhám to na zápas.

Mně se zdá, že se mi nedaří zavázat tkaničky. Jsem v šatně, všichni už jsou na hřišti a já tam bojuji s tou šňůrkou.

Čtěte také

Co zkušenosti z ciziny? Kde všude jsi byla?

Jeden rok ve Finsku a dva roky ve Švýcarsku.

To bylo ale na začátku, tak proč jsi to pak neopakovala?

Když jsem byla druhý rok ve Švýcarsku, tak jsem tušila, že to bude poslední rok. Neměla jsem takový drajv. Když jste v zahraničí, tak bohužel to chodí často tak, že vám klub musí sehnat práci, abyste tam mohli přežít. Tím, že jste v cizí zemi a neumíte tolik jazyk, nedostanete dobrou práci. Já jsem uklízela, kde se dalo, pomáhala, to není úplně vysněný džob. Člověk si musí v takovou dobu přerovnat priority, jak dlouho to dokáže snášet a jak dlouho chce vytírat podlahy, nebo dělat něco pořádného. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se chtěla vrátit do Česka a zase žít normálně na úrovni.

Jaké kluby v Česku máš za sebou?

Začínala jsem v Bohemce, pokračovala do Herbadentu a momentálně jsem pátým rokem na Chodově.

Florbalem se ale neuživíš, tak co děláš kromě toho?

Mám krásnou práci a pracuji jako marketingová ředitelka v našem klubu na Chodově.

Jak probíhá tvůj den? Kde je práce a kde je trénink? Je potřeba to rozlišovat?

Je potřeba to hodně rozlišovat. Navíc náš sportovní manažer je náš trenér, takže sedíme naproti sobě a vídám ho skoro 12 hodin denně, takže je to občas náročnější. Člověk se musí naučit to rozlišovat, stráví osm hodin v práci, pak si odpočine a pak jde na trénink. Pro mě je to spíš relax.

Jaké jsou podmínky na trénink, když porovnáš zahraničí a tady v Česku?

V tréninku ani v zápase není velký rozdíl, dokonce si myslím, že tím, že jsou Češi snaživější, dávají tomu všechno,  tak jsme na tom lépe. V zahraničí bylo v době, kdy jsem tam byla, kvalitnější hráčky, ale hodně se to vyrovnává a česká špička může i v něčem překonávat švýcarskou ligu.

Momentálně tedy děláš markeťačku u vás v klubu. Je to něco, co sis představuješ dělat i po kariéře?

Pro mě je to džob snů. Chtěla jsem se sportu věnovat i po kariéře, takže s tím jsem už začala. Ke sportu mám blízko a marketing vyplynul, protože rodiče se také věnují marketingu. Spojit sport a marketing je pro mě něco hodně zajímavého a chtěla bych se tomu určitě věnovat dál.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport

Související