Biatlonistka Voborníková: Stát při květinovém ceremoniálu po boku nejlepších závodnic světa byl životní zážitek

Terko, letos máš za sebou průlomovou sezonu. Byla jsi sedmá ve stíhacím závodě na mistrovství světa v Oberhofu a na konci sezony ses poprvé dostala do šestky. Jak jsi spokojená?

Sezona nezačala podle mých očekávání a o to víc jsem šťastnější, že konec dobrý, vše dobré. Určitě jsem takové očekávání před sezonou neměla a pak jsem byla příjemně překvapená, že se to povedlo prvním rokem v ženách. Jsem šťastná, že se mi podařilo vystupňovat závodní načasování a podařilo se mi do té desítky být.

Co neslo to ovoce?

Musela jsem se uklidnit psychicky. Před Vánocemi jsem vynechala poslední Světový pohár, nejezdilo se mi vůbec dobře a nevěděla jsem, co se s mým tělem děje. Potřebovala jsem se uklidnit, potrénovat a dělat něco trochu jiného v jiném prostředí. Dost jsem se uklidnila a ujasnila si priority, že to dělám pro radost a pro nic jiného. Po novém roce už byly výsledky úplně o něčem jiném a sama jsem byla překvapená, jak to najednou zase jde.

Jak těžké bylo v tvém věku mít tak ohromnou sebereflexi? Uprostřed sezony...

Já už jsem věděla, že jsem celý rok nebyla nemocná a věděla jsem před sezonou, jak na tom jsem a kde bych mohla být. Když jsem naskočila do závodů, tak to tam nebylo, závody bolely a nevěděla jsem, proč tomu tak je. Domluvili jsme se, že pojedu domů a budu se připravovat sama. Bylo to složitější, protože mezi Vánocemi nebylo moc sněhu, tak jsem z toho byla trochu nervózní. Nevím, kde se vzala ta sebereflexe, ale věděla jsem, že mě ty závody strašně bolí... když vystartuji na 7,5 kilometru a v prvním kopci jsem měla černo před očima, tak už to byl velký signál, že takhle to nepůjde.

Skončila jsi na šestém místě ve Světovém poháru. Jak výjimečný to byl zážitek?

Byl to předposlední závod a já myslela, že už bude poslední. Na stupních jsem stála s holkama, které jsou dnes ta největší špička. Bylo to něco výjimečného, asi to bude celoživotní zážitek, co budu řadit vždycky hrozně vysoko. První květinový ceremoniál, na který se dostat je v konkurenci těch závodnic něco strašně hustýho. Asi jsem to v tu dobu nevstřebala, teď už s odstupem času je to hřejivý pocit, že se mi to podařilo docela brzo. Měla jsem asi štěstí, že se to povedlo takhle na začátku, zvlášť po tom všem.

Terko, ty jsi dvojnásobná mistryně světa v juniorkách v roce 2022. Jak velká změna je závodit mezi dospělými?

Taková změna to pro mě nebyla, protože loni jsem už ve Světovém poháru závodila, akorát se to dalo vždycky ještě omluvit, že jsem juniorka, že ještě pojedu závodit. Když se nedařilo, mohla jsem si odskočit k juniorům a ještě se trochu spravit. Teď se už nemůžu na nic vymlouvat, prostě jsem ženská a už do toho musím jít naplno.

To ale není v biatlonu moc běžné, že tak mladá závodnice skončí do desítky ve Světovém poháru, ne? Čím to je?

Třeba Elvíra Öbergová je o rok starší než já a ta už má perfektní výsledky sakra dlouho. Nechápu, kde se to v ní bere. Tím, že je to vytrvalostní sport, tak je každý rok znát a každý rok je natrénováno kvantum hodin. Člověk tu vytrvalost nezíská tak rychle jako vytrvalost a sílu, tak je ten čas hrozně znát. Člověk nemůže ve 20 letech být ve vytrvalostním sportu na nějaké vysoké úrovni. Asi to jde, ale musel by být neuvěřitelně šikovný. Mně je 22 let, nejsem zase tak mladá, ale u nás je to prvním rokem ženská kategorie. Měla jsem dva výsledky do desítky, to je skvělé, ale jsou tam holky jako třeba ta Elvíra a ty jezdí už o medaile.

Čtěte také

Mám radost, jak jsem to v té mlze odstřílela, říká po kariérním maximu Voborníková

Jak moc se mění tvůj trénink?

Když jsem se dívala do tréninkového deníku, tak jsem každý rok trénovala o 80 až 100 hodin více než ten předchozí. Teď už se to stabilizovalo s loňským rokem na zhruba 600 hodinách za rok, takže pak už se nastaví stejná hodnota a bude to kolísat stejně. Moc se přidávat asi už nedá, řeší se spíše drobnosti, které k vrcholovému sportu patří.

Je třeba ve střelbě znát věk, nebo je to vyrovnané?

Věk tam znát není, ve střelbě je to o hlavě. Když je člověk mladší, nemá přehnané očekávání a třeba střílí i lépe. Někdo to má taky dané, že sáhne na zbraň a jde mu to. Určitě se člověk vystřílí do rychlosti, ale je to spíš o šikovnosti než o tréninku.

V čem jsou u tebe rezervy v tréninku a v závodění?

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji hodnotu času, hlavně toho volného času. Když jsem doma a fakt nemáme téměř žádné volno, dva tréninky denně, tak je náročné do toho napasovat školu nebo výlety. Když to chci skloubit, tak si musím ujasnit priority, co chci dělat. Pere se to ve mně, že bych si třeba ráda užívala, ale vím, že to nejde a sportovní roky hrozně plynou. Když jedu do školy a vstávám ve tři čtyři hodiny ráno, přijedu večer, tak jsem další den nepoužitelná a musím si pak ujasnit, co dělat. Mám dost rezerv, co se týče techniky běhu na lyžích, na tom se dá dost pracovat. Samozřejmě trénovat dalších spoustu hodin, vyhýbat se zraněním, prevence a i ta střelba. Letos bych se na to chtěla zaměřit a stabilizovat výkony, abych neměla tak šílené výkyvy.

Čím vyplňuješ volno po sezoně, když nemusíš závodit a trénovat?

Jediné volno, jarní volno, které máme během roku, jsem si představovala asi trochu jinak...

Jak dlouhé je to volno?

Zhruba tři až čtyři týdny. Bohužel jsem si ale ke konci sezony uhnala zánět achilovky, takže to je moje hlavní náplň, že jsem to léčila a zkazilo mi to všechny plány. Zároveň mi to ale umožnilo věnovat se školním povinnostem. Jsem ve třeťáku na vejšce, takže se snažím dohnat, co jsem zameškala během sezony.

Čtěte také

Těší mě, že konečně začínám prodávat běžeckou dřinu, chválí si po vydařeném sprintu Voborníková

Co konkrétně studuješ?

Jsem v Brně na Masarykově univerzitě a studuji výživu a regeneraci na sportovní fakultě.

Přivedly tě k tomu vlastní zkušenosti ze světa sportu, nebo je to náhoda?

Asi to bylo přirozené, že jsem šla tím sportovním směrem. Spousta kolegů z reprezentace tam studuje a je skvělé, že nám tam vycházejí vstříc, dá se to studovat dálkově. I jako vrcholoví sportovci si můžeme něco vystudovat, i když to není jednoduché. Můžeme mít po sportovní kariéře nějaký záložní plán.

Teď tě budu citovat: Na biatlonovém životě se mi nejvíc líbí, že můžu jíst co chci a že moc neztloustnu. A že můžu po obědě spát.

Asi musím spíš poděkovat rodičům za svoji genetiku, protože odjakživa jsem mohla jíst, co jsem chtěla, a nikdy nepřibrala. Přes léto nějaká kila naberu, protože tréninků je hrozně moc, tak abych to všechno vydržela, tak jím ohromné porce, že by to do mě nikdo neřekl. Když přijde zima, tak mi přirozeně začnou jít kila dolů, závodní stres asi dělá svoje. Závody máme kolem oběda, tak tam asi není dodržený denní režim. Čím jsem starší, tím víc se o jídle snažím přemýšlet. Většinu roku jsme na hotelech, kde si člověk moc nevybere a kdybych o tom chtěla víc přemýšlet, tak bych se asi zbláznila. Kolikrát jsme rádi, že se vůbec najíme a je jedno, co to je.

Svojí bakalářskou práci věnuješ tématu obezita u dětí? Co tě k tomu přivedlo?

Nakonec mi to téma vyfoukl někdo jiný a já byla zrovna na olympiádě, když se vybírala témata a měla jsem trochu jiné starosti. Pak už to téma bylo zabrané. Rozhodla jsem se, že letos státnicovat nebudu, protože jsem byla celou sezonu pryč, ale něco málo už z bakalářky už napsané mám.

Co je tedy to nové téma?

Automiofasciální uvolnění v prevenci zranění ve sportu. Zní to složitě, ale je to super téma, zaměřila jsem si to na biatlon. Cílem je vytvořit cvičební jednotku na masážním válci. Je to pro mě aktuální, takže jsem do toho ještě zatáhla přítele. Trochu jsem se toho bála, ale téma je to obsáhlé a dá se tam toho vymyslet spousta.

Jak vnímáš to, že tebe nebo jiné mladé úspěšné biatlonistky srovnávají s Gabrielou Soukalovou?

Asi je to takové skoro přirovnání být dobrá jako Gábina. Já ji obdivuji za celou kariéru, pro český biatlon toho udělala hrozně moc a všem nám otevřela dveře. Dokázat to, co dokázala ona, se nepodaří jen tak někomu. Byla bych ráda, kdybych byla její nástupce, ale to se časem uvidí.

Čtěte také

‚Dojela jsem na to, že jsem se nešetřila.‘ Soukalová návrat k biatlonu nevylučuje, teď ale nemá čas

A je tedy její jméno pro vás nějakou metou úspěchu?

To asi určitě.

Kdy tě čeká začátek přípravy?

Poslední týden v dubnu už bych se měla začít hýbat, loni už jsme měli i tréninkový plán. Letos ještě nevím nic, ale už tam mám funkční vyšetření, tak bych se asi měla jít trochu proběhnout...

Co to je funkční vyšetření?

To máme asi dvakrát třikrát do roka, abychom si ověřili, že jsme zdraví a že s tělem je vše v pořádku. Během roku je to srovnání výsledků jaro-podzim, jak na tom vlastně jsme.

Biatlonová sezona trvá čtyři měsíce, pak se v květnu začnete připravovat, to trvá půl roku a výsledky pak vidíte až na přelomu listopadu a prosince. Jak těžké je namotivovat se už v květnu?

Asi jsme na to zvyklí, že se v květnu začne trénovat, v listopadu skončí a pak začne závodit. Pak to strašně rychle uteče, protože měníme destinace, máme soustředění na jiném místě. Člověk si v listopadu řekne, jak to uteklo. Příprava trvá dlouho, i závody trvají dlouho a v biatlonu se jede celý rok.

Jak je to rozdělené? Vytrvalost, síla, střelba...

Ze začátku začínám s objemovými tréninky, najíždí se spousta kilometrů v nízké intenzitě, aby se udělal základ. Pak se to během léta začne přesouvat do rychlosti a do rychlostní síly a ke konci přípravy se tréninky zkracují, jezdí se rychleji a připravujeme se na závody.

Je tam nějaká část v přípravě, na kterou se vyloženě netěšíš?

Máme v Jablonci dvakrát do roka výkonnostní testy, loni už byly trochu modifikované, ale když si na to vzpomenu, je mi úplně blbě. Máme tam pětikilometrový výběh, který je měřený a to úplně nenávidím. Máme tam i pás na kolečkové lyže, tam děláme dost nepříjemné testy a na to se fakt strašně netěším.

Tvým přítelem je taky juniorský mistr světa Mikuláš Karlík. Jak takové partnerství v biatlonu funguje?

Občas toho máme asi nad hlavu, toho společného biatlonu. Na jaře jsme si řekli, že se o biatlonu tolik bavit nebudeme, protože toho bylo za celou sezonu dost. Má to své výhody i nevýhody. Loni to byla výhoda, když jsme byli na stejných závodech, mohli jsme se uklidnit a podpořit. Letos to bylo ale naopak a za tři měsíce jsme se viděli jen jeden den, protože jsme každý závodili jinde a neměli šanci vůbec potkat a potkali jsme se až po sezoně. To byl zase druhý extrém.

To si na sebe asi člověk celkem slušně odvykne...

Naštěstí zaplať pánbůh za sociální sítě, že jsme mohli zůstat skrz telefon v kontaktu. Když už to bylo druhý měsíc, tak to člověku už nepřijde, ale je to samozřejmě nepříjemné se tak dlouho nevidět.

Probíráte spolu i závody a taktiku?

Celou zimu se nebavíme prakticky o ničem jiném, to já to do něj hustím, co to jde. Je super, že mám komu říct. Po závodě volám rodičům a pak si večer voláme spolu, tak to víc bere z té biatlonové stránky. Když se mi to nepovede, tak z jeho slov vím, co mi říká. Když pak probíráme jeho závody, tak nemyslím tolik na své, takže se to prolíná.

Máte možnost spolu trénovat?

Trénujeme spolu, když nejsme na soustředění a vyjde nám to, že se oba připravujeme doma. Pak jsme buď u nás, nebo u Mikuláše doma v Letohradě. Jinak kluci trénují zvlášť a holky taky. Během domácí přípravy nějakým způsobem trénujeme spolu.

V čem je kdo z vás lepší?

Mikuláš je hodně dobrý na kole, tam mu nestačím a to si vždy vytrpím, když jedeme spolu. On furt říká, že takhle nízké tepy snad nikdy neměl. Když ale jdeme běhat, tak není tak dobrý běžec, takže si to zase užívám já, že můžu mít ty řeči na něj, že běžíme pomalu. Když jsou ale intenzivnější tréninky, tak to každý jezdíme sám a máme pak i od trenérů jiné plány. Rádi si spolu děláme střelecké soutěže. V závodech jsem asi lepší střelec já, ale Mikuláš mě dokáže občas dost pozlobit a v tréninku rozhodně špatný střelec není.

Je možnost kombinovat soustředění? Byla by škoda se nevidět...

Většinou jezdíme společně na první sníh, to je poslední soustředění před závodní sezonou. Letos to bylo skvělý, protože jsme celý tým bydleli v jednom domku v Norsku a dost intenzivně jsme tam spolu trávili volné chvíle. Večer jsme si mohli pustit film a čas utíkal trochu rychleji, než když jezdíme jen s holkama a jsme furt samy. Když je volné odpoledne a vyjetí na klasice, tak to jdeme s klukama, ale jinak to máme všechno každý zvlášť.

S jakými cíli jdeš do přípravy na příští sezonu?

Chtěla bych se vyhýbat všem zraněním, protože to je alfa omega. Pak se zaměřit na střelbu, protože loni jsem si dělala novou pažbu a hrozně dlouho se sžívala s novou zbraní a nikam jsem se moc neposouvala. To už letos odpadá a chtěla bych tu střelbu někam posunout, zrychlit a stabilizovat. Pak klasika, něco naposilovat, něco odtrénovat, trochu se zlepšit a zaměřit se i na detaily. Vyladit stravu, co mi sedí a nesedí. Na podzim jsme měli senzory, co měří glykémii, a psala jsem si i jídelníček. Člověk si myslí, že jí hrozně moc, ale není to tak. Co se týče sacharidů, tak jsem myslela, že jím denně jen sacharidy a i tak jsme jich jedna málo. To bych chtěla optimalizovat a může mě to posunout, když to vyladím.

Kdo s tebou přes sezonu bude dělat přípravu, jako takovou?

To ještě vlastně vůbec nevím, protože jsme neměli informační schůzku. Netuším, jaké bude složení týmu, s kým budeme trénovat. Pokud se nic měnit nebude, měla bych nadále spolupracovat s Jirkou Holubcem a Egilem Gjellandem.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas