Biatlonistka Markéta Davidová: Těší mě, že se olympiáda v roce 2026 vrátí do míst, kde je normální dělat zimní sport

Krátce před startem nové sezony si našla čas na rozhovor pro Radiožurnál Sport biatlonistka Markéta Davidová. V pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové promluvila o aktuální formě nebo o tom, co se jí honí hlavou před poslední střeleckou položkou v důležitém závodě. Jak pro ni bylo těžké vystudovat dva obory na vysoké škole? Připouští si pozici české biatlonové jedničky? Užijte si celý rozhovor s usměvavou závodnicí, kterou čeká první start sezony už ve středu 30. listopadu.

Markéto, před odjezdem na první zastávku Světového poháru ve finském Kontiolahti máte ještě spoustu práce. Kolik toho musíte ještě stihnout?

Je toho hodně, ale jsou to klasické předsezonní honičky, s kterými počítáme.

Jaké pocity převládají před startem sezony?

Ačkoliv je start už za necelý týden, tak mi pořád přijde, že je to ještě za dlouho. První závody jsou obecně spojené se strachem a stresem, tak si myslím, že tahle emoce bude brzy převládat.

Jak moc je důležitý první start sezony?

Důležitější pocit je z prvního trimestru než z úplně prvního závodu. Ten je spíše zahřívací.

Začínáte v Kontiolahti, na které já vzpomínám především jako na ponurejší oblast, kde moc sluníčka člověk nezažije. Máte to podobně nastavené?

Je to tak. Za ty roky už jsem si na to zvykla a navíc i příprava na prvním sněhu bývá podobně ponurá. Určitě jsme rádi, když se pak vrátíme do Rakouska, kde je toho světla daleko víc a nálada je veselejší.

Dokážete před zimní sezonou popsat aktuální formu?

Bohužel sebe samotnou úplně neznám a nedokážu to zhodnotit. Na druhou stranu mi to pomůže v tom, že nedělám unáhlené závěry. Nejvíc mi vždy napoví první závody. Na hodnocení před sezonou si zatím netroufám.

U které z disciplín odhadnete, že jste na tom lépe?

Ví se o mně, že jsem lepší běžec než střelec. Třeba v loňské sezoně to úplně neplatilo. Líp se poznává běžecká forma, protože u střelby je hodně vnějších faktorů, které člověk neovlivní.

Probíhala příprava podobně jako v předešlých sezonách nebo jste se zaměřili na nějaký specifický prvek?

Po dobu co s námi je hlavní trenér Egil, tak probíhá dost podobně. Jde tam spíše o menší cíle, na kterých se snažíme doma i na soustředěních pracovat. Jde o drobné změny v technice nebo v poloze střelby. Nejde tam ale o nic zásadního.

Sledujete během letní a podzimní přípravy své soupeřky?

Některé sleduji, ale moc se tím nestresuji. Na mém instagramovém účtu převládají spíše lidé, kteří jezdí na koních než biatlon.

Můžete mi vysvětlit pocity závodnice při příjezdu na střelnici v rozhodující fázi důležitého závodu?

Ideální je přijet s čistou hlavou a nedělat žádné předčasné závěry. Důležité je žít přítomností a nemyslet na to, jak by to mohlo dopadnout. Snažím se připravit v tréninku, aby člověk byl plně koncentrovaný v daném okamžiku. Občas to jde samo, občas to nejde vůbec. Stejně jako je každý závod jiný, tak každá položka je jiná.

Přece jen, když člověk má před sebou poslední položku “medailového” závodu například na mistrovství světa, tak se mu tam nevkrade myšlenka, jak by to tak mohlo dopadnout?

Moc takových závodů jsem nejela. Je to těžké, protože těch vlivů je tam hodně moc. Neexistuje na to jediná správná strategie.

Proč biatlonisté často tvrdí, že poslední položku netrefí jen blbec?

Tohle se u nás českých závodníků začalo říkat kvůli Jindrovi Šikolovi, který to říkal především v juniorských letech mně. Vždy si z nás spíš dělal srandu a nějak se to rozmohlo. Každopádně si myslím, že poslední rána a položka jsou nejtěžší.

Občas nastane i situace, kdy si závod tzv. “odstřelíš” na první položce. V jakém rozpoložení pak závodník pokračuje?

Paradoxně se snažím o to víc, hlavně na lyžích jet rychleji. Chci mít totiž dobrý pocit alespoň z běžecké části, když už pokazím střelbu. Samozřejmě se jede podstatně hůř, když tam má za čtyři než za nulu, ale člověk se tam snaží najít nějaké pozitivní faktory.

Neproběhne vám někdy hlavou, že by bylo lepší zamířit do týmových boxů a závod zabalit?

Přiznám se, že mě to ještě nikdy nenapadlo. Snažím se bojovat vždy až do poslední chvíle. Nikdy to nevzdávám předčasně.

Dají se střelecké chyby, které biatlonista udělá v konkrétním závodě, odstranit už do dalšího závodu?

U chyb, které si člověk uvědomuje a ví, kam střela šla, tak ano. Člověk si na to v dalším závodě dá větší pozor.

Markéto, pojďme k vašim studijním úspěchům. Byl výběr oborů ovlivněn vaší zálibou ve zvířatech?

Po osmiletém gymnázium jsem věděla, že mám obecný rozhled, ale zjistila jsem, že mě hodně baví zvířata a biologie. Takže jsem hledala obor, který by byl nejblíže zvířatům. Po zvládnutých přijímacích zkouškách na České zemědělské univerzitě mi bylo umožněno to kombinovat s vrcholovým sportem a vydržela jsem až do inženýrských studií.

Bylo pro vás těžší získat titul na biatlonové trati nebo ten na vysoké škole?

Obojí bylo dost těžké a nedá se to moc srovnávat. Nervózní jsem byla na obojím. Často jsem se na biatlonu uklidňovala školou a opačně i ve škole, že jsem si vzpomněla, že jsem zmákla těžké závody, tak dám i zkoušky.

Neusínala jste u knížek při učení na soustředěních?

Občas jo. Naštěstí jsem nebyla zvyklá tak často chodit spát po obědě, takže mi nedělalo problém si k učení sednout mezi tréninky. Samozřejmě jsem měla dny, kdy jsem byla produktivnější a naopak dny, kdy tomu tak nebylo. Vždy jsem si dělala srandu z toho, že potřebuji k životu stres. Pro mě byla škola jakýsi relax, že jsem neměla jen ten biatlon. Bavilo mě tam chodit, něco se dozvídat nového a poznávat fajn lidi.

Stihla jste po sezoně klasickou dovolenou nebo jste se vrhla na školní povinnosti?

Nevyšlo to. Naposledy jsem si dovolenou užila asi když jsem byla prvním rokem na bakaláři. Od té doby tam přibyly bakalářky, diplomky a už nebyl prostor, abych si mohla jet někam „válet šunky“.

Jak probíhají zkoušky Markéty Davidové těsně po tom, co získá medaili na velké světové akci?

Málokdy se mi u zkoušek stalo, že by profesor věděl, kdo jsem a co dělám. Zemědělka je pořád hodně zvířecí nebo rostlinná a ty lidé jsou v jiné bublině než v té sportovní. Samozřejmě pár lidí mi fandilo a připomněli to. Zároveň, když mě viděli v šatech na zkoušce, tak si to hned nespojili.

Co je nového v českém biatlonovém týmu krátce před startem sezony?

U ženského týmu nic moc. Kromě odchodu Evči Puskarčíkové jsme zůstali ve stejném trenérském i závodnickém složení. U mužů se to změnilo komplet a máme nový servisní tým.

Zůstaňme u servisního týmu. Jaký máte cit na lyže?

Podle mě ten cit mám dobrý, ale nejsem ten typ závodníka, který by to vše hned sváděl na lyže. Vždy začínám u sebe a přemýšlím, zda mi lyže nepřišly špatné, protože jsem se zrovna já necítila dobře a „nejely“ mi nohy. Myslím si, že dokážu poznat, zda je problém ve mně nebo v lyžích.

Servis je součást týmu a občas se to prostě hrubě nepovede. Jak je těžké se pak s kluky potkat?

Spousta kluků z týmu byli moji kamarádi už dávno před tím než začali dělat servisáky u biatlonu. Potom co mi vychladla hlava, tak jsem byla schopná se s nima o tom pobavit na nějaké přijatelné úrovni. Zároveň jsem byla schopná oddělovat práci a kamarádský vztah.

K týmu se přidala jako poradkyně střelby Kateřina Emmons. S čím nejvíce pomáhá biatlonistům?

Je to takový napůl psycholog. Na druhou stranu jsou to úplně odlišné sporty, sportovní střelba a biatlon. Je potřeba, aby střelec měl větší rozhled v tom, že střelba není biatlon. Co pozoruji a mluvila s kluky biatlonisty, tak jsou s prací Matthewa Emmonse moc spokojení.

Po éře Gabriely Soukalové, Michala Šlesingra nebo Ondřeje Moravce jste se posunula do pozice lídryně reprezentačního týmu. Jaké to pro vás bylo?

Nepřipadám si jako lídr českého biatlonu a doufám, že se ani tak nechovám. Ke sportovcům, které jsi vyjmenovala, mám ještě hodně daleko. Všichni dokázali hodně a posunuli náš sport tak vysoko. Těší mě, že jsem měla tu čest všechny potkat osobně v týmu a výrazně mě to obohatilo.

Co jste si vzala z jejich kariéry pro tu svojí?

Všichni byli otevření dávat rady. Hodně si vážím toho, že se ke mně nikdy nechovali povýšeně. Vždy to bylo kamarádské, a když bylo potřeba, tak poradili.

Když se sportovci úplně nedaří, tak fanoušci dokáží být i hodně zlí. Už jste si na to zvykla?

Nedá se zvyknout na fakt, že jsou lidé zlí i bezdůvodně. Nejlepší je ty věci nečíst, nevyhledávat… Ne vždy to jde, protože někdy toho je opravdu hodně a vyskakuje to na mě ze všech stran.

Máte nějaké speciální techniky, jak se vyvarovat tlaku před důležitým závodem?

Speciální určitě ne. Každopádně je dobré omezit sociální sítě, nevyhledávat články. Když to na mě vyskočí, tak to prostě nečíst.

Neušila jste si na sebe bič tím, že jste prohlásila, že se nehodláte biatlonem živit donekonečna a že máte i jiné cíle?

Je to už takový rituál a mám i rituální odpověď. Občas mluvím víc, než bych měla a nepřemýšlím nad důsledky. Říkám to, tak jak to cítím a tak se mě neustále ptají, zda budu pokračovat nebo ne.

Jak se těšíte na olympiádu v Anterselvě 2026?

Těší mě, že se olympiáda vrací do míst, kde je normální dělat zimní sport. Doufám, že už se vyhneme covidovým opatřením, dorazí spoustu diváků a bude skvělá kulisa. Za mě osobně si netroufám říct, jestli tam budu jako divák nebo závodník.

Anterselva je vysoce položené horské středisko, kde se hodně závodníků potýká s problémy s nadmořskou výškou. U vás to ale vypadá, že vám to vůbec nevadí…

Problém s nadmořskou výškou nemám. Myslím si, že v případě, že tam bude mistrovství světa nebo olympiáda, tak se ty týmy dokážou připravit a nebudou mít takový problém jako když se tam jede jen jedno kolo Světového poháru.

Co pro vás znamená závod v Novém Městě na Moravě, kde se pojede v letošní sezoně jeden z podniků Světového poháru?

I mezi sportovci je Nové Město na Moravě hodně oblíbené, takže si myslím, že se těší i závodníci z jiných států. Kulisa tam vždy byla skvělá a výborně se tam závodí, když se tam bouřlivě fandí.

Musí ve vašem případě ve sportu převažovat to, že vás to baví?

Beru to jako práci, zábava to byla možná v juniorech, kde i ty soustředění probíhaly trochu jinak. Teď už mám větší zodpovědnost a hlavně loni jsem si uvědomila, že je hodně důležité, aby to člověka i bavilo. Tohle se nedá dělat, když se na trénink netěšíte, nedělají vám radost a máte pocit, že utíkají ostatní věci v životě.

První část zimní závodní sezony biatlonistům končí 20. prosince. Jak stíháte přípravy na Vánoce?

Musíme přemýšlet dopředu, hodně věcí se dá obstarat online. Po návratu ze závodů už moc času totiž není. Už na prvním sněhu to hodně řešíme a vyměňujeme si nápady na dárky.

Co pro vás znamená být na Vánoce doma?

Přiznám se, že už si to moc nepamatuji. Poslední dva nebo tři roky byly covidové, kdy jsme se snažili dodržovat opatření. Doma mám mladší sestry, které normálně chodí do školy a na tréninky a nemohly se úplně izolovat, abych měla jistotu, že nic nechytnu. Máme tréninky i přes Vánoce a úplně oddechové to není. Zjistila jsem, že mi vyhovuje hned krátce po Vánocích rychle zmizet na sníh. Svátky jsou pro mě hodně z rychlíku. 

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport

Související