Tenistka Strýcová před Livesport Prague Open: Budu určitě nervózní, ale na domácí fanoušky se těším. Chci si zaběhnout maraton

Báro, jaké to je od té doby, co jsi se vrátila z Londýna? Kombinuješ trénink, povinnosti maminky, jak je to náročné?

Je to náročné hrozně moc. Ty dva týdny, co jsem se vrátila, byly hrozně moc hektické, ale pozitivně hektické a únavné. Zadostiučinění ve Wimbledonu mi ale vše nahradilo, ale ještě jsem si nesedla a nereflektovala, co se stalo a jak to proběhlo. Pomalu si vše uvědomuji, je to hezké, ale je to takové zrychlené.

Je to i důvod, proč na Livesport Open v Praze nehraješ čtyřhru?

Přesně tak, protože síly mi docházejí, ve Wimbledonu jsem ze sebe dostala všechno a jelikož tady chci nějaký výkon předvést, tak jsem si řekla, že bude nejlepší, abych toho debla nehrála.

Zažila jsi euforii po prvním vyhraném Wimbledonu v roce 2019. Jak bys popsala rozdíl mezi tehdejším triumfem a teď v roce 2023?

To, co tomu předcházelo, bylo strašně jiné. Narodil se mi syn, ale i zápasy jsem brala jinak. Brala jsem to po zápasech, neměla jsem tam žádnou regeneraci, neměla jsem tam ten top trénink, ale zase jsem tam měla něco úplně jiného. Radost pak nebyla větší, ale byla úplně jiná.

Kdy přijde ale ta oslava?

Neboj. Vždycky jsem říkala, že velký úspěch se má hodně oslavit. Jelikož ty dva týdny byly hodně náročné, řekla jsem si že to oslavíme po posledním turnaji, což je US Open, a oslava bude za Wimbledon i za celou mojí kariéru. Připrav se, že to budou dvě noci a dva dny.

Když jsi se po mateřské pauze vracela, říkala jsi, že nejdůležitější je Wimbledon. Jak se ti podařilo pak ten cíl splnit? Potřebuješ mít cíle nastavené?

Určitě je potřebuji, ale taky se na ně potřebuji dobře nastavit. V tenise to ale tak pořád nefunguje, že si řeknete, že se nastavíte na ten turnaj a ono to pak nejde. V roce 2019 mi strašně pomohlo, že jsem si cíl dala Wimbledon, ale pracovala jsem s mentálním koučem. Dokázala jsem si nastavit na sebe tlak, ale byla

Jak bys popsala ty dva týdny, co jsi v Londýně strávila?

Potýkala jsem se s hodně věcmi, ale měla jsem na pomoc mámu a ségru. Ony se střídaly, protože bez pomoci bych to nezvládla. Můj syn není úplně spavý, tak jsme moc nespali. Před semifinále jsme spali asi tři a půl hodiny, protože měl zrovna zvláštní noc, tak to bylo složitější. Čím déle jsem hrála, tím více jsem byla ospalá. Měla jsem tam i nějaké zranění.

Já jsem si tu těžší cestu vybrala, protože nechci šidit malého, že ho bude mít nějaká chůva a já ho pak uvidím, až po turnaji doma. Na tohle jsem nechtěla přistoupit. Je tam se mnou, koupu ho, chodíme spolu na hřiště, do toho mi pomáhá máma. Čas, který strávím na kurtu, tak ho má máma, ale jinak se s ním snažím být a trávit s ním čas. Někdy jsem fakt utahaná, ale musím to zvládnout.

Čtěte také

Jako bych to celé vyhrála, radovala se Strýcová po postupu ve Wimbledonu. Motivuje jí i syn Vincent

Měla jsi problémy s palcem na noze, byla jsi nemocná před finále...

Na to trochu s tím dítětem zapomeneš. Hrála jsem ještě druhé kolo singla, nějak jsem tam podjela, mám artrózu v palci a tam jsem si to nějak poškodila, tak jsem měla dost velkou bolest. Pomocí prášků se mi pak podařilo to udržet ve fázi, kdy se to dalo vydržet. Před finále jsem chytla nějakou chřipku, ale udržela jsem to ve stadiu, že to šlo. Protože jsem na to nemyslela, myšlenky byly na to hraní, na finále a nebo na dítě, tak to bylo dobré, protože jsem na tu nemoc nekladla důraz.

Při finále ve Wimbledonu jsme viděli i trenéra Davida Kotyzu. Byla to jasná volba, že tam musí být?

Byla, protože jsme spolu zažili neuvěřitelný rok 2019, tam jsem došla i do semifinále singla, tak jsem si hrozně přála, aby u toho byl. On byl už i na semifinále, byl tam s juniorama, kteří hráli skvěle - třeba Nikola Bartoňková byla ve finále, holky vyhrály v deblu. Ono se to tak nějak rýsovalo, že tam zůstane, ale nebylo to jisté. Pak mi říkal, že si přebookoval letenku, aby tam zůstal na finále a já byla strašně šťastná, že tam byl a že to zažil se mnou.

Je nějaká šance, že si návrat na kurty prodloužíš?

Ne. Není. Samozřejmě se mě na to všichni ptají, a asi by spousta lidí chtělo, ale já jsem tak strašně rozhodnutá, že je to správné rozhodnutí, že přes to nejede žádný vlak. Je to fakt hrozně náročné a myslím, že kdybych takto dala další sezonu, tak to odnesu zdravotně, protože nespat a pak podávat nějaké výkony, to prostě na dlouhou trať nejde. Těch pár měsíců úplně stačí.

Baru, v úterý si zahraješ si před českými diváky. Jak moc se těšíš?

Hrozně se těším, ale zároveň jsem i trochu nervózní, protože před domácími fanoušky chceš předvést ten nejlepší výkon. Nervozita tam bude a já doufám, že přijde co nejvíce diváků, protože jsem člověk, který hraje rád před diváky, vyburcují mě. Zároveň nevím, co od sebe čekat, protože tréninku na betonu nebylo tolik, jak bych si představovala. Nechám tam ale všechno. Jsem s ním jakoby kamarád a že si to užiju i s tím, že se prostě bojím, aby to vyšlo, ale bylo to v pohodě.

Letos mi strašně pomohlo být mámou, protože jsem si řekla, že si přeji, aby to vyšlo, ale nevěřila jsem tomu tolik. Nehrály jsme na trávě čtyři roky, bylo to takové, že ani nevím, co očekávat, ale že se hrozně těším. Když někde hrajete dobře a přijedete tam znova, tak ten pocit se do tebe znovu dostane a vzpomenu, jak jsem se cítila. Takhle přesně jsem to měla z roku 2019 do roku 2023.

Jak moc je beton tvůj oblíbený povrch?

Po trávě asi nejoblíbenější, protože nejsem úplně antuková hráčka. Tyhle kurty jsou ale docela pomalý, míče úplně neletí, tak mi to připomíná rychlejší antuku. Zápasy ale možná budou dlouhé, tak uvidíme.

Zmínila jsi, že tu ze zdravotních důvodů tady nehraješ debla. Přemlouval tě někdo?

Pár holek mě přemlouvalo. Já bych si debla strašně ráda zahrála, ale už jsem si chtěla tu energii schovat na singla. Mrzí mě to, ale zdraví je prostě jen jedno.

Není tedy žádná parťačka, co by tě na kurt dostala?

Teď ne.

Tvůj poslední zápas kariéry bude na US Open, ale nečekáš, že emoce přijdou třeba tady v Praze?

Asi jo, přijdou, ale musím říct, že mě emoce totálně dostaly před finále Wimbledonu. Od rána jsem do poledne jen brečela. Dostala jsem spoustu esemesek, takových pozitivních, motivujících a u každé jsem se úplně rozeřvala, jako když koukáš na dojemný film. Tak jsem si řekla, jak to zastavím a jak budu hrát...naopak jsem to ale ze sebe dostala a na kurtu jsem pak byla taková dravá a hrozně se mi chtělo. Emoce tady budou, bude tu celá rodina, kamarádi, takže to bude dojemné.

Jsi známá tím, že tvoji kamarádi a rodina zaplňují boxy. Myslíš, že ti tady bude stačit tribuna na centrkurtu ve Stromovce?

Ta je docela velká, takže půlku dáme. Mám vtipnou historku. Naše legenda Martina Navrátilová před finále Wimbledonu za mnou v restauraci přišla a zeptala se, jestli budeme mít místečko v boxíku. Já si říkala, že Martině přece nemůžu říct ne, takže já říkám, že jo, že moje neteř si sedne na moji sestru a místečko tam bude. Martina přišla na první set a vedle ní seděl můj kamarád, který je obzvlášť hlučný, takže Martina pak po setu říkala, že jsou trochu hlučnější a že už půjde. Popřála štěstí a zbytek zápasu a říkala, že musí jít balit. Já ale myslím, že to bylo proto, že z toho měla takovéhle ucho.

Kromě kamarádů, rodiny a diváků, můžeme se těšit, že tě uvidí tvůj syn Vincent v akci?

Já bych si to hrozně přála, protože ve Wimbledonu to bylo složitější. Když mě vidí dlouho na kurtu, tak tam chce se mnou. Uvidíme, kdy budu hrát, protože asi budu hrát poslední zápas, tak snad se to neprodlouží, aby už nespal.

Výhra na Wimbledonu, rozlučka v Praze před domácím publikem. Proč se tedy ještě vůbec hnát na US Open?

Protože jsem si to tak naplánovala už před tím, než jsem se chtěla vrátit. Říkala jsem si, že poslední turnaj bude Ostrava, pak se rozhodlo, že nebude, tak jsem si řekla, že na US Open zakončím kariéru. V hlavě jsem si zakončila, že jsem Wimbledon vyhrála, ale US Open, tam prostě zakončím tenisovou kariéru. Je to obrovský turnaj, je tam show, tak jsem si řekla, proč ne.

Máš nějakou citovou vazbu k New Yorku?

Dlouho jsem neměla, protože se mi tam nedařilo a nedokázala jsem si tam najít vazbu. To město je ale úžasné, je to tam hrozně hlasité, vše se tam děje v noci a našla jsem k tomu vztah. Nepředváděla jsem tam sice perfektní výkony, ale třeba je předvedu letos.

Budete hrát znovu se Sie Šu-wej nebo s jinou parťačkou?

Spolu už hrát nebudeme, protože jsme měli šanci hrát Masters, ale já chtěla končit na US Open. Ona vyhrála French Open s parťačkou Wang Sin-ju, takže s ní má taky šanci hrát Masters, tak jsme se domluvily, že turnaje v Americe zkusí hrát s ní, aby měly šanci se na Masters kvalifikovat.

Čtěte také

Tři české tenistky ve čtvrtfinále a triumf Kvitové. Takový byl Wimbledon v roce 2014

Nebylo Masters takovým tahákem, kdy tě Sie Šu-wej přemlouvala, abys vydržela?

Samozřejmě jsme se o tom bavily, ona řekla, že tam ta šance je, ale já jsem rozhodnutá, že US Open je poslední turnaj a další měsíce hrát nechci. Chci to už zakončit, protože i cestování s tím malým dítětem není jednoduché.

S jakým týmem vyrážíš do New Yorku?

Jede tam trenér Diego a začátek týmu bude obstarávat moje mamka a pak se přidá sestra, která v Americe žije. Máma ale ten tým začíná.

Kdo je teď prioritou, trenér, nebo někdo, kdo se stará o Vincenta?

Někdo, kdo se stará o Vincenta, což je moje máma. Promiň, Diego. Když mi řekne nějaký čas tréninku a ten nesedí do našeho plánu s dítětem, tak to prostě nejde. On už ale ví, že tréninky jsou jen dopoledne, odpoledne už se nehraje, necvičí, to už se chodí na hřiště, nebo na plavání s malým. Už to máme dobře rozvržené.

Když byly ve Wimbledonu dny volna, kdy se nehraje, tak trénovala jsi, nebo si zůstávala na baráku?

Měly jsme pár dní volna, ale já jsem trénovala. Ve druhém týdnu jsme měly dva dny volna za sebou, Sie Šu-wej to ale spletla, že si myslela, že budeme mít jen jeden den a chtěla trénovat. Protože ale pro parťačku uděláš všechno, tak jsem si řekla, ok, chce jít, tak jsme šly. Ona si ale myslela, že budeme druhý den hrát, ale šly jsme zase trénovat, tak to už jsme byly takové unavenější, ale prostě jsme trénovaly každý den.

Co bylo nejtěžší při návratu na kurt?

Začala jsem se hýbat delší dobu před tím, než jsem vzala raketu do ruky. Tělo bylo takové obouchané, tak jsem se necítila, že by mě něco strašně bolelo. Bylo pro mě strašně těžké strávit čas na kurtu a nastavit si hlavu tak, že tréninků bude strašně málo. Byly třikrát do týdne a do toho nějaká kondice. Vždycky jsem to spojila dohromady, aby to bylo dvě a půl hodiny v kuse a pak jsem měla volno na malého. Někdy to bylo náročné, když jsem neměla dobrou noc a věděla, že mám trénink v deset ráno a já tam musím, protože jiná šance už není. Měla jsem hodněkrát v hlavě, že mi to za to nestojí, že už nemůžu, že mě to po třech měsících tréninku bolí a že mě to uvozovkách nebaví a že už chci hrát zápas. Proto jsem jela vlastně do Madridu, protože mě už nebavilo trénovat.

Jak moc se změnil tvůj přístup na turnaji, když ses vrátila do tenisové bubliny, ale už jako máma?

Tenisový život se moc nezměnil, bylo to podobné, ale změnilo se to v mém pohledu. Když jsem hrála a nebyla jsem mámou, tak jsem se tak příšerně těšila na ten zápas, jak budu bojovat a ten strach tam vůbec nebyl. To bylo hrozně jiné. Jak jsem ale hrála Madrid, Řím, pak jsem odjela do Anglie, tak ten tenisový svět tě vtáhne do té bubliny a řešila jsem podobné věci, jako minule, třeba co se stane když prohraju...uvědomila jsme si to a řekla si stop, nic se neděje, tenis je na druhém místě. Člověka to vtáhne, chce podávat výkony, ale je důležité to vidět z dálky.

Nejsi jediná, kdo s dítětem cestuje. Jak moc jsou turnaje připravené na to mít sebou dítě?

Třeba ve Wimbledonu je školka, dítě tam můžeš ráno dát, vyzvednout si ho kdy chceš. Grandslamy připravené jsou, ale chápu, že nějací hráči třeba nemají rádi, když dítě v hráčské restauraci křičí, nebo si hraje s hračkami, tak chápu, že jim to může vadit. Je to ale taky tvor, takže mu neřeknu, že tu nemůže křičet, protože jsou tady hráči. Snažím se, když pláče, tak s ním jít pryč. Obecně jsou ale turnaje připravené více, než byly , protože si myslím, že to bude stále více, že ženy budou mít děti a turnaje by na to měly být připravené.

Tvůj manžel je šéfredaktor časopisu Esquire. Jak moc je schopný ti při tvém náročném období, které tedy v srpnu skončí, pomáhat?

Je to složité, protože má uzávěrky každý měsíc a chodí do práce od rána do večera. Spíš bych řekla, že pomáhá moje máma nebo druhá babička. On se snaží, ale není to tak, že bych mu řekla, hele tady máš na čtyři hodiny malého, ale on nemůže, protože má třeba focení. Snaží se, když může, ale musím říct, že babičky pomáhají víc.

Dorazil za tebou i jinam, než do Wimbledonu?

Jo jo, dorazil na turnaj do Birminghamu, kde jsme pak přejeli do Eastbourne a tam byl s malým každý den a celkem i dlouho. Hrála jsem pozdní zápasy, takže se o něj staral a to bylo skvělé, že tam byl a jsem i ráda, že spolu na turnajích jsme. Na Wimbledonu pak dorazil na finále, což pro mě bylo hodně důležité.

Baru, co bude, až ti po US Open skončí tenisová kariéra?

Nejdřív se dám zdravotně do kupy a srovnám se. Pak bych chtěla najet na rituály a rutiny, co má Vincent. Chodíme plavat, cvičit, to mám ráda, že má program. Pak bych si chtěla zkusit zaběhnout maraton a zkusit nějaký triatlon. Budu ale taky fanoušek pro mého přítele, který bude mít v Portugalsku triatlonový závod.

Maraton?

Maraton bych si chtěla zaběhnout. Musím na něj ale nejdřív natrénovat a musím mít kolena v pořádku. Je to ten cíl zaběhnout si nějaký čas, s jakým budu spokojená. Jsem hrozně zvědavá na to, jak to psychicky zvládnu.

Letos jsi organizovala každoroční kemp U Baru, ale tentokrát kolidoval s Wimbledonem. Plánuješ do dalších let se věnovat víc dětem na tenisovém kempu?

Strašně mě to baví, tam být ty tři dny s nimi. Hrajeme tenis, ale jsou tam takové hry, hodně cvičíme a chtěla bych za léto udělat ty kempy třeba dva. Mám ale takovou myšlenku, že bych udělala kemp pro dospělé, protože mě o to strašně lidí žádá. To bych chtěla tedy zkusit, ale tam už by byly i nějaké degustace vínečka a tak.

Když se podíváš na Báru Strýcovou za deset let, jsou tam nějaké plány jiné? Třeba pracovní?

Nevím, jestli je to cíl, nebo sen, ale chtěla bych si zkusit komentovat zápasy. Už jsem dostala nějaké nabídky, ale mám upřímně strach, protože jsem hodně soutěživý typ a kdybych byla na straně nějaké hráčky, když člověk musí být neutrální. Chtěla bych si to zkusit, to by mě bavilo a taky bych chtěla obnovit své podcasty. Určitě bych chtěla zůstat u tenisu.

Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou|foto:Aleš Vavřík, Shutterstock