Sportovní podnikatel Tomáš Petera: Rád bych do Česka někdy dostal NBA

Tomáši, ve sportovním prostředí funguješ ve všech sférách. Kdo Tě vůbec přivedl ke sportu?

Pocházím ze sportovní rodiny. Taťka byl basketbalový kouč reprezentace, mamka krasobruslařka. 

Jak jsi se ale dostal k tenisu?

Táta mi vždy tvrdil, že jsem mrňavej a že nemůžu hrát basket. I díky mamce, která dělala krasobruslení, tak jsem chodil na hokej. Doplňkovým sportem pro mě byl tenis a pak se to k němu přehouplo, že jsem u něj zůstal.

Docela brzy jsi se přesunul do trenérské role. Jaké byly začátky koučování?

Impuls mi dal tehdy můj kondiční kouč na Rudé Hvězdě, který mi ještě jako hrajícímu dal na starost nevycválaného floutka Tomáše Zíba. Párkrát jsem si ho vzal na turnaj a zjistil, že mě to baví. Paradoxně, že mě to baví víc než moje vlastní hraní. 

V kolika letech to bylo?

Bylo mi dvaadvacet, třiadvacet. 

Jako mladý trenér jsi se dostal až k Petrovi Kordovi, s nímž jsi dosáhl titulu na Australian Open. Jak na tohle období vzpomínáš?

Byl tam ještě jeden výrazný mezikrok, že při trénování mladých kluků za mnou přišel Martin Damm, kterému jsem začal dělat osobního trenéra. To byl skok do velkého tenisu. Samozřejmě na období s Petrem vzpomínám velice rád, protože vyhrát grandslam se jen tak někomu nepodaří. Navíc jak to tak vypadá, tak to pro Čechy v nejbližší době vypadá být zapovězeno. Petr tenis hrát uměl a i já jako trenér, i když to zní divně, jsem se od něj hodně naučil.

Cítil jsi po úspěchu s Petrem, že jsi dosáhl maxima a máš chuť jít dělat něco jiného?

Spíš jsem byl psychicky vyčerpaný. Petr byl složitý a bylo to o spoustě cestování. Už jsem cítil, že nemám potřebnou energii a potřeboval pauzu. 

Tome, téma Baníku Ostrava pro tebe bylo deset let denním chlebem. Co tě dovedlo k tomu, že jsi se z tenisového prostředí přesunul do pozice majitele fotbalového klubu?

Strašně málo lidí to ví, ale já jsem ve fotbale začínal už čtyři roky předtím, protože jsem byl spolumajitelem Liberce. Dostal jsem se tam díky tenisu, protože syn majoritního vlastníka se mnou hrál čtyřhru a do toho byznysu mě vtáhnul. Zažil jsem s Libercem krásné čtyři roky a to byl vlastně můj vstup do fotbalu. Až pak jsem se přesunul do Baníku. 

Čtěte také

Dosud poslední mistrovský titul se v Ostravě slavil v roce 2004

Po letech v Baníku a tvém odchodu bylo tvoje jméno spojováno silně negativně dokonce se slovy "vytuneloval". Jak to bylo?

To tady nevysvětlíme ani za hodinu. Mě to hrozně mrzelo, i díky tomu co jsme s Baníkem s lidmi jako Kuba Kahoun, Werner Lička nebo Vojta Flégl dokázali, tak to bylo naprosto unikátní. Ty úspěchy byly fantastické a myslím si, že Baník bude těžko takové období zase zažívat. Ten závěr byl velmi složitý a trvalo mi hodně dlouho než jsem se z toho vzpamatoval.

Deset let v Baníku je dlouhá doba. Jak na to vzpomeneš?

Samozřejmě jsme zažili šest, sedm let na vrcholu, kdy byly plné stadiony a závěr byl pro mě těžký.

Zpětně by jsi udělal nějaké rozhodnutí úplně jinak?

Určitě bych se víc zaměřil na mládež než na ten každoroční tlak na úspěch A-týmu. Než koukat na tu výkladní skříň a slávu a budoval bych to trošku jinak. 

Bylo to pro tebe nejstresovější období kariéry?

Některé zápasy, které jsem zažil s tebou Andrejko, tak byly také stresové (smích). Co se týče dlouhodobějšího tlaku tak určitě ano. 

Když vzpomenu na rok 2012, kdy jsme se domluvili na spolupráci, tak jsme dosáhli velkých věcí. Čekal jsi to?

Nebyl jsem si úplně jistý, protože už jsem byl z tenisu docela dlouho a vždy jsem se pohyboval spíše v chlapském tenise. Jestli si pamatuješ, tak jsem řekl, že budu jezdit dva, tři měsíce po turnajích, dívat se na tebe a zjišťovat, zda ti umím pomoci. Začátek byl o tom, že jsem si to potřeboval ošahat, potom jsem zjistil, že to v tobě je a bude to dobré.

Čtěte také

Nebudu dělat nic a těším se na to, směje se Hradecká po konci kariéry. S nálepkou deblistky se srovnala

V roce 2012 jsi prohlásil ohledně mé osoby plno tvrzení, které se následně opravdu staly. Jak je to možné?

V hlavě jsem to prostě měl, že to tak bude. Je to nádhera vidět toho svěřence, když se mu daří.

Jaký moment naší spolupráce jsi si užil nejvíce?

Užíval jsem si hlavně singlové úspěchy. Turnaj Bad Gastein a vítězství na US Open proti Kirilenkové. To pro mě bylo hodně emotivní. 

Podle čeho si tenisový trenér vybírá hráčku?

Nedokážu říct, jak to obecně funguje, protože je to hodně individuální. Myslím si, že trenér by měl vědět, zda jeho filozofie je kompatibilní s tím, co ten hráč může hrát. Pokud to tak není, tak to ve většině případů nefunguje. 

Spoustu hráček si během kariéry sponzoroval a manažeroval. Jak se liší ten výběr tam?

Tam je to o tom, co dokáže hráčka udělat na poli mimo tenisový kurt. Jestli se s ní jako s člověkem dá pracovat a na kolik to ovlivní její tenisovou kariéru. Jako trenér jsem na to koukal vždy očima trenéra a nechtěl jsem, aby byznys kolem nějak negativně ovlivňoval výkon na kurtu. 

Pojďme k tvoji aktuální roli majitele prestižního halového tenisového turnaje AGEL Open v Ostravě. Přes jaké turnaje ses k tomu dopracoval?

V minulosti jsme dělali pár menších turnajů. Díky covidu se ale objevila tahle možnost dostat se ke kategorii WTA 500, což je za normálních podmínek téměř nedosažitelné. Licence je tak drahá, že to v podmínkách v Česku nelze udělat. 

Kolik lidí se na pořádání takového turnaje podílí?

Mám výhodu, že pracuji v několika sportech. Event z hlediska produkce se liší jen sportem a diverzifikace je tam minimální. Lidé, kteří mají na starosti sektory, které jsou potřeba k tvorbě turnaje, jsou velmi podobní. Tým mám velmi podobný a s hlavními lidmi, pracuji třeba dvacet let. To je klíč k úspěchu. 

Jak se to stane, že jako "Pražák" pořádáš turnaj právě v Ostravě?

V Česku je tak velký nedostatek vnitřních hal, že není moc velká volba. Když mám na stole dvě nebo tři nabídky, tak Ostrava vychází z mnoha pohledů ideálně. Takže je to z čistě pragmatického důvodu. 

Kolik chybí k tomu, aby se turnaj v Ostravě zařadil do kategorie WTA 1000?

Chybí moc. Už i ta kategorie 500 je nad vrcholem toho, co lze dělat. Kategorie 500 stojí zhruba 12 milionů dolarů. Licence o patro výš stojí 35 milionů dolarů. Je to prostě nereálné. 

Čtěte také

Jaká byla NHL v Praze? Co říká Martin Procházka na bleskový hattrick Marka Daňa? Poslechněte si Čistou hru

Byl jsi součástí organizačního týmu pro zápasy NHL v Praze. Jak ses k tomu dostal?

Je to z historie, protože s NHL spolupracuji patnáct, možná dvacet let. Teď to chytilo standardní formát, protože dřív to byla spíše nahodilá věc. NHL udělala Global Series a díky mé dlouhodobé spolupráci mě oslovili, zda jsem ochoten se na organizaci také podílet. Výhodou je, že produkce neleží na mě, ale je na Live Nation a NHL jako takové. Já se starám o obchodní stránku věci, marketing, budování brandu a mimo to běží projekty pro fanoušky, školy a vzdělávací programy. 

Jak šlo logisticky zvládnout organizovat zápasy NHL v Praze a tenisový turnaj v Ostravě během jediného týdne?

Pro mě a Honzu Smíška to bylo extrémně náročné. Já jsem si to musel odskákat, že jsem byl na obou místech. 

Jaký sport je pro tebe největší vášní?

Když jsem na kurtu, tak rozhodně tenis. Jinak mám ale opravdu rád hokej, děláme i baskety. Těžko si vybrat, rozumím jen sportu, takže to mě baví. 

Jak moc se podílíš na zápasech Final Four v Praze?

Jako firma jsme dělali Final Four Euroligy asi v roce 2006. Nabrali jsme spoustu zkušeností pro eventy v dalších sportech. Věřím, že v basketbalu tady ještě nějaký velký event uděláme. 

Vedle úspěchů přináší život i nějaké ty pády. Co bereš jako dosavadní největší prohru?

To, že se mi nepovedlo v Ostravě postavit špičkový fotbalový stadion a neudržet Baník v top trojce v České republice. 

Co naopak máš chuť přidat ke svým aktivitám?

Ono se to řídí systémem náhodných výbuchů. Rád bych sem někdy dostal NBA. 

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas