Chci ukázat, že i ženy patří za volant, říká účastnice Dakaru Roučková. Auto si našla na vrakovišti

Čtyři dokončené Rallye Dakar v různých kategoriích, ale mě by zajímaly tvé úplné začátky?

To bylo úplně příšerný, ale vážně. Vůbec jsem nevěděla, která bije. Neuměla jsem řadit, nenáviděla jsem čtyřkolky, ale pak přijel přítel a já ho milovala. Říkám si, tak já s ním budu trávit čas a tak to prostě vzniklo.

Kolik ti bylo?

Okolo 15 nebo 16 let. První randění.

Neměla jsi vůbec žádné základy nebo to šlo úplně z nuly?

Z nuly na sto! Odmalička jsem dělala atletiku, běhala jsem a skákala do výšky. Úplně tragicky, ale bavilo mě to. Musela jsem se to naučit, proto jsem říkala, že jsem neuměla řadit. Neměla jsem žádnou průpravu, protože naši mi řekli, že motorka neexistuje, tak jsem přitáhla čtyřkolku.

Takže poprvé jsi za volantem čtyřkolky seděla v 16 letech?

Za řídítky, čtyřkolky mají řídítka. A poprvé to bylo v 16 letech.

Jak běžné tohle je?

V té době jsem byla úplný unikát. Takových těch menších, subtilnějších žen moc nebylo. Jezdila jsem nejdříve vyjížďky v Čechách, pak jsme jezdili expedice, Rumunsko, Izrael, Řecko a všechno jsem projela na čtyřkolce a byla jsem jedna z mála, což se mi líbilo. Je to hezký, když máš okolo sebe chlapy.

Kdy tě poprvé napadl sen o Dakaru a kolik ti bylo?

To vzniklo 2016, je mi 38 let, počítejme... tam to vzniklo. Jezdila jsem mistrovství republiky, mistrovství Německa, Evropu, Světový pohár a to jsem všechno vyhrála na čtyřkolce, dokonce i mezi chlapy, protože holčičí kategorie nebyly. Byla jsem takový průkopník, je to hrozný o sobě říkat, ale vedla jsem ten trend, že i ženy chtějí závodit. Máme tu malé holčičky, tak pojďme jim udělat kategorii, my nechceme závodit s chlapama! První myšlenka byla v roce 2016, v roce 2017 jsme se přihlásili na Dakar, to mě nezvali. Řekli mi, že nemám vyježděné kvalifikace a napsali mi soupis, co mám jet. V roce 2018 už jsem tam stála.

Chtěla sis to vydobýt mezi chlapy, ale zároveň chceš kategorii pro holky. Je to tak velký rozdíl?

Velký. Chlap má větší sílu, fyzický fond. Já, než tu čtyřkolku zalehnu, tak mi to trvá a musím strašně dřít. Chlap je robustnější, těžší a zdá se mi takový nerozbitný, my holky jsme všeobecně křehčí. Nejhorší je ale holčičí ego, když pak předjíždí holka holku, je to horší, než když předjíždí kluka. Mě nesmí předjet holka, to je to nejhorší, co existuje!

Čtěte také

Smyslem života je pro mě procestovat svět, říká Valtr. Pouště mám hrozně rád, proto jezdím Dakar, dodává

Byl pro tebe Rallye Dakar vždy sen? Je to ta meta?

Určitě je, protože Rallye Dakar je pro nás něco jako olympiáda pro sportovce. My nic vyššího nemáme a větší soutěž na světě není, co se týče rallye.

Začala jsi na čtyřkolkách. Není to zrovna to nejtěžší, čím si mohla na Dakaru začít?

Horší jsou ještě motorky a motořkářky jsou hrozný pacientky, to je šílený. Jsem ráda, že mezi ty blázny patřím taky, ačkoliv mám čtyři kola. Z motorky jsem padala, auto bylo strašně drahý, tak mi zbyla jen čtyřkolka.

Byla jsi první česká žena, co Rallye Dakar dokončila. Nepřineslo ti to pocit, že už to máš odškrtnuté?

Určitě ne, ani žádný syndrom vyhoření. Ta čtyřkolka je tak strašně fyzicky náročná, že jsem si řekla, že přes 20 let závodím, dala jsem do toho všechnu energii, co mám. Neměla jsem žádný osobní život, dvakrát denně jsem trénovala a jen jezdila a existovala jen čtyřkolka. Nebyly kamarádky, nebyla možnost jít do kavárny, na rodinu jsem vůbec neměla čas. Řekla jsem si, že bych chtěla závodit, už i bezpečněji, protože člověk stárne a vidí, co se tam děje. Můžeš spadnout z duny, mezi skálami se rozbít a nemusí to dopadnout dobře. Řekla jsem si, že půjdu do něčeho bezpečnějšího, proto jsme přestoupili dál.

Začala jsi na čtyřkolkách a jsi na to úplně sama? V celém závodě jedeš sama, nebo máš doprovod?

V závodě jsi sama, ale přijedeš do bivaku, to je to zázemí, kde čeká tvůj tým, kde máš doprovodné auto, co jede po silnici jinou trasu než ty. Slezu ze čtyřkolky, kluci mě svléknou, protože jsem většinou nebyla schopná ani zvednout ruce. Sundají mi bundu, camelbag a batoh a pa už začíná práce mechaniků. Já si pak jdu lehnout, vysprchovat nebo najíst.

Když se něco stane během etapy, tak jsi na to sama? Co se děje, když potřebuješ na záchod?

To se ptá každý, to je nejzajímavější téma. Řeknu to postupně. Ono i v bivaku je to zajímavé, když je tam 2500 až 5000 lidí a jsou tam takové fujfujky, místo toitoiky, tak tam prostě nechceš jít. Když jedu, něco se stane, vše si řeší závodník, ale my jsme holčičky, máme růžové oblečení, takže u nás všichni zastaví a pomáhají.

Vážně závodíš v růžové?

Závodím v růžové. Teď v Saúdské Arábii ne, tam jsem z bezpečnostních důvodů růžovou vyměnila. Závodíme v takové šedivé, ale na autě mám jen malou růžovou samolepku, je to opravdu kvůli bezpečnosti. Kluci ti pomůžou, samozřejmě ty taky pomáháš, když zastavíš u někoho, to je prostě rallye.

Na záchod. Zajedeš za nějakou dunu, koukneš doleva doprava, rychle sundáš oblečení a když už sedíš a čůráš, tak u tebe zastaví pět lidí a ptá se tě, nechceš pomoct?

Opravdu je to v Saúdské Arábii pro ženy nebezpečné?

V bivaku je to bezpečné, tam jsme v uzavřeném prostoru, tam je to evropské, to je v pořádku. Když jedeme závod, tak jsem místo navigátorky zvolila muže navigátora. Krásný příklad. Přijedeme na benzinovou pumpu, chceme natankovat nebo koupit pití. Jako žena nemůžu jít tankovat, nemůžu to jít zaplatit a nemůžu si koupit pití.

Vážně?

Ano, tak to prostě je. Ženy v Saúdské Arábii mají řidičák jen pár roků. Ještě to tam není tak zajeté. Nevím, jak to dělají ostatní, fakt nevím.

Co vedlo ke změně ze čtyřkolky na buginu? Je to ta střecha?

Je to to bezpečí, je to ta střecha a že máš vedle sebe toho druhého a nejsi na to úplně sám.

Byl tam i faktor, že to je ten chlap a nejsi na to sama ženská?

To bylo až v té Saúdské Arábii, ale spíš tam bylo to bezpečí. Máš nad sebou střechu, okolo sebe rám, jsi přikurtovaná. Když spadneš z duny, tak se ti ve své podstatě nic nestane.

V čem se pro tebe lišil závod na čtyřkolce a s buginou?

Čtyřkolky a motorky startují první, pak až startují auta, buginy, kamiony. Bugina se mi zdála lehčí. Má to variátor...

Co je to variátor?

Že to řadí samo. Nemusela jsem řadit, dám tam automat a ono to jede. Bylo to pro mě hrozně jednoduché. Má to posilovač řízení, zdvihy, kola se hýbou nahoru a dolu, mělo to větší zdvihy než kamion. Je to lehké, má to výkon, hrozná hračka to je. Čtyřkolka je agilnější. Když přijedu na dunu, tak jsem si mohla stoupnout, kouknout se, tady v bugině ne, tady vidíš jen nebe a zem. Je to hodně velký rozdíl.

Čtěte také

Chyb moc nebylo. Jsem moc šťastný, že jsme domů přivezli beduína, hodnotí Rallye Dakar Martin Macík

Jak těžké je vybrat navigátora?

To je nejtěžší úkol. V kategorii classic musí být v autě závodnická chemie mezi navigátorem a řidičem. Vždycky jsem si vybírala dlouholeté přátele. Byli to kluci, co umí opravovat, musí umět řídit a ještě umět navigovat. Je to největší alchymie najít nejlepšího navigátora a já ho našla vlastně až letos.

Je to proti pravidlům, kdyby tě zaskočil?

Je to v pravidlech, můžeme se vyměňovat. Ale když jsi řidič, tak řídíš a navigátor naviguje. Pro mě jako řidiče, umím navigovat, ale nechci to dělat. Moc mě to nebaví, ale asi to vypadá, že si zase sednu za navigátorské sedadlo. Navigátoři nám pomáhají při přejezdech, protože se potřebuji vyspat, když vstáváš ve čtyři hodiny ráno, jedeš tři sta kiláků přejezd, pak závodíš, pak jedeš čtyř ista kiláků přejezd, tak je dobré tu energii trochu rozložit.

Ve které kategorii je nejtěžší odjet Rallye Dakar?

Určitě motorky. To jsou ti rytíři. Když jedou sami, mají jednu krabici a nemají nikoho, opravují to sami, tak to je neskutečné.

Poslední dva ročníky Rallye Dakar jsi odjela v kategorii classic s vozem Suzuki Samurai, který sis prý vyhlédla na vrakovišti?

Opravdu, stál v kopřivách. Byl prorostlý, prorezivělý a úplně příšerný.

A proč sis ho vybrala?

Je to hrozně krásné auto. Viděla jsem Samuraie v Pobřežní hlídce a říkal jsem si, že je to krásné autíčko, takový matchbox. Mě se strašně líbil a já v tom vraku to závodní auto viděla.

A je to běžné?

Ne, já jsem snad ojedinělý případ.

Jak těžké je tomu autu pak věřit? Co vše se vyměnilo?
S tím šrotem bych nemohla jet, udělali jsme úplně nové auto. Všechno tam je, nešla jsem tou cestou, že bych křičela, že mám auto a byla to jen kastle a pak to byla motokára. Všechno jsme vyměnili, dali jsme originální díly, nové díly nebo náhražky a hodně dílů je z vrakoviště, protože některé díly už se nedají koupit. Auto jsme museli postavit podle novodobých specifikací, takže jsme museli mít homologovanou klec, pásy, sedačky, hasicí systémy, ale museli jsme se držet specifikací Dakar Classic a to znamená, že tam musí zůstat motor a třeba uložení ramen a tlumičů stejné. Šla jsem tou cestou, že pojedu Suzuki Samurai a to v hezké kondici neseženeš. Samozřejmě průser, jako u většiny lidí, byl rozpočet. Máš malý rozpočet a ten Samurai do toho nádherně zapadl. Šla jsem si koupit na vrakoviště motor a ten stál 800 korun a to sem si odnesla. Pak jsem do něj vrazila 20 tisíc korun, aby ten motor byl úplně nový, ale teď můžu jezdit a jezdit.

Ty jezdíš s motorem z vrakoviště Rallye Dakar?

Ano, ale je udělaný.

Kolik účast na Rallye Dakar vlastně stojí a jak těžké je sehnat peníze?

Nejtěžší je sehnat peníze, aby ses mohla postavit na start. Sponzoři se hledají stále, to je opravdu to nejtěžší, hlavně pro manažera, což bohužel dělám já u obou závodních aut a je to moc fajn. Je to v milionech, stojí to strašně moc peněz. Účast v kategorii Classic, platí se zvlášť startovné pro auto, pro mechaniky a jeden mechanik stojí 9 tisíc euro. Když jedou v doprovodném auto, platí se ještě doprovodné auto a tam se platí dvě místa pro mechaniky. Letenky, plat pro mechaniky, oblečení... je to v milionech.

Čtěte také

„Zase mě ta bába s kosou pošimrala na zádech.“ Libor Podmol vypráví o Dakaru, smrti a příjemném snu

Je to tvoje plnohodnotná práce?

Teď už to tak je. Ještě před rokem jsem měla jinou práci, ale teď už jsem stoprocentní závodnice, manažerka. Předevčírem jsem třeba vařila kafe na výstavě.

Slyšela jsem, že v kategorii Classic nesmíte překročit povolenou rychlost?

Měla jsem s tím problém, protože normální Dakar se jede co nejrychleji, ale Dakar Classic je úplně jiný závod. Máme jasně dané rychlosti, kilometry a to musíme držet. Navigátor na mě řve, že jsem moc rychlá nebo moc pomalá, a my musíme dodržovat stanovené rychlostní průměry. V cíli musím být za určený čas, který nám na celou etapu dají. A je to těžké.

Takže se nepředjíždíte?

Předjíždíme, protože někdy zapadneš, někdy píchneš pneumatiku. Nemůžeš to ale dohánět moc rychle, protože dostaneš penalizaci. Jsi moc pomalá, dostaneš penalizaci. Když chceš jet v celkovém pořadí do desátého místa, tak nesmíš ani píchnout. Za celých 14 dní to neexistuje, je to opravdu náročné.

Co máš sebou za jídlo, když jedeš v autě?

Ráno máme snídani formou bufetu. Dostaneme taštičku, kde je většinou sladké jídlo a to moc nejím, tak mám různé tyčinky. Vezu si oříšky, sušené maso nebo tuňáka v tubě. Jedla jsem klasického tuňáka, ale pak jsem přišla na to, že rychlejší je tuba. U večeře ukradnu banány, u snídaně je nedávají, to nechápu, takže nakradu banány a ty pak jíme.

Čemu se nejvíce věnuješ, abys udržela fyzický fond?

Teď gaučinku, ten mi jde skvěle, v tom jsem přeborník. Tři měsíce po Dakaru odpočívám, to mám opravdu volný režim. Ale pracuju. Běhám, zvedám tuny železa a běhám Spartan Race nebo jiné překážkové závody.

Kolik zvedneš železa?

Hodně. Musím trénovat, protože když jsem jela na čtyřkolce, ta má přes dvě stě kilo, a upadla mi na bok, nebo když jsem zapadla, musela jsem ji sama vyndat. Jsou na to ale fígle, takže machruju zbytečně. V kategorii Classic máme náhradní pneumatiky a jsou docela vysoko položené, když jsme píchli, musela jsem vyběhnout a podávat navigátorovi kolo. Na Spartan Race se nosí různá břemena, jsou těžká patnáct dvacet kilo. Zvednu docela dost, ale přesné číslo neřeknu.

Co je důležitější? Síla, nebo vytrvalost?

Psychika, ta je nejdůležitější. Ale opírá se o vytrvalost, protože jde ruku v ruce se sílou, a když hlava vypne a řekne si, že dneska prší, mně se nechce jet, vzdáš etapu, tak je to prostě špatně.

Letos už máš po Dakaru, tak co tě v roce 2023 čeká?

Rozvíjení další spolupráce s Mechanic Academy se Střední odbornou školou v Novém Bydžově. Máme tam nově vznikající projekt, protože jsme vzali žáka ze školních lavic na sebou na Dakar jako mechanika. S tou školou budeme stavět kamion. Čeká mě zaštítit celý ten projekt a v kategorii Classic se postavit co nejdřív na start v kamionech. Budu závodit a budu navigátorka Ondřeji Martincovi, to je náš druhý jezdec v týmu a budeme společně na poháru, tam budeme jezdit vteřinové závody. Pak mě čekají ještě nějaké trailové závody, kam bych chtěla vyběhnout někam do hor, do zahraničí.

Není složité si ty cíle dávat, když je Dakar na začátku roku?

Je to nejtěžší si ty cíle dávat, ale já je mám ráda. Chci být vždy nejlepší v tom, co dělám, a dát do toho milion procent ze sebe. Nemusím být na bedně, ale chci mít dobrý pocit a úsměv na tváři. Chci ukazovat ženám, že ten sport, závodění i práce se dají skloubit a že i ženy patří za volant.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas