Pět měsíců byl bez zápasu. Teď může obránce Zima zažít návrat v reprezentaci. ‚Troufnul bych si,‘ hlásí

Davide, řadu fanoušků celkem překvapilo, že jste se po té dlouhé zdravotní absenci objevil v nominaci reprezentačního A-týmu. Překvapilo to i vás, nebo jste s tím i trochu počítal?

Zajímavá otázka hned na začátek. Myslím si, že každý hráč musí počítat s tím, že může být kdykoliv povolán. Připravoval jsem se, pak tam byl ten výpadek. Ale od okamžiku, kdy jsem ukončil zdravotní patálii s kolenem, jsem stoprocentně připravený a bylo na trenérech, jestli mě povolají nebo ne. Pokud mě povolají, tak musím být plně připraven jako každý jiný hráč.

Byl jste s trenéry ve spojení během doby, kdy jste marodil a potom jste se do toho začal dostávat?

Byli jsme ve spojení po celou tu dobu. Řešilo se, kdy začnu. Jsem rád, že to vyšlo takhle, že po těch třech měsících jsem měl před reprezentací ještě čtyři týdny, kdy jsem byl stoprocentně fit a trénoval s mančaftem. Byl jsem i na lavičce, takže jsem byl prakticky stoprocentně připravený. I z hlediska kondice už je to bez problému a stejné jako před zraněním.

Když jste byl zdravý, patřil jste do základní sestavy národního týmu. Něco podobného platí také pro Jakuba Brabce, který byl dva měsíce mimo hru kvůli zlomenině žeber. Řešil jste s ním nějak, že to najednou postihlo vás oba, základní pilíře defenzivy?

Trochu jsme to řešili na aktuálním srazu reprezentace. Zranění jsou ve fotbale normální věc. Když pomineme nějaké opravdu vážné zranění, které vás vyřadí na celou sezonu, tak léčba každého zranění, u kterého je nějaký mechanický problém, zabere minimálně měsíc. Většinou trvá, než se tělo dá do pořádku, ať už je to svalový problém nebo třeba nervový úpon.

Je to fotbal a člověk se s tím musí smířit. A pak musí dělat víc pro to, aby se to už neopakovalo. Získá tím zkušenosti. Myslím, že je lepší, když se vám tohle stane jako mladšímu fotbalistovi, že víte, jak se máte o tělo starat. Protože později, ve 30 letech už je to docela problém, protože nedoženete to, co jste mohl zanedbávat v mládí.

Hlava dělá hodně

Přijdete mi hrozně optimisticky naladěný. Vnímal jste to takhle celou dobu, nebo tam byly nějaké pochyby, jestli se dokážete rychle vrátit na tu úroveň, na které jste byl?

Pochyby jsou vždycky, ale myslím si, že je to všechno o hlavě. Pokud si to nebudete připouštět, tak se vždycky vrátíte na úroveň, na které jste končil. Když to vezmu ze své perspektivy, tak jediným obdobím, kdy jsem vážně trpěl, byl měsíc po operaci, kdy čekáte, až se vám to zahojí. A teprve když se to zahojilo, tak jsem mohl začít něco dělat.

Největší problém byl pro mě nabrat zpět svalovou hmotu, nějakých 7-8 centimetrů na noze. Zabralo to dva měsíce a pak jsem postupně cítil, že s přibývajícími svaly je jistota stále větší. Teď už s tím nemám žádný problém.

Během minulého týdne jsem v Německu absolvoval různé testy a všechny mi vyšly perfektně. Takže nemám důvod svému tělu nevěřit a myslím si, že ta sebedůvěra je důležitá pro každého fotbalistu. Hlava dělá v tomhle ohledu opravdu hodně.

V sobotu čeká národní tým kvalifikační utkání na Faerských ostrovech. Bude to skoro přesně pět měsíců od vašeho posledního utkání. Kdyby vám trenéři řekli, že jste v základní sestavě, jak byste to přijal? Troufnul byste si?

Myslím, že lidi, kteří mě znají, vědí, že bych si určitě troufnul. Úplně v pohodě.

Takže byste to trenérům nerozmlouval?

Ne, nerozmlouval. Jsem připravený nastoupit, stejně jako by na to měl být připraven kterýkoliv hráč tady za jakékoliv situace. Pomoct národnímu týmu, své zemi, k úspěchu.

22. června začne mistrovství Evropy do 21 let. Vy byste se, přestože vám je 22 let, zúčastnit mohl, protože se to počítá už od začátku celého kvalifikačního cyklu. Nemrzí vás, že nakonec v té nominaci nejste, i když musíme říct, že vy jste se současnou generací neodehrál žádný zápas?

Jediné, co mě mrzí, je to, že jsem se nepodíval už na předešlé mistrovství Evropy. S tehdejším týmem jsem prošel celou kvalifikací, během které jsme postoupili na EURO. Ale za mě má zkrátka A-tým přednost, jsem rád, že tady můžu být a letos už jsem to nevnímal tolik, jako během minulého cyklu.

Anglie s Německem nebo Faerské ostrovy a Černá Hora

V základní skupině čeká výběr trenéra Suchopárka Anglie, Německo a Izrael. Nelákalo by vás to přece jenom?

Za mě to jsou normální týmy. Z hlediska fotbalové kvality by mě lákalo se poměřit s těmi věkově stejnými hráči. Nicméně za mě je pořád lepší se poměřovat s těmi vůbec nejlepšími fotbalisty, ať už je to jakákoliv kategorie v té zemi, jak je u A-týmu zvykem.

Ptal se vás vůbec někdo na váš názor? Nebo to bylo čistě na trenérech, kteří vydali nominaci a vy jste podle toho vyrazil k A-týmu a po něm pravděpodobně na dovolenou nebo do přípravy, a ne na mistrovství Evropy do 21 let?

Upřímně jsem tohle moc neřešil, ani moc nesledoval. Ani jsem s tím nepočítal, protože je potřeba mít v týmu nějakou chemii a když člověk neabsolvuje žádný zápas s tím týmem za dva nebo dva a půl roku, tak je podle mě malá pravděpodobnost, že vás někdo pozve takhle na blind.

To, že neznáte hráče kolem sebe, nevíte, jak hrajou, vás může limitovat v těch nejdůležitějších soutěžních utkáních.

To samé, co platí pro vás, mohlo platit u Adama Hložka nebo Davida Juráska, u kterého je ale situace trochu jiná, protože on absolvoval ty kvalifikační zápasy s jednadvacítkou. Máte zkušenosti z Itálie, kde naopak třeba Sandro Tonali, který hraje za A-tým, figuruje v nominaci na zmiňované mistrovství Evropy. Jaký je obecně, pokud se nebavíme jen o Česku, váš názor na tuto problematiku?

Myslím si, že je individuálně na každé zemi, jak si to vyhodnotí. Nicméně víme, že jsou dominantně fotbalové země jako Anglie, Itálie, Německo, které kladou důraz na to, že je to prostě mistrovství Evropy a nikdo se neohlíží na to, jestli jde o kategorii do 17, 19 nebo 21 let.

Všichni chtějí uspět a pro kvalitu toho turnaje je to podle mě správné. Je to super, protože některé ty zápasy budou mít opravdu kvalitu, ať už herní nebo fyzickou. Budou tam TOP hráči z TOP mančaftů.

Ale otázka je, jak to ti hráči vnímají, jestli to pro ně není nějaké frustrace, že nejedou s A-týmem, když s ním byli, a teď jedou s jednadvacítkou. Vím osobně, jak se to vnímá v Itálii a tam je v tomhle reprezentačním období číslem jedna jednadvacítka a ne A-tým.

Před necelými dvěma lety jste přestoupil ze Slavie do Turína. Smlouvu máte ještě na dva roky, ale za dvě uplynulé sezony jste i vinou zranění v Serii A odkopal 29 zápasů. Nikdy ne víc než tři za sebou v základní sestavě. Jak se ohlížíte za tím svým vytížením?

Vytížení samozřejmě mohlo být lepší, ale bohužel jsem vinou zranění tolik zápasů neodehrál. Pro mě není nejdůležitější to vytížení, ale růst fotbalové kariéry. Ať už růst jako mě samotného, tak i z hlediska technické, fyzické nebo taktické stránky.

Musím říct, že za ty dva roky jsem obrovsky spokojený s tím, jaký pokrok jsem udělal ve všech těchto atributech. Těch dvou let nebudu litovat kvůli tomu, že jsem odehrál jenom menší počet zápasů. I když si myslím, že 29 utkání není zas tak málo. Když vezmu v potaz, že jsem byl v letošní sezoně skoro čtyři měsíce mimo, tak to podle mě zas tak hrozné číslo není.

Když jste přestupoval, čekal jste víc, nebo je to zhruba to, co jste si od angažmá sliboval?

Samozřejmě jsem čekal víc, nicméně když tam jdete z české ligy, tak dostanete studenou sprchu. Přijdete na to, že ta evropská špička je ještě trochu někde jinde. Nebo spíš hodně jinde, než jste si původně myslel.

Protože něco jiného je hrát evropské poháry, ať už Ligu mistrů nebo Evropskou ligu, kde hrajete ve smyslu pohárových zápasů, že se připravíte na ten tým, víte, jak hraje, jste takticky připravený a oni vás neznají. De facto jim děláte problémy, tak to vypadá, že tam takový rozdíl není.

Ale potom, když máte s takovými týmy nebo hráči hrát celou sezonu, tak pak jsou ty rozdíly znát po pár utkáních technicky, fyzicky nebo rychlostně.

Návrat do Slavie?

Řešil jste s vedením týmu nebo i s trenérem Ivanem Jurićem to, jak často hrajete, co bude dál? Jestli by třeba nebylo možnou cestou najít si hostování?

Musím říct, že tohle nespadá do mojí kompetence. Od toho mám manažera, který se o tyhle věci stará. Mým úkolem je prostě trénovat naplno, věnovat se fotbalu a co nejvíce pomoct svému týmu k tomu, aby byl úspěšný.

Ale předpokládám, že nějaký názor na to, co by pro vás mohlo být vhodné, máte...

Jak jsem říkal, pro mě bude nejvhodnější, když na sobě budu pracovat a budu se zlepšovat, co nejvíc to půjde. Nemám zkušenosti, jsem mladý kluk, proto říkám, že se o to starají manažeři, kteří mají ty dlouholeté zkušenosti a vědí, kdy přijde okamžik, ve kterém hráč potřebuje vystřídat klub.

Sám za sebe jsem spokojený, nemám žádné problémy, pořád vidím v našem mančaftu potenciál k postupu dál a zlepšování se. Stejně tak i já. Beru to tak, jak to je.

Myslím, že když někteří fanoušci viděli, jak jste se objevoval v kabině Slavie, kde jste strávil část rekonvalescence, napadlo je, že by třeba byl ve hře váš návrat do Edenu. Třeba krátkodobě na nějaké hostování. Nenapadlo vás to taky, když jste se tam potkával s bývalými parťáky i trenéry?

Upřímně mě to ani nenapadlo. Jsem nesmírně vděčný za to, co pro mě Slavie udělala a vlastně dělá i doteď. Jsem s trenéry i kluky v kontaktu. Když to tak řeknu, je to obrovská část mojí rodiny. Vždycky se tam rád vracím.

Jak říkám, v klubu zatím nevidím důvod něco nějak řešit, nemám tam žádné problémy. Takže jsem zatím nad ničím nepřemýšlel. Soustředím se na příští sezonu, abychom udělali co největší úspěch a konečně to dotáhli do těch evropských pohárů.