Olympijský rok s Lukášem Krpálkem
Tohle je moje budoucnost, říká Krpálek o trénování dětí a připravuje se na dobu po konci kariéry
Potřetí bude judista Lukáš Krpálek bojovat na olympijských hrách o zlatou medaili. Po Riu a Tokiu se o ní bude snažit i v Paříži a projekt Radiožurnálu sleduje přípravu před samotnými hrami. Tentokrát se ale s blížícím se koncem kariéry jednoho z nejúspěšnějších judistů historie zaměří na to, co ho čeká v budoucnosti. Ta je totiž spojená znovu s judem. Lukáš Krpálek založil svoji akademii a sám v ní ve volném čase trénuje ty nejmenší děti.
Lukáš Krpálek sám děti přivítá, s každým, odhadem tak třicítkou dětí, se pozdraví a prohodí pár slov. Potom, společně s dalšími špičkovými trenéry, se dětem věnují.
Děti doslova létají po tatami, evidentně je to baví a Krpálek jakoby se vrátil do dětství. Skáče po žíněnce stejně jako malí caparti.
Kdyby v tuto chvíli přišel někdo, kdo by Lukáše Krpálka nepoznal, rozhodně by si nemyslel, že s dětmi na žíněnce poskakuje jeden z nejlepších judistů v historie.
I při nácviku kotrmelců je ale na Krpálkovi jasně vidět, že po dětech chce, aby cvičení, která provádějí, prováděly naprosto přesně.
Tak jako to on sám dělá už dlouhá léta. Ale hlavně vše dokáže popsat a vysvětlit, třeba při nácviku judistického pádu. Když se při pádu musí před dopadem těla plácnout rukou o žíněnku.
„Tohle bude jednou moje budoucnost, protože vím, že mě to bude bavit. Hrozně rád předávám dětem zkušenosti, které člověk nasbírá za sportovní kariéru. Je to i důvod, proč jsme to tady loni založili. Hrozně rád tady trávím čas, když na to ten čas je,“ plánuje svoji budoucnost po skončení sportovní kariéry Lukáš Krpálek.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
