Valenta: Olympiáda pro mě vždy byla hlavně jídelna a masérna. Setkávání se sportovci bylo top

Jaká byla letošní olympiáda v Itálii? Jak se změní život sportovce, když vyhraje olympijské zlato? Proč nikdo z českých lyžařů nenavázal na úspěchy Aleše Valenty v akrobatickém lyžování? Jaké jsou v Česku pro akrobatické lyžaře podmínky? Má smysl uvažovat o tom, že by se část olympijských her v budoucnu konala na území Česka? O tom všem hovořil v pořadu Na rovinu s Tomášem Pancířem olympijský šampion z roku 2002 Aleš Valenta.

Když jste na olympiádě, tak to ve vás vyvolává silné vzpomínky na tři olympiády, na kterých jste sám závodil?

Jsem samozřejmě rád, že jsem tady, ale nějak extra silné vzpomínky to ve mně nevyvolává. Je to ikonické v tom, že jsem znovu po dvaceti letech na olympiádě. Naposledy jsem byl v Turíně v roce 2006, což bylo také v Itálii a teď jsem se vrátil. Jinak to extra neprožívám.

Jaká je letošní olympiáda, když ji srovnáte s Naganem, Salt Lake City a Turínem?

Nagano bylo nejlepší, protože jsme byli na jednom místě. Olympiáda pro mě vždy byla hlavně jídelna a masérna. Vždy jsem vyhledával to setkávání s ostatními sportovci z jiných zemí a jiných sportů. V Salt Lake City bylo trochu víc dojíždění, ale mohli jsme se v olympijské vesnici také velmi dobře potkávat. Turín už byl horší, tam jsem se byl podívat jen na hokeji a jinak jsem se v olympijské vesnici ani nebyl podívat. V Livignu je teď lepší atmosféra než v Turíně, protože tu lidi asi víc fandí a tvoří tu olympijskou myšlenku.

Čtěte také

Má smysl uvažovat o tom, že by část olympiády mohla probíhat v budoucnu i v Česku?

Nějakou snahu to určitě chce. Musíme o tom alespoň uvažovat. Je otázkou, jak jsme schopni toho potenciálu využít. Nejsem zásadně proti, ale momentálně si nedovedu představit, že bychom to zorganizovali.

Bez nástupce?

Čím to je, že na váš úspěch z roku 2002 nikdo z českých závodníků nedokázal navázat?

Můj úspěch přišel bohužel v době, kdy kluby a oddíly v Česku na to vůbec nebyly připraveny. I když tam byl zájem ze strany rodičů a dětí, tak my to neuchopili dobře. Povedlo se nám ale to, že se vybudoval akrobat park, což je jedno z nejlepších center na světě. To máme ve Štítech u Šumperku. Junioři a mládež nám rostou, ale zatím jsme nedokázali vychovat nikoho, aby útočil mezi světovou elitou na top pětku.

Je klíčová sportovní gymnastika nebo z jakých sportů se mohou objevit noví talenti?

Donedávna jsem si myslel, že je základem gymnastika. Když jsem se ale před čtyřmi lety stal vedoucím pro tu moji disciplínu, tak jsem obvolával kolegy z celého světa a ptal jsem se na jejich programy. Nebyli mi schopni říct, že by čistokrevný gymnasta byl tím klíčem. 

V Číně většinou sahají jen po gymnastech, které naučí velmi slušně lyžovat. V Americe je pak velmi mnoho skokanů, kteří nepocházejí z gymnastiky. Není tedy podmínkou být gymnastou, ale v zásadě to dává velkou výhodu. 

Určitě hodně víte i o příběhu Nicholase Nováka. Koho napadl jeho přestup z Ameriky do Česka?

Když jsem se s Nicholasem bavil poprvé, tak mi říkal, že to byl jeho nápad. Po zranění už se nevrátil do seniorské americké reprezentace, tak ho napadlo, že by mohl reprezentovat Česko. První kontakt pak přišel od jeho tatínka Jardy. Když jsme se potkali, tak jsme si hned plácli. Neměli jsme nikoho lepšího a myslím si, že Nick nyní reprezentuje velmi kvalitně.

Čtěte také

Kromě trenérské funkce máte x dalších aktivit. Jaký je recept, aby sportovec po konci profesionální kariéry zvládl přechod do běžného života?

Kdybych znal recept, tak už jsem napsal bestseller. Každý sportovec je nastavený jinak, tak to nejde úplně paušalizovat. U individuálních sportů se často člověk jako sportovec o sebe musí postarat sám. Z týmových sportů jim tolik nezávidím, protože většinou mají tak velký servis, že nemají potřebu se nijak společensky angažovat. Jsou v nějakém vlaku, který je hodně dlouho veze, čas od času vystoupí, udělají nějaký výkon a pak zase nastoupí do vlaku. Nějaká jednoduchá rada není. Určitě bych ale sportovcům vzkázal, aby se nenechali vodit za ručičku příliš dlouho. 

Olympijský triumf a život naruby

Uvažoval jste někdy, co všechno by bylo jinak, kdyby legendární trojné salto s pěti vruty v Salt Lake City neklaplo?

Vůbec. Vždy jsem fungoval jako člověk, který jede tady a teď. Reaguji na přítomnost a řeším jak to bude vypadat v následujícím období. Nebyl jsem typem sportovce, který by se dlouho radoval nebo dlouho smutnil. Stalo se, co se stalo a druhý den jsem měl zase trénink.

Z olympijských her z Itálie se vrátí jako olympijští vítězové Zuzana Maděrová a Metoděj Jílek. Jak jim to změní kariéru a život?

Metodějovi upřímně nezávidím, že se mu to stalo takto brzy. Měl jsem výhodu, že já jsem vyhrál v devětadvaceti letech a věděl jsem, co od toho můžu očekávat. Každý sportovec prožívá euforii, která nějakou chvíli potrvá, ale budou toho mít hodně.

Čtěte také

Jak se dá ubránit tomu, aby to člověku nestouplo do hlavy?

Určitě se budou medailisté setkávat s plno lidmi. V určité fázi už vás to ale začne obtěžovat a přestanete vyhledávat oční kontakt. Každého to musí změnit, protože začne nahlížet jinak na lidi kolem sebe. Zjistíte kdo je kdo. Když se podívám na sebe, tak si myslím, že mě to úplně do hlavy nestouplo, ale uvědomuji si, že jsem třeba neměl tolik času na lidi, na které jsem ho dřív měl. Přichází plno dalších aktivit a kamarádi si pak mohou myslet, že vám to stouplo do hlavy.

Je nyní jednodušší skočit váš legendární skok ze Salt Lake City než to bylo tehdy?

Je. Jde o podmínky, na kterých se skáče. Můstky jsou v daleko lepším stavu. Byl jsem tehdy absolutní pionýr a propracovával jsem se k tomu, že mě to hodně bolelo. Nyní už toho trenéři daleko víc ví. Důležitou věcí je i materiál. Já měl lyži, která vážila čtyři kilogramy, teď sportovci fungují s lyží, která má i s vázáním 2,5 kilogramu. To je ve vzduchu sakra znát. Vše je nyní pohodlnější. Kéž bych skákal teď (smích).

Je kvůli tomu ten sport finančně náročnější?

Asi ne. Samozřejmě vše zdražuje, ale i my máme víc peněz, než jsme měli před dvaceti lety. Není to nijak drastické. Za mě to bylo těžší v tom, že podpora nebyla zpočátku tak vysoká, jako mají nyní junioři. Když jsem začínal skákat já, tak jsem musel jezdit do Vídně, pak do Švýcarska, to nyní máme areály a zázemí úplně v klidu u nás.

Jste připravení, že se po zimní olympiádě zvýší zájem dětí a rodičů o to, aby dělali zimní sport?

Pokud mohu mluvit za disciplínu Aerials (freestylové skoky), tak jsme. Máme trenéry, máme areály, zázemí a podmínky, které má málo států v Evropě. Kdokoliv bude mít zájem, tak ho velmi rádi přivítáme. 

sportpromo Na rovinu s Tomášem Pancířem
autoři: Tomáš Pancíř , rej
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat