Nejhezčí věc na triumfu ve Wimbledonu? Sdílet emoce s blízkými lidmi, říká tenistka Vondroušová

Wimbledonská vítězka Markéta Vondroušová. Obrovská gratulace i díky za úžasný sportovní zážitek pro všechny fanoušky. Jak se teď cítíte?

Úplně mi to nedochází, je to všechno takové rychlé. Emoce byly velké, v mém boxu to potom bylo neskutečné. Nejhezčí moment na tomhle všem je právě sdílet to se svými lidmi, jsem moc vděčná, že se mi to povedlo.

Jaké to pak bylo v chodbě, kde jste viděla své jméno na tabuli vítězů, bavily se s vámi legendy, Billie Jean Kingová, Radek Štěpánek a další... Jak jste to vnímala?

Musím říct, že bych nikdy neřekla, že tu budu mít šanci vyhrát. I vzhledem k tomu, jak jsem tu hrála dřív a že jsem k trávě neměla úplně nejlepší přístup. O to víc mi to přijde neuvěřitelné. Je vtipné, že jsem sem jela a říkala si „uvidím, jestli tu vyhraju alespoň kolo“.

Je tu kolem mě hrozný mumraj a je hrozně hezké vidět, jak si to tady všichni užívají. Byl tady i pan Jiří Hřebec (bývalý tenista a mentor Vondroušové, pozn. red.), což je skvělé. Jsem za to vděčná.

Všichni důležití lidé kolem vás ve vašem boxu. To musí být něco neuvěřitelného, vyhrát před takovou podporou ten největší titul.

Ano, jsou všichni důležití až na mámu. Máma nechtěla přiletět, protože říkala, že nosí smůlu, tak zůstala doma. Ale přiletěl táta, ségra, můj manžel Štěpán... Jít tam po tom a objímat se s nimi je na tom to nejhezčí.

Mluvila jste o prvním kole, ale vy jste jich nakonec vyhrála sedm. Jaké bylo to sedmé, tedy finále?

Musím říct, že jsem před ním byla dost nervózní, ale pak jsem si řekla, že si to chci užít, i kdybych prohrála. Po prohraném finále v Paříži jsem z toho byla totiž docela dost smutná, ani jsme pak večer nikam nešli. Nyní jsem nechtěla udělat tu stejnou chybu. Prostě i kdyby to nevyšlo, mám tady ty lidi, oslavím to s nimi, ať se stane cokoliv. Je to neskutečné, že se mi to povedlo.

Zápas byl hrozně těžký. Ona hrála v některých momentech úplně neskutečně, když například otáčela, když jsem mohla vést ve druhém setu 2:0. Ale zůstala jsem v klidu, což mi hrozně pomohlo.

Jabeurová na kurtu zmínila, jak těžké bylo proti vám hrát, ale i to, jak jste se dokázala opakovaně vrátit po zraněních. Jak vám tyto životní zkušenosti pomohly? Během pěti let jste dosáhla na tři velká finále, ale přitom jste s něčím neustále bojovala.

Myslím si, že člověka to trochu posílí. Že jsem nemohla hrát tenis, pro mě bylo moc bolavé. Ani na turnaje jsem nemohla koukat, protože jsem to fakt nedávala... Člověka to posílí v tom, že si uvědomí, že tenis není všechno a zdraví je na prvním místě. Mám u sebe lidi, kteří za mnou stojí, ať se děje, co se děje. Věřili mi, že se to může povést.

Čtěte také

Priority mám už jinde, ale pořád chci na kurtu nechat všechno, říká Strýcová po postupu do finále

K velké části těch lidí jste se snažila vylézt hned po zápase. Jaká k nim byla cestička? Vypadalo to poměrně komplikovaně...

Já právě nevěděla, jestli tam tedy mám jít nebo co. Tak jsem se pak ptala sekuriťáka a celé to obcházela. Ségra tam už mezitím brečela, Miri (Miriam Kolodzieová, spoluhráčka ve čtyřhře, pozn. red.) taky hrozně brečela a do toho jsem tam měla ještě dvě nejlepší kamarádky. Právě ty tady byly už na první dvě kola, odletěly a říkaly, že se kdyžtak vrátí až na finále. Tak jsem jim říkala: „No jo, vy jste vtipný!“. Ale včera přiletěly, stalo se tohle a mohly jsme ten moment sdílet.

Viděly vás i s pohárem, který si spoustu tenistů doma v mládí vyrábí a zvedá nanečisto. Jaký je?

Je krásný. Člověk v tu chvíli ani neví, co by. Celé je to tam neskutečné, plný Centre Court a pak, když mi to tam Kate Middleton předávala, říkala jsem si, že opravdu není možné, že se tohle děje.