Nebudu dělat nic a těším se na to, směje se Hradecká po konci kariéry. S nálepkou deblistky se srovnala

Do studia Radiožurnálu Sport přijala pozvání tenistka Lucie Hradecká, která v polovině října oficiálně ukončila svoji bohatou kariéru. V pořadu Na síti se svojí bývalou parťačkou a nynější moderátorkou Andreou Sestini Hlaváčkovou zavzpomínaly na společné chvíle na kurtech. Na řadu přišla i otázka, jak si bude Hradecká užívat tenisový důchod? Proč ji bavil debl víc než singl? Užijte si celý rozhovor dvou bývalých parťaček, které si rozuměly nejen na kurtech.

V mexické Guadalajaře jsi odehrála svůj poslední zápas kariéry. Už ti to vůbec došlo?

Že nemusím ráno vstávat na tréninky a nebudu cestovat na žádné turnaje? Pomalinku mi to dochází a myslím, že si to docela užívám. Nepřehazuji se, že musím být přehozená za dva dny, abych byla ready na tréninky. Když se vzbudím ve 3 hodiny ráno, tak si pustím film, což se mi za 20 let kariéry nestalo, protože člověk musel být přehozenej. Zatím si to užívám a uvidím, jak dlouho mi to vydrží. Jsou malé interní sázky, že se po Novém roce začnu nudit.

Kdy v tobě uzrálo rozhodnutí, že letošní sezona bude ta poslední?

Už jsem o tom přemýšlela loňský rok, ale hrály jsme s Maruškou Bouzkovou, byla pohoda na kurtu, bylo to fajn, tak jsem si říkala, že si to ještě užiju, že mám dobrou parťačku. Člověk necestoval sám, ale na začátku letošního roku se mi střídaly zablokovaný krk a záda, ráno jsem se vždycky děsila, co to bude. Tam už mi tělo pomaličku dávalo velký vykřičník, že bych si měla dát pohov a být doma. Během letošní sezony to pomalu přišlo, že bude konec.

Končíš kariéru v 37 letech. Opravdu během posledních 10 let nebyl moment, kdy jsi přemýšlela o konci?

Přemýšlela jsem nad tím před olympiádou v Riu, že to bude poslední akce a kariéru zakončím. Pak se to ale pořád vyvíjelo, v roce 2017 jsem si urvala koleno a to jsem si řekla, že takhle skončit opravdu nechci, že bych se po operaci nevrátila, takže jsem si dala výzvu, že se zkusím vrátit a to se mi povedlo. Pak přišel covid, sice jsme cestovali po turnajích, ale byli jsme zavření po bublinách, tak to se člověku taky nechtělo končit. Čas letěl strašně rychle, uteklo to a dospělo to až do letošního roku.

Čtěte také

Poslední zápas před českými fanoušky jsi odehrála před pár týdny v Ostravě po boku Lindy Noskové. Jak sis tuhle českou rozlučku užila?

Moc. Věděla jsem, že to bude poslední turnaj v Česku, i po Praze, kde to bylo hodně dojemné. To jsme se loučily i my dvě spolu, měla jsem tam kamarády a rodinu. V Ostravě to bylo vtipné, protože trenér nestihl zápas, protože musel na otočku do Prahy, takže my jsme skončily, on volal, že přijel, a já mu řekla, že jsme akorát dohrály. V Ostravě to bylo super, udělali pro mě překvapení, o kterém jsem nevěděla, na centrkurtu poslední přivítání s diváky, tak jsem byla ráda, že se s nimi můžu rozloučit přímo na kurtu.

Měla jsi v Ostravě někoho z rodiny?

Ne, akorát přítel a trenér zůstal, ale neviděl zápas, protože před zápasem odjel a pak přijel zase až večer.

Výčet tvých úspěchů je opravdu neskutečný. Jaké vzpomínáš na Fed Cup?

Poprvé jsem se do fedcupového týmu dostala v Brně, ale to jsem si říkala, že tam půjdu a zeptám se holek, co potřebují... nakonec jsem se dostala i do singla, to jsem byla v šoku a porazila i Annu Petkovicovou. Bylo to neskutečné a můj první Fed Cup jsem si opravdu užila. Hrály jsme v Římě, tam jsme teda dostaly od Italek világoš. Nezapomenutelný zážitek mám z Moskvy 2011, kdy to došlo do stavu 2:2 a s Květnou Peschkeovou jsme šly na debla, to byl nezapomenutelný zážitek.

Brala jsi každoroční fedcupovou nominaci od kapitána Petra Pály jako motivaci do sezony?

Určitě, já mám týmové soutěže ráda a neskutečně se tam o nás starali. Je to úplně něco jiného, než když člověk hraje za sebe, nehraje jen za tým, ale za Českou republiku. Jít na kurt a mít plnou halu českých fanoušků, to si budu pamatovat do konce života. Určitě to byla motivace dostat se do té čtyřky a bylo to hrozně složité. Kapitán měl z čeho vybírat, ale všichni si to chtěli zahrát.

Ty jsi zažila i utkání Fed Cupu v novém formátu, tedy že se nehraje v průběhu celého roku na různých místech, ale finále hrají všechny země společně na jednom místě?

Nevím, jestli je to jednodušší pro organizaci, ale Fed Cup by se měl hrát vždy v té zemi a střídat se. Pro nás to bylo tady v Česku super, vždycky bylo na nás hodně lidí, ale když jsme se šli pak podívat na týmy, které neměly domácí publikum, tak to bylo znát, a kdyby se hrálo u nich doma, tak by přišlo víc lidí. Tohle šlo trochu dolů i pro hráčky, protože každý si chce zahrát před domácím publikem. Samozřejmě je to strašně těžké naplánovat tři čtyři týdny do nabitého turnajového kalendáře. Je to takový kompromis, ale mně se víc líbilo, že se hrálo jednou doma a jednou venku. Český tým měl ve Fed Cupech neskutečnou podporu a i diváci nám takhle vyhráli několik trofejí a pár zápasů.

Naše první společné vítězství na Grand Slamu v roce 2011 beru jako nejnečekanější sportovní zážitek. Jak ty vzpomínáš na Paříž?

Pro mě byla Paříž vždycky srdcovka, protože antuka je z mých nejoblíbenějších povrchů, a spousta lidí se tomu diví. Když na antuce vyrostete od čtyř let, tak se to člověku určitým způsobem zažere do kůže. Myslím, že jsme tehdy v tom roce 2011 šly na první kolo proti Báře Strýcové a Ivetě Benešové, které byly osmé nasazené. To jsme si říkaly, že když tak překvapíme. A my jsme vyhrály. To bylo neskutečné, i celá cesta, jak to šlo, to bylo nezapomenutelné. Musím říct, že i v průběhu mi to moc nepřišlo, ale až když jsme byly ve finále, tak to na mě dolehlo. A ty jsi mi tehdy přišla trochu vystresovaná. Mně to asi došlo, až když jsme tam stály s tou trofejí a když se nás novináři ptali, kam dáme tu trofej. To už je 11 let, že jo?

Dokázala jsi o dva roky později na stejném Grand Slamu obhájit, ale ve smíšené čtyřhře. Jak bys z pozice hráčky porovnala fungování ve smíšené čtyřhře a v ženské čtyřhře?

Pro mě je mix takový uvolněnější, není tam takový tlak na hráčku, ale víc na hráče. To mi vyhovovalo, že jsem si to víc užívala, člověk byl uvolněnej a mě vždycky bavilo do toho pěkně švihnout. Když pak chlap na síti kouká, co to bylo, že to letělo tak rychle, tak to mě moc bavilo. Většinu mixů ale rozhodne ženská, když si neprohraje servis a drží to, ale určitě na ní není takový tlak jako na toho chlapa.

Ty jsi na rozdíl ode mě hrála ještě další čtyři sezony navíc. Jak bys porovnala konkurenci v době, kdy společně s námi dominovaly ostatní, a aktuální level deblu?

Mám teď pocit, že hlavní cíl sezony pro deblistky je vydržet spolu. Během sezony teď není tolik párů, které by vydržely od začátku do konce. Přijde mi, že spolu nevydrží, ale když se podíváte na Masters, tak jsou tam hráčky, které vydržely celý rok spolu. Vidím to i na sobě, letos jsem začínala s Maruškou, v průběhu sezony se se Sanijou Mirzaovou a teď jsem to míchala. V téhle době, jak byl člověk unavený z cestování, protože během covidu se to roztahalo, to bylo o dost těžší. Tohle mi přijde jako hlavní cíl, když někdo chce hrát debla, tak aby vydržely spolu. Přijde mi neskutečné, že Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková drží spolu dlouhodobě a přináší to ovoce.

Jak bys porovnala své zkušenosti z olympiády v Londýně v roce 2012 a z Ria 2016?

V Londýně to pro nás byla první olympiáda a já byla ze všeho překvapená. Hele, my můžeme tady, takhle to funguje ve vesnici, tady mají hernu a jídelnu... když jsme poprvé přišli do jídelny, tam byl velký stan a uprostřed McDonald. Člověk si mohl u různých stánků dát, na co měl zrovna chuť, a že to bylo otevřené 24 hodin denně.

Byla jsi tam někdy v noci?

Po ceremoniálu, někdy ve 3 hodiny ráno a to bylo dobrý, že to bylo otevřené, ale jinak jsem v noci chodit mlsat nechodila.

Co bylo nejkrásnějším olympijským zážitkem?

Myslím, že proměněný mečbol na kurtu číslo jedna v semifinále. Když člověk věděl, že má tu medaili, tak už bylo jedno, jestli bude stříbrná nebo zlatá, protože jsme hrály proti sestrám Venus a Sereně Williamsové. Určitě tenhle moment. Pak to, když jsme si pro ty medaile šly. Vzaly jsme si holinky a nechtěli nás v nich pustit, říkali, ať si vezmeme tenisky. Tenhle zážitek, když jsme stály na centrkurtu a dostávaly medaile na krk, to bylo asi nej.

Z Ria sis odvezla medaili, jak na celou svoji druhou olympiádu vzpomínáš?

Tam už jsme byly za mazáky, takže to už bylo jiné. Na druhou stranu mohly ty medaile být dvě, kdyby dal člověk eso na ten mečbol, tak to jsem byla trochu za tebe smutná, že to nevyšlo, když jsme hrály o bronz. Pak jsem ale byla ráda, že se nám s Radkem Štěpánkem podařilo bronz vyhrát. Poslední dva dny turnaje byly náročné, ty jsi měla to zranění, člověk nevěděl, co bude, a bylo to psychicky náročné. Já jsem si tam ale zahrála singla, mix i debla, takže když se mi vybaví Rio, myslím pořád na ty dva mečboly, ale na druhou stranu bronzová medaile byla taky hezká.

Já byla po tom svém zranění pořád dotazovaná na reakci Martiny Hingisové, ale tím, že to bylo čerstvé, tak jsme se o tom spolu nikdy nebavily. Jak jsi to vnímala ty, jak ona se na kurtu chovala?

Když si stoupneš na servis čáru a někdo ti nahraje volej tak, aby tě trefil tak, jak tě trefil, tak musí být neskutečný umělec... blbá náhoda. Ona hrála dobře, hrála tobě do těla, já to mohla zahrát po lajně, to bych už dnes věděla a nešla tolik do risku. Nepřišlo mi, že bys tam měla otok a myslela jsem, že to bylo někam nahoru do hlavy, takových jsme dostaly už dost. Potom, co jsme přišly do šatny a ty jsi vylezla s nateklým okem a ptala jsi se mě, jestli jsem tak vypadala na kurtu... nepřišlo mi, že by Hingisová tohle chtěla. Byla to špatná shoda náhod.

Většinu své kariéry jsi hrála singla i debla, přesto jsi označení deblistka neměla ráda. Jak ses s tím ke konci kariéry srovnala?

Docela dobře, byla jsem soudná. V roce 2017, kdy se mi stalo to koleno, tak po půl roce jsem byla zpátky na kurtech a hrála debla v Paříži, tak jsem se snažila pořád vracet, až do roku 2018 a zkoušela to. Měla jsem jet na podzim po US Open na řadu turnajů, protože přes léto míchat singla s deblem bylo hodně složité, tak jsem si při rozcvičce před tréninkem urvala vaz v kotníku. Noha byla čtyři týdny znehybněná. Tohle byla taková největší stopka, protože jsem se pak strašně dlouho vracela zpátky. Pak jsem v Charlestonu odehrála první kolo kvalifikace a po čtvrtém gamu jsem si říkala, co tady dělám. Necítila jsem se dobře s kolenem, s kotníkem a řekla si, že to nemám zapotřebí. Myslím, že jsem to zhodnotila docela dobře. Když člověk trénoval naplno a snažil se tomu singlu dávat maximum, tak označení deblistka jsem neměla ráda.

Stál ti někdy debl v cestě?

Spíš naopak, když se nedařilo v singlu a neměla jsem tolik zápasů, tak v deblu bylo zápasů dost a určitě to bylo lepší než jít trénovat. Když se člověk pak musí rozhodnout, jestli půjde na kvalifikaci singla, nebo bude hrát debla do konce turnaje, tak občas ten kompromis udělat musel. Myslím, že to k tomu patří, a nemyslím, že by mě debl stál umístění na singlu.

A co tě bavilo víc?

Debl mě bavil víc, protože mě baví týmové soutěže, že tam člověk není sám. Když v deblu něco zkazíte, tak máte naději, že parťák mu to zahraje. Doufám, že jsem nikdy nebyla taková, že bych parťákovi nadávala. Singlu jsem dávala v uvozovkách větší váhu a tlak, možná že kdybych to brala volněji a nebrala na sebe takový tlak, že bych si to víc užívala a nenervovala se a bylo to lepší. Nevím.

Nemůžu se nezeptat, co tě čeká v nejbližší budoucnosti a co budeš dělat v tenisovém důchodu?

Teď momentálně nebudu dělat nic. Budu si užívat, že nic nemusím, že se nemusím přehazovat, když přijedu s časovým posunem, že když mě ráno budou bolet záda, tak s tím nic dělat nebudu. Nějakou dobu nehodlám dělat nic, hodlám si užívat rodiny, kamarádů, mám dost restů, když mi během kariéry všichni psali, jestli se nechci sejít. Diář se mi začíná zaplňovat, že to bude návštěva, kávička a uvidím kamarády, které jsem neviděla třeba deset let. Na to se těším.

Tvoje sestra ti pomáhá vést tenisovou školu, je to tak?

Tenisová škola Lucie Hradecké, ale je to spíš tak, že ségra dělá šéfa a já jí pomáhám, když byl čas. Možná po novém roce bych určitě ráda pracovala s dětmi, protože to mě baví. Když přijde dítě, baví ho to a má rozzářený úsměv, tak je to nejvíc. V tom bych chtěla pomoci a i pozvednout trochu klub.

Co pro tebe znamenalo, že jsme se letos dokázaly rozloučit jako duo H+H před českými fanoušky?

Znamenalo to pro mě hodně. Když jsi mi napsala, jestli si dáme poslední zápas, odpověděla jsem ti, že si dáme celý turnaj. Trochu zklamání, že jsme ho nevyhrály, ale dělaly jsme, co jsme mohly. Musím říct, že první zápas, co jsme hrály, tak mi přišlo, že tam ta pauza ani nebyla, že je neskutečné, jak se člověk zná a nemusí druhému nic říkat a ty věci automaticky fungují. Chtěla bych ti poděkovat, že jsem měla možnost si zahrát ty poslední zápasy v Praze před rodinou a rozloučit se s fanoušky tady.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport

Související