Klub a agent se nesmí stydět za to, že má hráč problém, říká o psychickém zdraví Randák

Psychiatr a psychoterapeut. Popište prosím laikovi rozdíl mezi těmito dvěma tituly?

Psychiatr je lékař se specializací na duševní nemoci a psychoterapie je další samostatná kvalifikace. Psychoterapeut může být psycholog i jiný člověk se základní profesí. Psychoterapie je samostatný proces, který je s psychiatrií v souladu.

Když se budeme bavit o sportu, tak jak často je možné kombinovat medikaci s profesionálním sportem?

Možné to je, a když je to potřeba, tak je to i nutné. Zažil jsem to několikrát v případě depresivních stavů. Napadá mě jeden konkrétní sportovec, kterého ke mně poslal jeho týmový lékař a byl to skvělý krok. Byl to vyhořelý kluk, bez většího zájmu, který přemýšlel, jestli má, anebo nemá pokračovat ve sportu. Byly to projevy klinické deprese, medikace byla potřeba a pomohla ho vytáhnout z depresivního bahna a černého vidění světa. Pomohla mu zbavit se úzkostí. V tuto chvíli stále sportuje na vysoké úrovni, je bez antidepresiv a jakýkoliv projevů těch klinických potíží.

Dá se u těch prášků profesionálně sportovat? Nejsou to oblbováky?

Když je to dobře nastavené, tak v tom nevidím problém.

Popište nám trochu vaši cestu z Bohnic přes adiktologii až k centru psychosomatické medicíny.

Je to vývoj a pořád se tam vine ta červená nitka, kterou je závislostní chování. Vždy jsem chtěl dělat psychiatrii a závislost mi přišla velmi zajímavá. Střetávalo se tam hodně směrů. Klasická psychiatrie, úzkosti, paniky, deprese. Závislostní chování, které prostupovalo napříč věkem, společenskou a profesní strukturou. Začínal jsem v Bohnicích a byla to skvělá škola. Tam jsem zjistil, že se mi dobře pracuje s motivací a to je možná ta červená nitka, co mě posunovala dál. Líbí se mi, že nejsem ukotven v jednom oboru. Psychosomatika je skvělá a práce s motivací do dalších úrovní je taky skvělá. Proto možná i ten sport.

Jaké máte tedy za sebou sportovní zkušenosti?

Začínal jsem u hokeje ve spolupráci s Václavem Varaďou, který mě přizval do svého týmu, když pracoval s reprezentací do 18 let před Hlinkovým memoriálem. Následně jsem absolvoval celý reprezentační cyklus s hokejovou dvacítkou, to bylo myslím v roce 2019, které končilo mistrovstvím světa v Ostravě a Třinci. Mezi tím jsem individuálně spolupracoval s některými sportovci a pak přišel projekt Čistá hlava. S nabídkou spolupráce pak přišel s baseballovou reprezentací Pavel Chadim. To byla zajímavá nabídka, protože do té doby jsem viděl za svůj život dva baseballové zápasy. To pro mě byla neskutečná výzva, zatímco hokej mi byl velmi blízký, tak baseball byla půda neprobádaná. Teď začínáme třetí sezonu.

Jsou týmové sporty hodně jiné než ty individuální?

Ano i ne, protože musím s individualitou člověka stejně pracovat. Abych mohl fungovat v týmu, musím tým poznat. Nedovedu si představit, že by mi někdo zavolal a řekl, teď potřebujeme pomoci s týmem, za 14 dní je tahle akce, pozvedni náš tým do výšin. Vy ten tým potřebujete poznat, potřebujete poznat jeho charakteristiku, důvěru jednotlivých součástí.

Pokud chce tým uspět, tak v něm musí panovat pohoda. Ta je vaším cílem?

Nejen toho, aby tam panovala vize, cíl a optimismus, ale aby cíle byly dosažitelné. Moje výhoda je ta, že mohu pracovat s tím, když se tam objeví patologie. Když se objeví něco, co může narušovat komfort hráče. Úzkosti, panické ataky, něco v rodině a najednou tam může být mnohem víc moje psychoterapeutická role. Když se hráč díky vnějším okolnostem dostane minus 40 procent své normy, mám šanci ho postrčit zase někam zpátky k normě.

Co je nejčastějším spouštěčem? Rodina, vztahy, vliv médií?

Vše, o čem mluvíte. Sociální sítě, tlak a očekávání, které může neskutečně svazovat. Mám rád jeden terapeutický směr, který mluví o stavech vašeho ega. Někdy i ten náš vnitřní rodič je ten, který nám může svazovat ruce a do toho rodiče se mohou projektovat jak očekávání veřejnosti, tlak sociálních sítí, tak to, jak nás vedli naši rodiče a trenéři v dětství. Když slýcháte nikdy z tebe nic nebude, ty nikdy nic nedotáhneš, tak je hodně obtížné vlétnout na led 30 vteřin před koncem a rozhodnout zápas.

V Česku už velmi brzy vypukne mistrovství světa v hokeji a o to větší je tlak s naším národním týmem uspět. Je vůbec možné odprosit se od tlaku a očekávání?

Myslím, že ano. Je otázka, jak každý z členů týmu je schopen s tlakem pracovat a jak s ním pracoval v průběhu předchozích sezon. Jestli to jsou lidé, co mají v sobě optimismus, kuráž, kdy ví, že chtějí být na ledě minutu před koncem, kdy se rozhoduje. Pokud tohle v sobě mají a k tomu zkušenosti z velkých zápasů, tak jsou připravenější.

Proč domácí týmy obvykle šampionát nevyhrají?

Tlak je někdy opravdu extrémní a svazující. Tlak je od trenérské veřejnosti, všichni u nás jsou trenéři a vědí, jak to nejlépe odtrénovat. Samo očekávání je ohromný stresogen. Když budete hrát šampionát v Lotyšsku, tak tam tolik lidí nepřijede a tolik českých novinářů se nebude ptát, proč to nejde. V okamžiku, kdy budete trochu ve svém světě, zachováte si hranice, tak vám v tom může být bezpečněji.

Nedali by se víc edukovat novináři a média?

Myslím, že to právě děláme.

Oni zase dostávají instrukce od svých nadřízených, že negativní titulky více lákají. Mně se líbilo období, kdy tu byl boom českého biatlonu. To byl jeden pozitivní článek za druhým. Je to i o tom, že se skupina novinářů rozhodne, že bude jeden sport podporovat?

Je to možné. Zároveň mi přijde, že je nějaká míra, kde se nastaví norma. Biatlon byl popelka, byl úplné nic. Teď to znám z baseballu, který před dvěma lety nikoho nezajímal. Když jsme odjížděli do Regensburgu na kvalifikaci autobusem, nikoho to nezajímalo. Když se postoupilo na Wold Baseball Classic, tak to byla událost, který šla napříč médii, to byl ten pozitivní vliv z nuly někam. Když tenisté vyhrávají grandslamy každou chvíli, není to takové. U hokejistů byl standard postaven tak, že vítězství je norma a my teď všechna očekávání vztahujeme k této normě. Chceme si zažít dopaminový nájezd znovu a znovu a chtějí to i sportovci. Míra toho, kde je úspěch a neúspěch, se posouvá. Proto je ten tlak v hokeji enormní a bude se řešit každý zásah lapačkou.

Máte nějaké doporučení pro hráče?

Každý potřebuje něco jiného a něco jiného potřebuje i v zápase. Já bych s nimi mluvil pozitivně, aby se minimalizovalo jakékoliv ne. Bylo by fajn, aby se vytvářelo jádro týmu, aby se se všemi hráči komunikovalo a věděli, že mají šanci se do týmu dostat. Aby věděli, jaká je jejich role a role v týmu a co se od nich očekává. Aby také minimalizovalo to, co o nich kdokoliv na sociálních sítích někdo píše, ať už hejtr, nebo adorizátor. Oba póly jsou naprosto nevypovídající. Pokud mají nějaké své kotvy, tak aby si je drželi a zůstali v nich, protože to jim pomůže ve stabilitě.

Příklad kotvy?

To mohou být třeba rituály před zápasem. Nedávno mi volal jeden hráč, který byl v rámci amerického hokeje trejdován z jednoho týmu do druhého. Říkal mi, hele, já mám takové šimrání v břiše, abych něco nepokazil, potřebuji se dobře uvést. Já mu řekl, dělej stejné věci, které děláš, buď stejně ukotvený, nic neměň na rozcvičce ani předzápasovém rituálu. Dělej ty věci pořád a tohle si myslím, že má smysl.

Pane Randáku, přibližte mi projekt Asociace fotbalových hráčů Čistá hlava?

Je to projekt, který vznikl proto, ale je to obecně sportovní záležitost, že bylo svého času ve fotbale hodně sebevražd. Bylo jasné, že je potřeba s tím stavem něco udělat a týká se to jak aktivních hráčů, tak těch, co kariéru ukončili. Projekt by měl umožnit lidem, když se jim něco děje, objevují se třeba potíže, paniky, úzkosti, potíže se sázkami, návykovými látkami, tak aby se měli kam obrátit a bezpečnou formou to řešit. Funguje krizová linka Čisté hlavy a já funguji jako psychoterapeut.

Čerpáte tedy ze zkušeností z adiktologie?

Stoprocentně a opakovaně. Problém gamblingu, sázek, léků na zklidnění, léků na spaní, to je věc, která je běžná. Alkohol, ať už během kariéry, nebo po ní.

Mají profesionální sportovci tendenci k těmto věcem během kariéry, nebo až po jejím skončení?

Jak kdo...

A čím to je? Je to tím, že jsou soutěživí a hledají pořád adrenalin?

Anebo někdy potřebují naopak zklidnění. Když jsme byli s hokejovou dvacítkou na soustředění před mistrovstvím světa, tak za mnou přišel jeden klučina, skvělý hráč a říkal, hele, Dušane, nemohl bys mi dát něco na spaní? Já říkám proč? Abych dobře spal, kluci v týmu říkají, že zabírá tenhle lék. Tak jsem mu říkal, aby nebláznil, že to není dobré. Domluvili jsme se, že ho budu učit autogenní trénink. Cvičení, které převede dotyčného do klidu a uvolní ho. Téma vypětí po výkonu, potřeba se přeladit, zpomalit, vypnout hlavu. Tam se léky a alkohol nabízí jako něco dostupného, rychlého a funkčního. Když se tenhle mechanismus naučíte, tak vás to pak provází. Stejně to může fungovat naopak. Chci se povzbudit? Tak si taky najdu nějaké prostředky.

Takže se nedá říct, že se to děje víc po kariéře, nebo během ní?

Po kariéře jsou spouštěče třeba prázdnota, že chybí to vzrušení, dopaminový nájezd z vítězství, gólu. Může to být ale i společenská záležitost, protože mi zůstane prostor stejných lidí, ale zůstane mi s nimi už jen ta alkoholová zvyklost.

Jak velkou roli hraje to, že je to anonymní?

Zásadní. To téma stigmatizace je ohromné. Nechcete být někde vláčeni po sociálních sítích.

Na to konto, není vám o to víc líto, když se pak dozvíte o tragických osudech sportovců, kteří to nezvládli? Martin Fenin, Adam Hloušek, že se neotevřeli pro tu pomoc?

Někdy se třeba otevřeli, ale možná jen ta motivace ke změně není tak silná, že ani tahle pomoc nemusí být namístě. Myslím, že v loňském roce jsme s jedním fotbalistou řešili jeho odchod ze zahraničního angažmá, kde vysloveně trpěl. Projevy klinické deprese, ale povedlo se ho z toho vytáhnout a dnes hraje v jiném prostředí a je spokojený.

Kdo by měl být více proaktivní? Hráč, jeho agent, klub nebo rodina a přátelé?

Leckdy jsou jediní, kdo tomu dotyčnému zbydou a kterým ten dotyčný důvěřuje. Měla by to být mozaika a klub ani agent by se neměli stydět za to, že nějaké problém je. Klub, který tohle nebagatelizuje a říká, že je součást klubové kultury, že myslí na psychiku a duševní zdraví, tak je to známka skvělého kulturního prostředí. Mám teď rozvíjející spolupráci s jedním extraligovým klubem a beru to tak, že se nebojí toho stigmatu.

Psychika sportovců je u každého jiná. Je nějaká univerzální zlatá rada, co platí pro všechny?

Základní kámen je optimistické a realistické nastavení cílů. Pro mě je základní kámen chci, a ne měl bych, chci, a ne mělo by se. To chci je naprostý axiom. Základní kámen mi přijde nemluv a dělej. Nemluv o tom, co jsi dělal dobře, nebo špatně, ale prostě to dělej. Důležitý axiom je taky se u toho občas usmát a mít hlavu a ramena nahoru. Jednak to dává informaci i soupeřům a jednak se ta informace propisuje do mé mysli. V baseballu, ať už kluci na pálce, nebo nadhazovači, tak mají první pomoc dech. Naučit se pracovat s dechem může být skvělé, ať už k nastimulování, nebo směrem ke zklidnění. Tohle jsou čtyři základní kameny, na kterých se dá stavět.