„Je to taková past na soupeře.“ Zápasnice Hanzlíčková popsala chvat, který jí pomohl k bronzové medaili
Zápasnice Adéla Hanzlíčková slaví jeden z největších úspěchů v dosavadní kariéře. Získala totiž svou první medaili na mistrovství světa - na šampionátu neolympijských vah v albánské Tiraně vybojovala v kategorii do 72 kilogramů bronz. „Myslím, že je to můj největší úspěch. Z turnaje mám radost, jsem spokojená se všemi zápasy,“ podělila se o své dojmy Hanzlíčková ve vysílání Radiožurnálu Sport.
Adélo, vysvětlete šampionát neolympijských vah. O co tedy jde?
Máme v zápase deset váhových kategorií a šest z toho je olympijských a zbytek neolympijské. Když je olympijský rok, tak mají mistrovství světa jen ty neolympijské, aby to těm, co nezápasí na olympiádě nebylo líto.
Vy jste přešla z vaší tradiční kategorie do 68 kilogramů do 72 kilogramů. Jak těžké je měnit kategorie?
Je to celkem těžké, protože jsem zvyklá na 68 kilo a tohle je čtyři kila víc, takže jsem tam byla takový podmírák. Snažila jsem se přibrat, ale moc mi to nešlo a podvážila jsem o dvě kila. U některých soupeřek jsem cítila, že měly váhovou převahu. Některé ale byly ve stejné situaci jako já, že se v 68 kilogramech neprobojovaly na olympiádu, takže se snažily přibrat. Některé naopak hubly a tam už jsem cítila ten rozdíl, že to bylo víc silové, než jsem zvyklá.
Není to tedy pro vás trvalá změna kategorie?
Přesně tak. Pak byla ještě nižší kategorie do 65 kilogramů, ale přiznám se, že se mi nechtělo moc hubnout.
Vy jste říkala, že jste nasadila poslední mongolské soupeřce vaší oblíbenou „klapačku“. Co to je za chvat?
Občas si z toho dělají legraci, že je to dětský chvat, protože se používá v mladších kategoriích. Je to taková past na soupeře. Když dá přes vás ruce, tak mu je klapnete svýma rukama, proto klapačka a pak soupeře otočíte na záda. Mám to jako poslední záchranu, ale tady jsem to udělala už v první minutě zápasu, takže co já bych se tam s ní prala, když to můžu ukončit jednoduše. Využila jsem toho, když mi tam dala ty ruce a bylo to.
Vy jste do utkání o bronz prošla až přes opravy. Jaké to jsou nervy, když člověk ví, že ještě musí do oprav?
To jsou právě strašné nervy. Věděla jsem, že když to vyhraju, tak budu čekat celý den na zápas o bronz. Měla jsem třetí zápas dne kolem 11. hodiny a pak jsem šla předposlední zápas turnaje. Celý den v hale, od rána nervózní, i když to byla papírově slabší soupeřka. Kdybych to nevyhrála, tak končím. Celkově je zápas strašně náročný na psychiku.
Kam řadíte tuto medaili?
Myslím, že je to můj největší úspěch. Z turnaje mám radost, jsem spokojená se všemi zápasy, že bych někoho náhodně dostala na lopatky. Jsem spokojená a beru to jako můj nejlepší turnaj.
Bylo v Tiraně něco výjimečného, na co budete vzpomínat? Dá se to užít v cizím městě?
Ano, máme s trenérem tradice, že před zápasem si jdeme projít město. Tentokrát jsme ale měli hotel daleko od centra, někde u pláže, tak moc na procházení městem nebyl čas.
