Jan Fingerland: Ve volbách zvítězil lid. A to doslova
Svobodné volby jsou z definice svobodné. To znamená nejen to, že nikdo nemá právo zasahovat do rozhodnutí voličů. Ale i to, že voliči mají právo chápat svou volbu tak, jak chtějí. A to je přesně ten bod, v němž se do těla politického systému dostává populismus. Například že mohou dát přednost nechat se balamutit, lichotit si nebo si trochu občansky pospat.
Pojem populismus lze chápat jako termín čistě popisný. Všechny politické strany usilují o získání moci, taková je jejich učebnicová definice. V demokracii se moc získává pomocí získávání voličských hlasů – a populisté mají své vlastní metody, jak vítězit.
Nejsou nositeli ideologie, ale metody. Jsou těmi, kdo se v komunikaci se svými zákazníky, totiž voliči, snaží vyhnout čemukoli nepříjemnému. A pokud o nepříjemnostech mluví, pak slibují, že právě oni voliče potíží zbaví. Pokud možno se nemluví o úsporách nebo reformách, ty buď nejsou potřebné, anebo nikoho nebudou nic stát.
Politické dětství
Letos bylo zvlášť zajímavé srovnávat kampaň u nás s tou nedávnou ve Spolkové republice. Němečtí politici zdlouhavě hovořili o problémech a jejich řešeních, vlastně to byla nuda. I oni občas lhali, byli neinformovaní nebo se mýlili, ale ve srovnání s Českem to byl odlišný druh politiky, zahanbujícím způsobem dospělejší.
Čtěte také
U nás se kampaň netočila kolem nutných změn, ať už někdo považoval za klíčovou reformu důchodového systému nebo klimatickou změnu. Mluvilo se o tom, co kdo nechce, čeho se kdo bojí a o co kdo nepřijde, byla to v podstatě velká defenzivní hra celého národního kolektivu.
Česko čelí několika krizím, naléhavým i těm dlouhodobým, které v plné síle teprve udeří. Přesto podle výsledků voleb asi polovina lidí hlasovala pro „politické dětství“, v němž lze nepříjemnosti odsunout na zítřek, nebo svěřit do rukou velkému společnému tatínkovi.
Polovina, to je docela dost. Tolik lidí se rozhodlo, že nechtějí slyšet o problémech, anebo jsou ochotni si na potíže ještě pár let počkat a třeba se mezitím vyřeší samy.
Strategie přežívání
Volby jsou svobodné a každý se rozhoduje podle svého. Ovšem to neznamená, že činy nemají následky. Nejde jen o to, že neřešené problémy se jednou vrátí ve dvojnásobné síle.
Podstatnější možná je, že populistický typ politiky ničí politiku jako takovou. Devastuje ochotu lidí věřit, že vůbec existují řešení společných problémů, nebo že politika je ta oblast života, v níž lze řešení najít a uskutečnit. Že vůbec má smysl někomu věřit.
Čtěte také
V této souvislosti si ale musíme přiznat dvě nepříjemné pravdy. Za prvé, čeští populističtí politici, v první řadě Andrej Babiš (ANO) a Tomio Okamura (SPD), nemohou za naši občanskou a lidskou lenost. Jen ji využívají a umějí to velmi dobře.
A za druhé, z dlouhodobého hlediska skutečně je pro určitou část společnosti občanský spánek relativně výhodná životní strategie. Vyplatil se za Habsburků, za nacistů i za komunistů, vyplácel se i v posledních třiceti letech.
Na ochotu tak velké části společnosti věřit politickým sirénám doplatí hlavně ti, kterým o něco jde, o něco se snaží a jsou připraveni riskovat. Ti už ale přece vědí, že pro ně tahle země moc není.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Související
-
Jan Fingerland: Kulturní válka v Texasu
Nejviditelnějším projevem politického a ideologického boje v Texasu je zákon, který omezuje možnost podstoupit umělé přerušení těhotenství na prvních šest týdnů po početí.
-
Jan Fingerland: Multietnické Německo má multietnický parlament
Německá společnost už je dnes jasně multietnická, i když různí mí němečtí přátelé mi poskytují velmi odlišné hodnocení toho, jak to sami Němci chápou a vítají.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
