Člověk se neustále pochybuje na hraně. Bez drilu by to nešlo, popisuje Beďáňová své tenisové dětství

Zajímaly by mě tvé vzpomínky na tenisové dětství. Co se ti vybaví, když se řekne tenisové dětství?

Ono to má více fází. Když jsem byla maličká a bylo mi šest let, tak jsme byli ve Finsku a na to mám úžasné vzpomínky – dítě si hraje, chodí ven, raketu má víceméně pro zábavu. Potom se to přehouplo do Německa, kde to bylo více o drilu a o snaze se někam dostat. Tam jsem v očích měla ten svůj cíl a sen být nejlepší hráčkou světa. Dětské oči jsou v tomto krásné – nikdo je nikomu nebere a dítě si za tím jde. V Německu to mám spojené s těžšími tréninky a hlavně si to taťka vzal do hlavy stejně jako já, takže to bylo o dřině i o komplikovaných okamžicích na kurtu i mimo něj. 

Čtěte také

Strýcová o konci kariéry: Stýská se mi po adrenalinu a boji v zápasech. Už je to ale minulost

Jak vlastně probíhal ten dril a tréninky? 

Když počítám nejtěžší tréninky, kdy jsme šli nahoru, tak to bylo od rána od sedmi hodin. Potom jsme měla volné individuální plány, které v Německu moc rádi nedávají, ale dostala jsem je. Člověk vstane, já jsem měla velké problémy se zády, takže jsem musela cvičit břicho a záda, potom se šlo na nějaký rozběh.

Můžu se zeptat, kolik ti v té době bylo?

Do Německa jsme přišli, když mi bylo deset a odcházela jsem v 19, nebo ve 20 letech. Potom jsme ještě odjížděli trénovat na půl roku do Ameriky, aby to bylo ještě intenzivnější. Takže jsem tedy vstala, proběhlo nějaké cvičení, potom se šlo dvě hodiny trénovat, nějaká kondice v posilovně, pauza, dvě hodiny odpoledního tenisu, sprinty, výběh, potom rehabilitace. 

Zmiňovala jsi, že jste na půl roku odjížděli do Ameriky. Já si pamatuji, že jsem tě vídala v akademii Nicka Bollettieriho na Floridě. Lišil se tam nějak tvůj dril a trénink?

Tam jsme byli dvakrát půl roku hlavně kvůli podmínkám. Bylo tam tepleji, což je pro tělo i zranění mnohem příznivější. V zimě můžou být svaly náchylné. Člověk se pořád pochybuje na hraně. Tam je to psychické a fyzické vyčerpání a hrana, kde člověk musí dělat co nejvíc, aby těm ostatním utekl, ale nesmí se zranit. Proto jsme byli v Americe a moc se to tam nelišilo. Byli jsme tam hlavně proto, aby tělo dostalo lepší podmínky.

Šlo by to i bez drilu?

Když budu trochu filozofovat, tak ten dril je tam prostě potřeba. Hodiny na kurtu a kondici do sebe tělo potřebuje dostat. Bez čeho si myslím, že by se to mohlo obejít? Bez urputných nadávek, bez kterých si taťka myslel, že bych to nezvládla.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas