Pověst z Chřipské: Pokud někdy půjdete hledat o Velikonocích poklad, nechte děti raději doma

Údajně je to v místech, kde mezi třetí noční hodinou a ránem rozkvétá kapradí. A nebo kde se objeví modré světýlko. A takové viděla chudá vdova, když se kdysi vypravila k Pustému zámku, dnes se mu spíše říká Chřibský hrádek. Jeho zbytky stojí dodnes na třicet metrů vysoké skále u silnice mezi Doubicí a Dolní Chřibskou.

Pověst praví, že hrádek, který měl vzniknout někdy ve 13. století, svého času sloužil loupeživým rytířům. A jeden z nich nakradené cenosti ukryl v podzemí. Pak ale při jedné své loupeživé výpravě zemřel a poklad už nestihl vyzvednout. Mnozí zlato hledali, ale marně.

Až jednou na Velký pátek se chudá vdova z Chřibské rozhodla, že půjde poklad také hledat. Byla na tom už tak zle, že neměla jídlo ani pro sebe, ani pro své zhruba roční dítě. A dluhy se jí jen kupily. 

„Vypravíme se k hrádku, třeba najdeme poklad,“ řekla synkovi. „Nebo tam umřeme, život stejně za nic nestojí,“ zoufala si.

Brzy ráno se i s dítětem vydala na cestu. A mezi pískovcovými skalami u hrádku uviděla modré světýlko. Šla za ním a objevila vchod do skály. Vedl kamsi do podzemí. Neváhala a vešla dovnitř.

Po několika krocích se dostala do sklepení, které celé zářilo od zlata vypadlého z polorozpadlé truhly. Oči jí přecházely od toho bohatství. Nabrala si zlaté mince a šperky do zástěry a jak byla celá omámená, zapomněla na synka a vyběhla ze skály. Ta se za ní zavřela.

Vdova upustila zlato na zem a běžela zpátky. Volala synka, tloukla do skály, ale marně. Celá vyděšená a bez pokladu došla domů, kde se zhroutila. Myslela, že žalem zemře.

Tak ji schoulenou v koutě světnice našla sousedka. „Neplač. Skála se určitě znovu otevře na příští Velký pátek a syna ti vrátí,“ snažila se žena uklidnit nešťastnou vdovu.

Byla to sice jen jiskřička naděje, kterou jí dala sousedka, ale vdovu držela při životě celý rok. Znovu pak na Velký pátek běžela ve stejný čas jako před rokem ke skále. A skutečně tam opět uviděla modré světýlko. To ji dovedlo ke vchodu do nitra a ona se celá dychtivá vrhla dovnitř. Došla do sklepení s pokladem. Tam seděl na zemi její synek a hrál si se zlatými penízky.

„Bože děkuji,“ zašeptala žena, popadla dítě, na zlato a šperky se ani nepodívala, a vyběhla z jeskyně.

Vdova došla i se synem, který vypadal docela stejně jako před rokem, jako by se ve skále čas zastavil, domů. A tam ke svému úžasu zjistila, že chlapec ještě stále drží v ruce zlaté mince, se kterými si v jeskyni hrál. Zbavila se dluhů a spokojeně si žila i s dítětem. I když o své zkušenosti v Chřibské vyprávěla, nikomu se dodnes nepodařilo najít ani modré světýlko, ani vchod do jeskyně.

A třeba se to nikomu ani povést nemůže. V polovině devatenáctého století se utrhla část skály, na které zbytky hrádku stojí. Kdo ví, možná suť zavalila právě místo, kde se na Velký pátek otevřela před chudou vdovou skála s pokladem loupežného rytíře.