Vladimír Burjánek: Bruslení

25. únor 2024

K zimním sportům, které jsem provozoval, patřilo neodmyslitelně bruslení. Protože mé dětství probíhalo ještě v době, kdy klimatické změny nebyly zřetelné, proháněli jsme se na bruslích po ledových zrcadlech od listopadu někdy až do března. Jak na slepém ramenu, tak později i na řece samotné.

Jednotnou výbavou pro začínající bruslaře byly tehdy „šlejfky“. Tak jsme říkaly bruslím, které se za pomocí kličky přišroubovávaly k botám. Na ledových plochách jsme hráli hlavně hokej. Později byly ve výbavě „kanady“ s pevně přidělanými bruslemi. Spousta tehdejších „rybníčkářů“, jak nám tehdy říkali, posílila hokejový klub ve městě, kde patřili mnohdy k nejlepším.

Čtěte také

Hokej a bruslení jsem provozoval celý život.

Dost po pětasedmdesátce jsem si řekl, že bych si mohl ještě jednou zabruslit. Půjčil jsem si moderní výbavu a odhodlaně vyrazil. Přijel jsem k zamrzlému ramenu řeky, byla tam jen jedna paní se dvěma dcerami. To jsem ráda, že jste přijel, učím je bruslit, že mi pomůžete, prosila paní. Pro jistotu jsem ji řekl, no uvidíme. Vyndal jsem z auta malé sáňky, sedl si a začal se strojit. Už to byla operace.

Po delší době jsem za podpory hokejky došel z břehu k ledu. Přidržel jsem se vrbičky a opatrně vstoupil na led. Neuropatie v chodidlech i strach mi víc nedovolily. Chvíli jsem zahanbeně stál a potom vylezl zpátky na břeh. Paní taktně mlčela, stačil jí pohled.

Vyzul jsem se z bot, naložil sáňky a jel domů. Všechno se přeci nepovede. K cíli se dochází i systémem pokus - omyl a únava materiálu, je mnohdy větší, než úmysl uspět.

Spustit audio

Související