Úplně jiný režim, byl to docela záhul, popisuje tenista Vocel studium na sportovní univerzitě v USA

Pětadvacetiletý singlista i deblista Matěj Vocel má za sebou úspěšné studium na univerzitě ve Spojených státech, o kterém si povídal s moderátorkou pořadu Na síti Andreou Sestini Hlaváčkovou. Co mladý tenista považuje za dosavadní největší úspěch kariéry? Co ho vedlo k tomu, že se vydal na zahraniční cestu do Spojených států? Kolik hodin denně stráví na tenisovém kurtu? Užijte si celý rozhovor.

My dva jsme se potkali více než před 10 lety na kondičním tréninku na Olympu. Aktuálně ses vrátil z české tenisové extraligy, tak jak bys zhodnotil své vystoupení?

Musím říct, že to byl skvělý týden, jak pro mě, tak pro celý tým, protože jsme došli až do finále. Co se týče mě, tak první zápas byl takový rozehřívací, nezvládl jsem ho, ale další zápasy byly super a vyhrával jsem i s dobrými hráči. Pro mě ten to byl super týden.

Byl tím největším úspěchem skalp Poláka Petera Gojowczyka?

Určitě, ten se v ATP rankingu pohybuje někde na rozmezí dvousté pozice, takže to byla skvělá výhra pro mě.

Co přikládáš tomu, že ses takhle prosadil? Přípravu jsi měl v rámci studia v Americe a letos jsi v extralize zabodoval.

Myslím, že celkově mě působení v Americe hodně připravilo. Dalo mi to určitě naději se probojovat v tenisové kariéře a jen se potvrdilo, že jsem přijel ve formě a v dobrém rozpoložení.

Jak funguje působení v extraligových klubech?

Majitel nebo manažer klubu osloví nějaké hráče, v podstatě si je koupí anebo ten hráč v klubu vyrůstá. Já odmalička vyrůstal na Olympu asi do 16 let a pak jsem se přesunul na Spoje, kde jsem byl částečně ještě se Spartou. Na Spojích jsem působil přes moji dorosteneckou kariéru, než jsem odešel do Ameriky. Jsem tam jako doma, lidi tam znám a líbí se mi tam.

Jak bys obecně zhodnotil úroveň české extraligy?

Myslím, že kvalita tady je v extralize vysoká. Ty nejlepší týmy hrají s hráči, co jsou na žebříčku ATP v top 50 a hráči tam jsou kvalitní. Jsou tam i nejlepší české tenistky.

Jak ses k tenisu vlastně dostal?

Přes rodiče, protože jsem dělal spoustu sportů, ať to byl hokej, fotbal, nebo tenis. Měl jsem tenisový kurt pět minut od baráku a jezdili jsme tam s tátou pinkat si s míčkem. Nejvíce času jsem strávil na tenise, takže proto jsem s tím pokračoval.

Je táta pořád součástí tvého tenisového tažení?

Pořád a myslím, že už se to nezmění. Je to hezký, protože celý život, každý trénink byl se mnou, je do toho hodně zažraný, chce ze mě dostat to nejlepší a vidět, kam to můžu dotáhnout. Myslím, že ta podpora od táty je, že si vždy najde čas a je tam se mnou.

Jak se kluk v osmi letech dostane do velkého tenisového klubu na Olympu?

Byl to můj první klub, nikde jinde jsem nezačínal. Táta zná kondičního trenéra Petra Pecha, který je na Olympu doteď a věnuje se dětem, hráčům Sparty. Myslím, že mě tam tak nějak dovedl, začal jsem tam cvičit a postupem času se dostal i k tomu tenisu.

Když máš teď možnost být chvíli v Čechách, tak stále chodíš trénovat tam?

Tenisově jsem na Spojích, ale kondičně ještě spolupracuji s panem Pechem. Když jsem odletěl do Ameriky, tak jsem tu byl maximálně dva měsíce. Teď jsem se vrátil, tak do toho spolu víc půjdeme.

Jak to vlastně vypadá, když se dorostenec připravuje na tenisovou kariéru v Čechách?

V období přípravy je to dost náročné. Člověk musí na kurtu i mimo něj trávit dost času. Za období před sezonou, což je zhruba měsíc a půl, tak za tu dobu musí co nejvíc natrénovat a fyzicky se připravit, aby měl po zbytek roku na čem stavět.

Jak vypadá běžný tréninkový den dítěte, které ještě chodí do školy?

Je to hodně složité, já měl třeba individuální plán ve škole, tak jsem to měl jinak. Normálně, když musí dorostenec do školy, tak od rána do odpoledne je škola, pak stihnout dvě hodiny tenisu a do toho kondici. Celý den je pro dítě dost náročný, aby ze sebe dostalo maximum.

Je mezi tenisty běžné, že mají ve škole individuální plán?

Zrovna u tenistů je to běžné, protože to je individuální sport. Nechci to srovnávat s jinými sporty, do toho nevidím, ale co se týče tenisu, tak pokud to chce člověk dělat na max, nejde být celý den ve škole, pak si dvě hodiny zahrát tenis a jít domů.

Kolik hodin jsi hrál ty?

Abych pravdu řekl, tak do 16 let jsem moc nehrál, dělal jsem to tak, protože jsem chodil do školy. Když jsem se rozhodl, že bych do toho chtěl jít naplno, tak jsem čtyři hodiny denně hrál, pak hodinu kondici, posilovnu nebo kompenzační cvičení, tak člověk minimálně pět až šest hodin strávil sportem.

Bylo v Americe hodně tenistů, kteří se až k maturitě ani nedostali?

To nevím, ale možná nějací ano. Určitě vím, že pár mých kamarádů maturovalo později nebo mělo školu rozloženou a dostali se k tomu až později.

Co tě vedlo k tomu, že ses vydal do Ameriky?

Byla to v podstatě náhoda, protože jsem o tom dříve nevěděl, že by byla možnost hrát za univerzitu a vystudovat byla. Můj známý tenisový trenér Marek Michalička byl na škole a řekl mi o tom. Chtěl mě tam dostat a nakonec se mu to povedlo.

Nechtěl ses víc držet profesionální dráhy?

Určitě jo, ale výrazný ranking jsem neměl, abych o tom vážně přemýšlel. Bavil jsem se o tom i s rodiči a řekli mi, že by to pro mě bylo lepší pár let počkat a vyzrát, a myslím, že to bylo dobré rozhodnutí.

Jaké jsou podmínky v Americe?

Je to úplně jiný režim, jiný systém. Stává se z toho týmová soutěž. Bydlíte s klukama z týmu, jste pořád spolu, skamarádíte se tak, že jste v podstatě bráchové. Ráno vstanete, jedete na tenis, trénujete 3,5 hodiny...

... takže trénink je první před školou?

Ano, trénink je první. Se školou je to trochu jinak, není pořád ráno. Můžete si to rozložit nebo dělat online nebo jiné předměty jsou odpoledne. Je tam takový systém, že instruktor, co se o vás stará, tak to poskládá tak, aby to vyhovovalo tak, že všichni na trénink můžou, což je super.

Takže po třech a půl hodinách na kurtu jdete do školy?

Ne, pak se jde na fitness, to trvá tak hodinu a pak máme čas si skočit něco rychle zakousnout.

To zní dost hrozně být tak dlouho na kurtu a nejíst?

Je to docela tvrdý, člověk si musí předtím něco dát, aby to vydržel. V té intenzitě a systému je to o hodně náročnější než tady. Pak už moc času nemáte, něco si vezmete a jdete do školy, kde strávíte třeba dvě hodiny. Pak se vrátíte, děláte na kurtu znovu něco s trenérem. Je tam v podstatě pětihodinový blok. Byl to docela záhul.

Musel ses nějak adaptovat na tak intenzivní trénink? Nebyl jsi zraněný?

Zraněný ne, měl jsem na to štěstí. Když jsem tam přišel, myslel jsem si, že jsem na tom fyzicky dobře, ale vyvedli mě z omylu. Po dvou měsících si na to člověk ale zvykne. Jako zkušenost bych to určitě všem doporučil a pak se může každý rozhodnout, jestli chce pokračovat.

V listopadu na turnaji z kategorie Future se ti dařilo, dostal ses v singlu z kvalifikace až do finále. Je to tvůj největší úspěch?

Vyrovnal jsem ho, už jsem dvakrát předtím byl ve finále.

Jaké jsou vlastně ty turnajové kategorie? Který je nejnižší a jak to jde nahoru?

První kategorie jsou ITF Futures, to jsou 15 a 25tisícové turnaje, to jsou ty začátečnické. Pak následuje ATP Challengers, kde je čtyři až pět turnajů od 50, 80 až 125 tisíc, což ukazuje hodnotu peněz v turnaji a taky bodovou hodnotu. Pak následují ATP turnaje 250, 500 a 1000, což jsou ty nejhlavnější, které vidíme v televizi. Pak už jsou grandslamy.

Jak se kluk, který začíná úplně od nuly, na nějaký turnaj dostane?

Když nemáte žádný bod, tak je to hodně těžké. Přihlašuje se to přes internetový systém podle rankingu a je limitovaný v počtu míst. Pak jsou kvalifikace, ale bez bodů je to těžší. Musí vyjet do destinací, kde je to slabší, anebo dostat divokou kartu. Jakmile už má body, je to jednodušší.

Čtěte také

Jak je možné, že se v Česku rojí poměrně dost kvalitních tenistek, ale chlapů máme tak málo?

Upřímně nevím, taky by mě to zajímalo. Češi jsou talentovaní sportovci, holek je tu neskutečné množství. Asi je to taky trenéry, jsou skvělí specialisté na ženský tenis a předávají zkušenosti dál. Holky už ve 14 letech trénují se staršíma, zvykají si na rychlost a daleko lépe se přibližují tomu levelu. Když přijde patnáctiletý klouček na kurt s někým, jako byl Tomáš Berdych, tak je to větší rozdíl, než když patnáctiletá holka přijde na kurt s Petrou Kvitovou.

Sbíráš úspěch více v deblu, kde máš i lepší rankingové umístění. Je to pro tebe cesta dát se spíš na debla než na singla?

Ano, přemýšlel jsem, že bych hrál jen debla, ale na druhou stranu si myslím, že v 25 letech je škoda jít jen tou cestou. V budoucnu to možná bude jednodušší, ale teď mám nejlepší léta do toho jít a hrát singl i debl.

Co pro tebe představuje nová sezona v roce 2023?

Musím začít dlouhou přípravou, minimálně tři týdny. Pak odehrát co nejvíc turnajů za rok a uvidím, kam se do konce roku dostanu a jestli se díky rankingu posunu na větší turnaje.

Máš nějakého parťáka, se kterým byste chtěli kombinovat turnaje?

Chtěli jsme s Patrikem Riklem, protože se známe odmala, jsme kamarádi a vyrůstali jsme spolu. Je to obrovská výhoda, že se známe takhle a je to mladý talentovaný hráč. Bohužel to zatím nevyjde, možná později, protože je zraněný. Začátkem roku musím najít někoho jiného a jakmile se dá Patrik do kupy, tak na to navážeme.

Co jsi v Americe vlastně vystudoval?

Dělal jsem tam sportovní průmysl a psychologii.

A co z tebe bude a čemu by ses chtěl věnovat, kdybys nehrál tenis?

Je ze mě bakalář. Ale v budoucnu bych chtěl být určitě trenérem tenisovým. Abych to vystudoval, musel jsem být půl roku na praxi jako trenér a to byl pro mě super zážitek. Chtěl bych se tomu věnovat i do budoucna.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport

Související