Trenér české basketbalové reprezentace Ronen Ginzburg: Poskládat tým tak, aby mezi hráči fungovala chemie na hřišti, je důležitější než taktika

Pozvání do studia Radiožurnálu Sport přijal trenér české basketbalové reprezentace Ronen Ginzburg. S moderátorkou Andreou Sestini Hlaváčkovou v pořadu Na síti zavzpomínal na působení v Nymburku, začátcích u národního týmu, ale také skvělém vztahu s hvězdným hráčem Tomášem Satoranským. Jaká je podle izraelsko-českého kouče budoucnost českého basketbalu? Může se národní tým znovu podívat na mistrovství světa nebo olympijské hry? Užijte si celý rozhovor.

Neno, v Česku asi netrávíte tolik času, jak předpokládáme, že? 

Bohužel momentálně ne. Dřív jsem v České republice trávil víc času, ale protože pracuji s ukrajinským týmem, tak se musím vrátit zpátky k němu. Zároveň Česká republika je můj domov. 

Po EuroBasketu v Praze jste měl v plánu schůzku s Miroslavem Janstou o vaší budoucnosti. Proběhl slibovaný rozhovor? 

Mám smlouvu až do konce léta 2023, ale už jsem mluvil s panem předsedou Janstou o budoucnosti. Zatím jsme se ale ještě definitivně nedomluvili. Po únorových zápasech se sejdeme a dohodneme se, jak postupovat dál. Jako trenér národního týmu musím říct, že moje kariéra je spíš blíž konci než začátku. I pan Jansta chce to nejlepší pro český basketbal, takže uvidíme na jednání po únorovém zápasovém okně. 

Neno, jak vaše cesta v českém basketbalu začala? 

V roce 2006 jsem dostal nabídku od bývalého trenéra Muliho Kacurina, který mi řekl, ať se stanu jeho asistentem. V té době jsem trénoval v Izraeli a on mi nabídl, zda mu nechci dělat asistenta v České republice. Byl to pro mě sen jít do Evropy, ale o České republice jsem toho moc nevěděl. Vysvětlil mi, že Nymburk je dobrý klub a má velkou budoucnost. Věřil jsem mu a bylo to moje nejlepší životní rozhodnutí.  

Co pro vás bylo největší změnou při přechodu z profesionálního basketbalisty do role trenéra? 

Raději bych zůstal profesionálním hráčem, je to snazší. Basketbalista dohraje zápas, myslí na něj hodinu, dvě. V roli trenéra když vyhrajete, tak můžete být pár hodin spokojený, ale hned zase přemýšlíte nad chybami, které se staly a také nad dalším zápasem. Když jste trenér, tak je to práce na 24 hodin denně, pořád nad něčím přemýšlíte. Přál bych si, abych mohl ještě hrát, ale to je život. 

Jako trenér působíte jako velký stratég. Byl jste takový i jako hráč? 

Ne. Jako hráč jsem byl i trochu líný. Možná by moje hráčská kariéra vypadala jinak. Jako trenér potřebujete být připravený na všechno, poslouchá vás hodně lidí, je to prostě jiné. 

V Česku působíte od roku 2006, naučil jste se něco česky? 

Nenaučil jsem se dost na to, abych mohl mluvit plynule. Umím česky, ale ne dost. Při basketbalu mluvíme anglicky. 

Čtěte také

Jak složité je s hráči komunikovat v rychlosti hry anglicky? 

Basketbal je mezinárodní sport, ve kterém angličtina funguje. Zvyknete si snadno, i v Izraeli jsme komunikovali anglicky. Když jsem přišel do České republiky, tak někteří hráči neuměli anglicky, ale teď už umí všichni, takže je to bez problémů. 

Můžete srovnat basketbal v Česku a Izraeli? 

Hlavní rozdíl v Izraeli, Řecku nebo Turecku oproti Česku, Francii a Německu je v mentalitě. V Izraeli je každý zápas válka, v Řecku a Turecku je to totéž a hrajete o život. Když prohrajete, jste nula, při výhře naopak hrdina. V evropských zemích je to odlišné, fanoušci si přichází zápasy užít a jsou v dobré náladě. Jiný přístup, tak to prostě je.  

V Nymburku jste začal v roli asistenta a postupně se posunul do role hlavního kouče. Jaká to byla zkušenost? 

Bylo skvělé být asistentem trenéra Kacurina. Když jsem převzal tým jako hlavní kouč, tak jsme kromě české ligy hráli i Eurocup a VTB. Herní kalendář byl šílený, protože jsme hráli osmdesát zápasů za sezonu. Dalo to hodně zkušeností nejen mně, ale i Nymburku.  

V roce 2013 jste si vzal “volno” a rozmýšlel, jakou nabídku přijmete. Co jste během rozmýšlení dělal? 

To, co děláte teď vy. Pracoval jsem v televizi v Izraeli a komentoval zápasy izraelské ligy. Dostal jsem nějaké nabídky, ale nic mě nenadchlo tak, abych opustil Izrael. 

Byla to láska k České republice, která vás přivedla k přijmutí nabídky stát se trenérem české basketbalové reprezentace? 

Jednoznačně. Strávil jsem v České republice sedm let, mám rád mentalitu lidí. Když mi pan Jansta zavolal s nabídkou vést národní tým, tak jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Ještě než jsme se domluvili na podmínkách a podrobnostech, tak jsem nabídku přijal. 

Jak těžké bylo se přesunout z klubové úrovně k té národní? 

Je to úplně jiná role. V národním týmu máte málo času na setkání s hráči. Není prostor na experimenty, problémy s hráči, vše se musí vyřešit hned a rychle. V čase, který máte k dispozici, tomu musíte dát úplně všechno. Hráči na reprezentační srazy nepřijíždějí kvůli penězům, ale protože jednoduše chtějí. Jako trenér se musím starat také o to, aby je bavilo hrát za národní tým. 

Pomohla vám v reprezentaci zkušenost, že jste plno hráčů znal už z působení v Nymburku? 

Samozřejmě, že pomohla. Nymburk byl hlavním klubem v České republice, odkud pocházeli nejdůležitější hráči národního týmu. Věděl jsem, co mě čeká. Bylo to dobré. 

Neno, proslavil jste se tím, že se český basketbal z divize B posunul do světové elity. V roce 2013 jste předvídal, že se dostanete na mistrovství světa i olympijské hry. Co vás k tomu prohlášení vedlo? 

Jsem realista, znal jsem hráče z Nymburku a věděl, kdo je mezi tou mladší generací - Balvín, Veselý, Satoranský. Také jsem měl povědomí o starších hráčích - Bartoň, Welsch a Benda. Dal jsem si dohromady jedna a jedna a tušil, že máme recept na úspěch. Na první tiskovce jsem prohlásil, že to můžeme dotáhnout na olympiádu. Plno lidí si potom myslelo, že to beru jen jako nějakou naději, ale já tomu opravdu věřil. Bylo jasné, že se Satoranský a Veselý budou jen zlepšovat a přístup hráčů mi přišel skvělý. Sen se nám naplnil. 

Čtěte také

Byla to tedy skvělá kombinace mladých nadějných a starších zkušenějších hráčů? 

Přesně tak. Šlo jen o to, dát ten tým ideálně dohromady. Je nutné vytvořit chemii mezi hráči nejen na palubovce, ale i mimo ní. Mimo palubovku nic vytvářet nemusím, protože kluci jsou dobrá parta. Poskládat to tak, aby chemie fungovala i na hřišti je možná ještě důležitější než taktika. To je ten důvod číslo jedna k případnému úspěchu. 

Občas se trenér dostává do nepříjemné situace, kdy musí hodně hýbat se sestavou a hráče vyřadit ze soupisky. Jak to zvládáte?  

Jako trenér se musíte neustále rozhodovat. Když jsem v roce 2015 před EuroBasketem vyškrtl ze soupisky Ondřeje Balvína, tak jsem byl kritizován. Víta Krejčího jsem v roce 2019 vyřadil jako posledního před mistrovství světa. Jsou to obtížná rozhodnutí, ale to k tomu patří. Nejlepší hráč je ten, který nehrál. Nejlepší trenér je ten, který trénoval před vámi a který přijde po vás (smích).  

Měl jste skvělé předvídací schopnosti v roce 2013, kdy jste věřil v účast na olympijských hrách. Co budete nyní po deseti letech u národního týmu předvídat na příští rok? 

Je to trochu komplikovanější. Po roce 2019 došlo ke generační změně. Z týmu odešli Petr Benda, Luboš Bartoň, naopak se začali prosazovat Bohačík, Peterka nebo Kříž. Myslím si, že teď to bude podobné. Národní tým potřebuje novou mladou krev. Máme dobré mladé basketbalisty, ale bohužel moc nehrají ve svých klubech ve kvalitních ligách důležité zápasy. Když se podíváte na Satoranského, Veselého nebo Welsche, tak ti už v devatenácti letech hráli v dobrých ligách a klubech. Bohužel nyní ti mladí sedí na lavičce, klidně i v NBA, což je případ Víta Krejčího. Budoucnost je dobrá, ale bude to pár let trvat. 

Neno, máte skvělý vztah s Tomášem Satoranským, který vás pozval i na svatbu. Kde tenhle vztah začal? 

Mezi námi to fungovalo už od samotného začátku. Už jako mladý hráč byl připravený na pozici lídra, protože už v mládí křičel na starší hráče a dirigoval je. Oba dva jsme soutěživí a chceme uspět. Velmi často mi připomínal, jak jsem se choval jako hráč já sám. 

Jak náročné je koučovat Tomáše Satoranského v národním týmu? 

Přál bych si, abych za celou svoji kariéru měl dvanáct takových hráčů jako je Tomáš. Nejde jen o hru, ale o to, že chce tak moc vyhrát zápas. Každopádně není to ráj ho koučovat, má svoje názory, stojí si za svým a je potřeba mu naslouchat. Všechny úspěchy, kterých dosáhl, si stoprocentně zaslouží. Jeho ego zůstalo stejné a je skvělé s ním spolupracovat. 

Kolik zodpovědnosti můžete na Satoranském během zápasu nechat? 

On si jí vzal sám. Je to rozený vůdce. 

Čelíte někdy kritice hráčů národního týmu na metody, které používáte? 

Nevím. Samozřejmě v kariéře se s tím setkáte, protože hráči mají svoje návrhy a myšlenky. Existují hráči, kterým je dobré naslouchat a pak ti, kterým zase ne. Pokud bych si jako trenér všechno bral osobně, tak nikdy nemůžete uspět. 

Kromě národního týmu vedete i ukrajinský tým Prometey. Funguje to?

Po mistrovství světa v roce 2019 jsme trochu změnili smlouvu a můžu zároveň trénovat i klub. Prometey ukázal, že do toho chce jít naplno, postavily se tam dvě haly, vytvořila akademie pro děti a mladé hráče. Prezident klubu mi ukázal, že to bere jako dlouhodobou práci a cílem je úspěch v Evropě. To vše mě vedlo k tomu, abych nabídku přijal. Bohužel vypukla strašlivá válka a vše bylo pozastaveno. Momentálně jsme jako klub lokalizování v lotyšské Rize, s hráči jsou tam i rodiny. V červnu jsme ukázali, že je potřeba jít dál, hrajeme lotyšskou ligu a Eurocup. Někteří hráči musí každý měsíc cestovat na Ukrajinu kvůli dokumentům. Z Rigy na Ukrajinu jsou to dva dny autem, je to šílené. 

Kde se vidíte za pět let? 

Úplně nevím. Hlavně chci zůstat zdravý, to je nejdůležitější. 

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport
Spustit audio

Související