Skončil 122. ročník stále oblíbeného tenisového turnaje ve Wimbledonu

7. červenec 2008
Zblízka

My vás teď přeneseme na nejstarší a také nejslavnější tenisový turnaj světa, už má za sebou svůj sto dvaadvacátý ročník. Během svých třinácti dnů přilákal Wimbledon do areálu All England Clubu skoro půl milionu diváků. Proč Wimbledon stále tolik přitahuje? I na to zkusil v reportáži Zblízka najít odpověď Filip Šedivý.

Filip ŠEDIVÝ:
O melbournském Australian Open se říká, že je nejpřátelštější, o pařížském French Open nejtěžší, o newyorském US Open nejhlučnější a nejdivočejší a o Wimbledonu, že je jednoduše nejtenisovější.

Jana NOVOTNÁ, poslední česká vítězka dvouhry ve Wimbledonu:
Já si myslím, že je to ta ohromná historie, celá ta tradice, ten Royal Box a toho, jak se hlavně angličtí fanoušci chovají, no, je to takový duševní místo tenisu tady, no.

Filip ŠEDIVÝ:
Říká poslední česká vítězka dvouhry ve Wimbledonu Jana Novotná. Něco na tom bude. Areál postavený v jihozápadní části Londýna vám historii připomene skoro na každém kroku. Třeba hned u hlavní brány je busta Freda Perryho, posledního Brita, který vyhrál mužskou dvouhru, ale největší koncentrace všeho, co představuje tradici a dlouhou historii Wimbledonu, se soustřeďuje do útrob a prostor centrálního kurtu.

Jana NOVOTNÁ, poslední česká vítězka dvouhry ve Wimbledonu:
Je to takovej posvátnej Centre Court, žádná ta atmosféra na těch ostatních grandslamech není taková, jako je tady, jo.

Filip ŠEDIVÝ:
Jana Novotná si na wimbledonském Centre Courtu naposledy zahrála před devíti lety. Lukáš Dlouhý před pár dny.

Lukáš DLOUHÝ, český tenista:
Tak se rozehráváte, všechno to hučí, všichni se baví a pak, jak rozhodčí řekne: "Time, připravte se ke hře," tak to ztichne a tam byste slyšeli, jak by padla jehla prostě na tu trávu, a to je neuvěřitelný pocit, to je super, no.

Filip ŠEDIVÝ:
Před třemi lety se pod tlakem televize rozhodli představitelé All England Clubu vybudovat pro příští ročník na Centre Courtu zatahovací střechu. Loni se tak hrálo pod širým nebem, letos je střecha už nová. Přesto na první pohled není patrná žádná změna. Na ten zevnitř už podle Lukáše Dlouhého ano.

Lukáš DLOUHÝ, český tenista:
Oni dali stejnou barvu tý střechy vlastně, ta, která překrývá ty tribuny, ale jinak je tam nová vzduchotechnika, jsou tam vidět jiný trubky a je vidět, že to je nový, ale snaží se zachovat ten ráz toho minulýho stadionu, no.

Filip ŠEDIVÝ:
Vybudovaného už v roce 1922. Právě kvůli neopakovatelné atmosféře, hře na trávě, na které tenis vznikl, navzdory moderní době dodržovaným tradicím je o turnaj takový zájem mezi diváky. A také kvůli příjemným lidem, kteří se o chod všeho starají a bez nichž by Wimbledon nebyl Wimbledonem. Mezi nimi třeba i sto padesát takzvaných čestných stewardů. Narazíte na ně už po cestě do areálu. Poradí vám, kudy jít, co kde najdete, na jakoukoliv vaši otázku znají tihle většinou starší muži odpověď. "Musíte mít hodně volného času, protože vám tahle práce vezme dva letní týdny. Je třeba vědět hodně o tenise, jak jednat s lidmi, umět jim ve všem poradit a musíte znát někoho, kdo už stewarda dělá, aby vás k téhle práci doporučil," vysvětluje jeden z nich Paul Of Claude. Šedé kalhoty, tmavomodré sako, milý úsměv a ochota pomoci, podle toho bezpečně stewardy poznáte. "Měli jsme letos hodně práce, diváků chodilo hodně, bylo hezké počasí, ale i tak jsem si každý den našel chvíli podívat se na nějaký zápas," říká Paul Of Claude. Být čestným stewardem ve Wimbledonu je i tak náročná práce a onen přídomek čestný je opravdu na místě. "Neděláme to pro peníze, žádné nedostaneme, ale dělám tu práci rád, Wimbledon je úžasná událost, mám rád tenis a lidi, kteří přijdou. Je tady skvělá atmosféra a jsem hrdý na to, že můžu být její součástí a zpříjemnit divákům jejich pobyt na ní." Ano, být součástí Wimbledonu, ať už jakýmkoliv způsobem, stojí za to. I proto je tenhle turnaj tak populární a nejsledovanější ze všech tenisových akcí celého roku.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

autor: fiš
Spustit audio