Podhráský: Olympijský úspěch Tenka ze Sydney mě nakopnul. Od té doby jsem věděl, že budu střelcem
Prvním hostem pořadu Na place s Davidem Novotným v roce 2026 byl bývalý sportovní střelec a v součanosti funkcionář Martin Podhráský. Jak se mu nyní zamlouvá pozice člověka, který nejen dohlíží na české střelce. Jak vzpomíná na olympijské účasti a jak se střelecký sport proměňuje? Poslechněte si v oblíbené talkshow.
Kde se u tebe vzala vášeň pro střelecký sport?
Vzniklo to úplně náhodou. Kamarád měl rád vojenské věci a našel kroužek sportovní střelby a tvrdil, že tam musíme nutně jít. Ve třinácti letech jsme začali v Praze chodit na kroužek. Ze začátku mě to vůbec nebavilo a nešlo mi to, byl jsem tam hlavně kvůli kamarádům. Postupně jsem něco trefil, začalo se mi dařit a už jsem u toho zůstal.
Popiš mi tvoji hlavní disciplínu.
Střílíme na velké terče, kdy desítka má deset centimetrů. Střílíme na pětadvacet metrů a jedeme na semafor. Máte buď osm, šest nebo čtyři vteřiny na to dát pět ran. Přejíždí se z jednoho terče na druhý. Dokud jsem střílel, tak jsem byl přesvědčený o tom, že je rychlopalná pistole je nejlepší disciplína. Je to divácky nejatraktivnější.
Jak je to divácky navštěvované?
Především na finále si diváci najdou cestu. Na mistrovství Evropy a světa, tak tam je plno.
Čtěte také
Změna atmosféry
Musí být během sledování závodu ticho?
Vůbec. Při finále je tam obrovský hukot. Když jsem já začínal střílet, tak by byl slyšet upadnout špendlík, nesmělo se mluvit a telefony musely být vypnuté, ale hodně se to změnilo. Dřív to bylo takové nudné, teď už je tam moderátor a publikum roztleskává a burcuje.
Jak u vás probíhá kvalifikace na vrcholných soutěžích?
Je to šedesát ran. Máme to většinou rozdělené na dvě poloviny, kdy se první den odstřílí jedna část a pak se postupuje do druhého dne, kde se to střílí od nejhorších po nejlepší. Kvalifikace je nejzásadnější. Finále se pak střílí podle trochu odlišných pravidel, takže základ je v kvalifikaci.
Motivovaly tě v začátcích výkony nějakých českých střelců?
Hlavně bronzová olympijská medaile Martina Tenka ze Sydney. To mě nakoplo, abych se tomu věnoval mnohem víc. Řekl jsem si, že bych chtěl dokázat něco podobného a od toho dne jsem byl každý den na tréninku.
Nyní funguješ jako sportovní ředitel. Měl jsi už od dětství pohnutky, že budeš funkcionář?
Ne. To by mě vůbec nenapadlo. Když jsem sám sportoval, tak jsem si říkal, že pozice sportovního ředitele může být velmi zajímavá. Měl jsem o tom trochu romantické představy, jak se hezky sejdeme a jak to budeme dělat. To bylo naivní. Když jsem po olympijských hrách v Paříži skončil jako sportovec, tak se objevila možnost dělat sportovního ředitele u české reprezentace.
Je to časové peklo a plno nekončící práce i z domova. Dřív to bylo ještě těžší, protože po práci jsem jezdil třeba do Plzně na trénink. Takže teď se mi trochu ulevilo, ale pořád je to dost náročné.
Čtěte také
Střeleckým městem v Česku je Plzeň?
Ano, je tam nejlepší střelnice. Mají tam skvělý střelecký areál světových parametrů.
Role funkcionáře
Jak můžeš sportovní střelbu zvednout v roli sportovního ředitele?
Určitě bych rád budoval nové střelnice, ale nejsou na to peníze. Je to běh na dlouhou trať. i díky práci Martina Tenka se teď po deseti letech buduje v Ostravě nová krytá střelnice. Pevně věřím, že se plno projektů rozběhne, ale je to na dlouho.
Co je hlavním posláním tvojí práce?
Určovat nominační pravidla a kritéria. Starat se o reprezentaci, věnovat se rozpočtu a komunikovat s trenéry reprezentantů, jak bude sezona probíhat. Jsem tím posledním, který to schvaluje. Komunikuji i s trenéry mládeže. Chci dávat trenérům zpětnou vazbu a zapracovat na jejich vzdělávání.
Je nutné zlepšovat podmínky. Máme velký potenciál v práci s trenéry, protože většinou to dělá plno lidí ve svém volném čase a téměř zadarmo. Moc si toho cením a budu se snažit jim dát velkou podporu, stejně jako to budu chtít od svazového vedení. Většinou trenéřinu dělají především lidé, které to baví.
Povoláním medik
Ty máš tedy vystudovanou medicínu?
Ano. Medicína i střelba mě přivedla do Plzně. Jde o univerzitní město a pro střelce jsou tam skvělé podmínky. I po skončení kariéry tam tak mají sportovci ideální možnosti.
Jakou práci teď vykonáváš?
Pracuji jako chirurg v Praze-Motole. S přítelkyní jsme se rozhodli, že budeme fungovat v Praze. Přítelkyně je radioložka.
Co přesně v Motole děláš?
Starám se o akutnější pacienty.
Vedeš s přítelkyní dcery ke sportu?
Na střelbu jsou ještě malé, ale určitě jim tu možnost nabídnu. Je jim devět a šest let a nyní zkouší všechno. Jednou jsem je vzal na závody, ale vydržely to jednu položku. Jedna nemá ráda hluk a druhou to zatím nudí. (smích) Jsem rád, když začnou třeba ve dvanácti, třinácti letech, dřív to nemá cenu.
Nebudeš nyní v roli sportovního ředitele pod tlakem, aby se pořád vozily medaile z největších akcí, jak jsou olympijské hry?
Z Paříže jsme medaili nepřivezli, ale z Tokia bylo zlato a stříbro. Pořád jsme úspěšn, protože se dařilo na mistrovství Evropy i světa. U střelců je ale vidět především olympiáda a to široká veřejnost řeší. Určitě nebudu na někoho vyvíjet velký tlak. Chci, aby to závodníky bavilo a abychom měli široké kádry a na olympiádě měli plno borců.
