Olympijský rok plavce Arnošta Petráčka

Plavání bolí, nejhorší je cíl, kdy plnou silou peru hlavou do časomíry, přiznává plavec Petráček

Obhajoba zlata na nadcházející letní paralympiádě v Tokiu je velká výzva pro osmadvacetiletého Arnošta Petráčka. Pro plavce bez pažních kostí je hlavní disciplínou padesátka znak. Z posledního mistrovství světa si odnesl stříbro. Příprava u něj není jen o fyzičce: piluje techniku a protnutí cíle. On i jeho trenér Jan Nevrkla o tom vědí své.

Na blok se dostane s pomocí trenéra. Ten musí vybírat místa, kde se trénuje: „Je to lepší, než to bývalo, ale najít místo, kde je dobré bezbariérové ubytování v příjemném prostředí, s kvalitní stravou a bezbariérovým bazénem tak jednoduché není,“ naráží na každodenní obtíže.

Čtěte také

Sportovci pod vedením Jana Nevrkly mají různé typy handicapů. „Vždy je třeba nejvíc zohlednit plavce na vozíku. V bazénu bez schodů nastupuje lidská síla a plošina lidských paží. Jsme schopni plavce posadit na kraj bazénu, pak už jsou ve svém přirozeném prostředí – ve vodě.“

Je pro Arnošta Petráčka těžší dostat se k bazénu, nebo absolvovat závod bez pažních kostí a dotknout se cíle? „Základním pohybem závodu je vlnění. Dostat se do bazénu mám lehčí, do vody prostě skočím. Potřebuji ale pomoc při vylézání.“

Na plný kule

Cílové pásky se Arnošt v závodech dotýká hlavou: „Musím narazit hlavou do elektronické časomíry. Protože v pravidlech je dáno, že plavci bez rukou mohou dohmatávat pouze hlavou a já vždycky jedu na plný kule, někdy to bolí víc, někdy míň,“ směje se. „Říkáme, že Arnošt místo dohmatu používá dohlav,“ doplňuje ho trenér.

Plavání vlněním bolí po všech stránkách, přesto právě cíl je nejobtížnější. „Jedu na plňáka celý závod a když se blíží posledních pět metrů a vidím fáborky, snažím se ještě přidat a peru to plnou silou do elektronické časomíry“. Tvrdá dřina ho nyní čeká v bazénech na Strahově a Šutce.

autoři: Pavel Petr ,
Spustit audio

Související