Němci v zemi bez Němců

Po divokém i organizovaném odsunu zůstalo v poválečném Československu přes 200 tisíc lidí, kteří se cíli být německé národnosti, případně byla němčina jejich rodný jazyk. Oficiálně měla přitom být Československá republika jednotným státem dvou rovnoprávných slovanských národů, Čechů a Slováků. Pro jiné národnosti, natož německou, nebylo v obnoveném státě místo.

To můžeme vyčíst i v ústavě z roku 1948: „Nyní jsme se rozhodli, že náš osvobozený stát bude státem národním, zbaveným všech nepřátelských živlů, žijícím družně s rodinou slovanských států a v přátelství se všemi mírumilovnými národy světa.“ Realita však byla poněkud jinde.

Čtěte také

Odsun Němců znamenal podle historiků až 30 tisíc mrtvých

„Od počátku se počítalo s tím, že v Československu zůstane určitá množina sudetských Němců, a v zásadě se to týkalo tří kategorií. Tou první byli příslušníci smíšených manželství. Tou druhou skupinou byli němečtí antifašisté. A tou třetí a nejdůležitější skupinou byly nenahraditelné pracovní síly,“ vysvětluje historik Tomáš Dvořák.

I když šlo vesměs o lidi, kteří se aktivně na nacistickém teroru nepodíleli, kteří mnohdy válkou sami trpěli, jejich život v obnoveném Československu rozhodně nebyl růžový. To je ostatně do jisté míry pochopitelné. Stále přetrvávala atmosféra nenávisti vůči kolektivní vinou poznamenanému německému národu, který rozpoutal krvavý konflikt a způsobil utrpení a smrt miliónů lidí. Nikdo z Němců si tak nemohl být jistý, kdy se proti němu obrátí hněv trpících a pozůstalých.

Realitou však také bylo, že mezi útočníky byli občas tací, kteří z válečných dob neměli sami čistý štít. A mezi napadenými byli třeba němečtí židé, kteří prošli koncentračními tábory, kde přišli o řadu členů své rodiny.

Na trhu s otroky

Punc kolektivní viny však nebylo to jediné, s čím se čeští Němci museli potýkat. Poválečné změny ovlivnily pracovní trh. Mnohde byl nedostatek pracovních sil způsobený jak odsunem vysídlených Němců, tak přesuny Čechů či Slováků do pohraničí. Němci, kteří u nás zůstali, byli často využíváni jako levná pracovní síla. Někteří z nich se ocitli v podmínkách, které v mnohém připomínaly otrokářství.

Čtěte také

Odsun očima dětí. Příběhy českých Němců, kteří museli opustit svou vlast

S tím měla zkušenost například rodina Wilhelma Fickerta, která neodjela transportem do Německa, ale do jihočeského Tábora. „Hnali nás na náměstí a tam nás pracák prodával kulakům, velkostatkářům. Byli jsme s maminkou, mně bylo třináct a bráchovi Frantovi devět. My tam byli do večera, skoro do osmi hodin, nás nikdo nechtěl.“

Jeden sedlák si je nakonec vybral a práce, kterou po téměř dva roky vykonávali, otrocká skutečně byla: „Devítiletý brácha měl na starosti 65 prasat. Celý ty dva roky, co jsme tam byli, nechodil do školy. Dopoledne vozil furt kolečka hnoje. Vařil brambory, musel šťouchat, krmit a celej den byl v tom prasečáku.“

To, co dnes historikové nazývají „vnitřním odsunem“, byl další z typických postihů, který život německé menšiny v Československu ovlivňoval. Mohli sice zůstat, ale už ne ve městech či na vsích, které byly jejich domovem.

Čtěte také

Příběhy lidí v pohraničí se liší mírou bolesti. Česko-německé vztahy jsou neuzavřené, míní historik Cidlina

Cíl byl jednoznačný: nesdružovat, rozptýlit, asimilovat. Německé obyvatelstvo, které nezmizelo ze země, mělo být zbaveno svého němectví. Kdo se chtěl stát československým občanem, měl nicméně smůlu. Získat občanství v prvních letech po válce bylo pro Němce značně komplikované.

Jak Němci v Československu nakonec občanství dostali a zda se československými občany také cítili? Jak žili v dalších poválečných letech? Jak se mohli hlásit ke své kultuře a co na jejich postavení změnila sametová revoluce? O tom více v pořadu Téma Plus s historikem Tomášem Dvořákem, českým Němcem Martinem Dzingelem a pamětníky Wilhelmem Fickertem a Rudolfem Schnittnerem.