Když dostanu roli, musím se jí probolet a proplakat, vypráví držitelka Českého lva herečka Simona Peková

Film Přišla v noci je něco na hraně černého humoru a hororu a rozvíjí situaci, kterou prý v různých obměnách zažil každý z nás. Vy také?

Čtěte také

iROZHLAS

Kritici rozhodli o nejlepším českém filmu roku. Stala se jím černá komedie Přišla v noci

Také jsem měla naprosto mimořádnou maminku, se kterou jsem ne vždycky souvisela, ne vždycky jsem chápala, co mne učí, její jistou přísnou, náladovost. Narodila jsem se jako pohrobek a s maminkou jsem dlouho byla sama, kolem mě byly jenom ženy, babička, ta zase byla trošku jiného ražení. Ale opravdu jsem to zažila, tím pádem jsem do role matky Valerie mohla dát trošku z vlastních zkušeností.

Tvůrci filmu Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar si vás vybrali podle představení, které hrajete v HaDivadle Naši. Je to tak?

Ano, souvislost to má jednoduše řečeno v tom, že hru napsal náš šéf Ivan Bujar s panem Karáskem, bylo to rychlé, zamilovali jsme si to, vypráví to o jednom nepovedeném nedělním odpoledni u maminky. Maminka jsem já, paní Zdena, se mnou žije moje mladší dcera, a starší dcera s manželem přijdou trošku neplánovaně na návštěvu, a ta se zvrtne v něco, co by divák ani nečekal. Je to moc hezké představení, lidé ho milují. A pan Pavlíček byl náhodně pozván mojí kolegyní, když jsme hostovali v Praze v Arše, tam se na představení podíval, moc se mu líbilo a druhý den mi zavolal a řekl mi, co bych na to řekla, kdyby mi nabídli roli. Řekl mi, o čem by to mělo být, a mně to vyrazilo dech.

Kolik dní se natáčelo?  

Měla jsem sedm natáčecích dnů a celý film se natočil za 18 dnů. To je tak, když se sejde sofistikovaná parta, když je absolutní svoboda tvorby, když jsou všichni zainteresovaní, protože to režisérům přejeme, jsme schopni celou věc žít a dotvářet. Je to práce, která sype, jak se říká lidově.

Zpátky k Českému lvu, přišla jste s ním už do vašeho mateřského HaDivadla? Co vám řekli kolegové? Že mají mezi sebou hvězdu?

Nejlepší herečka v hlavní roli: Simona Peková (Přišla v noci)|foto: David Kundrát, Pavel Machan, Martin Hykl, Marek Pátek, CNC / Profimedia

Nepřehánějme, po premiéře filmu v Karlových Varech diváci film mimořádně přijali, stáli, tleskali, volali dokonce lva, lva. Dech mi to vyrazilo, ale musela jsem jim říct – přátelé posaďte se, 90 procent z vás o mně vůbec neslyšelo a já se vám musím nějakým způsobem představit. A velmi ráda jsem jim vyprávěla svou krkolomnou cestu uměním.

Jsme malé divadlo, je nás pár herců, a to jsou herci obrovských jmen. A já v HaDivadle nejsem původní, z těch nejslavnějších dob, jsem tam prostě náplava. Jsme taková jedna velká rodina, je to trošku jiné, než když jsem v Praze v uměleckém prostředí.

V herectví jdete po pocitu a až na krev. Bolí to?

Někdy ano. Jsem expresivní a citová herečka, ale nejsem výsostný profesionál. Jsem ten neprofesionál, který, když to neprožívá, tak to není to hraní. Když dostanu roli, tak se jí opravdu musím probolet, proplakat, někdy to bolí. Ale zároveň, když máte opravdu žal, někdo zemře, někdo je nemocen, nebo je tragický úraz, tak divadlo je taková hojivá náplast. Na chvíli, na pár hodin zapomínáte na žal.

A jde to i naopak? Když se rozradostníte, tak to také můžete využít pro svou práci? Nebo to platí jenom o té bolesti?

Určitě. Nechci se vychvalovat, ale za 35 let jsem hrála, co vás jen napadne. Mám ráda komedie. Když jsem začínala, tak jistý kritik pojmenoval mé hraní jako brutální nadsázka… Nikdy jsem nehrála opilého člověka, myslím si, že to je nesmírně těžké, aby to bylo uvěřitelné, a nikdy jsem nehrála někoho, kdo zadrhává nebo koktá. A to si také myslím, že není jen tak, zahrát to tak, aby to bylo recht.

Jak Simona Peková vzpomíná na své divadelní a filmové role? Poslechněte si celý rozhovor.