Herečka Jana Paulová: Návštěvu Wimbledonu považuji za ohromný zážitek. Za něj vděčím Báře Krejčíkové

Jaké bylo tvoje dětství strávené v umělecké rodině?

Byla jsem v rodině, kdy byly čtyři děti a já byla ta nejmladší. Rodiče neměli možnost, aby mě někdo hlídal, protože pokud by mě nechali se staršími sourozenci doma, tak by vyhořel barák nebo něco. Vždy, když šli rodiče do divadla, tak odcházeli od hodných dětí a pak se z toho stal zvěřinec. Když dostali info od sousedů, tak mě brali raději s sebou. Dětství jsem tak strávila v sametových, plyšových sedadlech Karlínského divadla. Sledovala jsem ty velké operety a bylo to krásné. 

Bavil tě nějaký sport, který jsi provozovala ještě před odchodem na vysokou školu?

Pro mě jako malou holku byla hvězda gymnastka Eva Bosáková. V tom úplném dětství jsem cvičila nějaké sestavy a každou návštěvu jsem nutila, aby na to koukali. Třeba Oldřich Nový viděl moje hvězdy. Vždy u nás musel sledovat kotrmelce a hvězdy a já se tvářila jako Bosáková.

Jaké povolání ti vybrali rodiče?

Vzhledem k tomu, že tři starší sourozence se podařilo uchránit od uměleckého života, tak na mě už prostě nějak neměli sílu. Přihlásila jsem se na konzervatoř, udělala jsem zkoušky, po druháku přešla na DAMU a už se to tak řinulo samo.

Čtěte také

Jana Paulová: Rodina byla plná umělců, tak jsem se stala herečkou

A co sport?

Od deseti let jsem hrála tenis za Lokomotivu Praha. S obrovským nadšením a obrovskými neúspěchy (smích). Myslím si, že jsem dokonce nikdy ani nic nevyhrála. Až pak jednou na sranda turnaji, kde se umělci setkali se sportovci. Jsem hrála debla se slavným fotbalistou Tondou Panenkou proti Vízkovi a nevím, kdo tam byl proti mě na straně herců. Byl to jediný zápas, který jsem kdy v životě vyhrála.

Jani, došlo ti už tenkrát, že herectví je oproti profesionálnímu sportu kariéra na celý život?

Nedošlo, důsledně si to uvědomuji až v tomto věku, kdy ta představení hodně bolí. Po dvou a půl hodinovém špílu jsem druhý den opravdu, jak kdyby mě přejel parní válec. Zároveň bylo skvělé, když jsme se na DAMU prvních čtrnáct dní učili všechny disciplíny desetiboje. Na Strahově jsme se učili ten pohyb, aby vypadal hezky, že jsme nikam nedohodili, to už byla další věc. 

Herečka Jana Paulová host středečního pořadu Na place s moderátorem Ladislavem Hamplem|foto:Lada Svítková, Český rozhlas

Mám zkušenost, že první tři semestry na škole to byl opravdu i fyzický záhul. Skoro denně tam byl v plánu tanec, pohybový trénink, balet a šerm. Měli jste to také tak?

My jsme v té škole byli od rána do večera. Dopoledne byly tréninky, pak přišlo na řadu herectví, zpěv, jevištní mluva, nebo teoretické předměty a následovaly další tréninky třeba lidových tanců nebo šermu. Odpoledne se ještě jelo do jízdárny na Pohořelec.

Jaký vztah máš právě ke koním?

To byla jediná disciplína, kterou jsme se na škole učili a zůstala mi i po studiích. S koulí ani s ničím jiným jsem už dobrovolně házet nechodila. Vztah ke koním mi zůstal, na jízdárně jsem se domluvila, že tam budu chodit i po konci kurzů. Dokonce jsem jela v Chuchli i dostih.

Opravdu jsi jela skutečný dostih?

Ano, byla to nějaká akce pro záchranu koní. S Oldou Kaiserem jsem chodila na tréninky s klasickými dostihovými koňmi. Na závodech v Chuchli to bylo opravdu vtipné, protože vedle nás byl velmi dobrý jezdec pan Mrkvička, ale oni mu dali nějakého poníka. Jiří Schmitzer zase dostal kovbojské sedlo, protože neuměl jezdit v tom žokejském. Před závodem jsme dostali výbornou radu, že to bude jen Chuchelská rovinka a že nikdy nesmíme jet do zatáčky. Musíte ty koně zastavit před zatáčkou, oni jsou pak jinak jako splašení. Nebo musíte začít pískat. To měli ale říct těm koním (smích). V závodě všichni odpadli a zbyly tam jen dvě kobyly, které vedl Olda Kaiser a já. Samozřejmě mezi sebou začaly závodit. Snažila jsem se pískat, ale jak jsem měla sucho v puse, tak jsem nevypískla nic. Začala jsem vysoko zpívat, protože jsem si myslela, že jí to bude znít podobně, jí to ale naopak ještě víc povzbudilo. Naštěstí proti nám nějak vyběhli z těch stájí, aby nás zastavili, protože jinak tam běháme ještě dnes.

Jakou zkušenost máš se šermem?

Byla jsem se dvěmi šermířskými skupinami. Spíše to bylo o tom, že se o mě rvali ti kluci. Já skákala přes dřevěné tyče a bylo to spíš akrobatické.

Dají se podle tebe přirovnat výkony na jevišti k těm sportovním?

Určitě. Jednou jsem Petře Kvitové napsala dvacatero, v čem jsou podobné naše profese. V tom, jak člověk musí obstát, jak ho mají lidé nějak zařazeného, jak vidí do tvého nitra, ty ho buď chceš ukázat nebo ne. Někdy je žena indisponovaná a musí být v plné síle a nesmí to nikdo poznat. Já musím lidi rozesmát, ona musí vyhrát. Pamatuji si, že jsem jí tohle kdysi poslala.

Sama Petra Kvitová tě poprosila o radu?

Chodila se na mě občas podívat do divadla, setkala jsem se s ní jako s divačkou. Přišla za námi do klubu po vystoupení, takže tak jsme se setkali. Já unešená po nějakém jejím top výkonu, jsem napsala tohle.

Jak se to stalo, že na vystoupení Jany Paulové se chodí dívat nejlepší české tenistky?

Upřímně nevím. Jen si vybavuji, že naše produkční jako vášnivý tenisový fanoušek v hledišti párkrát zahlédla Petru Kvitovou a řekla jí, že jí zbožňujeme a ať se zastaví za námi vzadu. Byla tam s Luckou Hradeckou. Zároveň vůbec nevím, jak jsme se dali dohromady s Bárou Krejčíkovou, u které můžu říct, že se z nás staly kamarádky. Často dojde řeč o vzájemných problémech. Když byla zraněná, tak se starala o fyzickou rekonvalescenci, tak my se zaměřily na psychickou rekonvalescenci. Hrajeme komedie, takže jsem šťastná, když se směje a baví jí to.

Jaký to je pocit, mít takové diváky?

Úžasné. I protože já jsem jejich nadšená divačka. Díky Báře jsem měla obrovský zážitek, protože jsem se loni podívala do Wimbledonu.

Pověz nám ten příběh..

Loni v červenci jsem v pátek v poledne doprovázela dceru na letiště, která letěla do Londýna a uvědomila jsem si, že tam je vlastně Wimbledon a chtěla bych se tam moc podívat. Šla jsem k přepážce, zda by tam nebylo jedno místo v letadle, bohužel nebylo. Zjistila jsem ale, že za dvě hodiny letí další letadlo. Rychle jsem se vrátila domů, sbalila si, sice ten let trval asi dvanáct hodin, ale druhý den jsem byla v Londýně. Druhá věc byla, jak se dostanu na ty zápasy, všechny byly vyprodané. Řekla jsem si, že budu drzá a napíšu Báře. Hned mi napsala, že budu mít všechno domluvené a v deset hodin ráno ať jsem na kurtě. V půl desáté jsem byla v akreditačním centru, dostala jsem cedulku s fotkou s označením, že jsem host Báry Krejčíkové. V deset hodin jsem přicházela na zelené kurty a Bára s trenérem a fyzioterapeutem zrovna nastupovala na hřiště. Začala jsem hlasitě plakat a fyzioterapeut ukázal, ať jdu s nimi a začal se mě vyptávat, jaký jsem měla let. Bylo to něco úžasného. Vycházela jsem ze záchodu a kousek vedle kráčela Serena Williams. Viděla jsem i další tenisty, kteří se připravovali na zápas.

Jak čas mezi zápasy tráví třeba Kyrgios?

Všichni ho znají jako bouřliváka na hřišti, ale on tam při čekání na zápas hrál karty s dvojicí starých lidí. Nevím, zda to nebyli jeho prarodiče. Každopádně se s nimi zdvořile a něžně bavil. Bylo to strašně dojemné. Zaujalo mě i to, že Rafael Nadal, kterého miluji, tak si po sobě všechno vzorně uklidil v té sámošce s jídlem, kde ostatní nechávají nepořádek, navíc tam i utíral stůl po trenérovi. Bára mě s Rafaelem nakonec vyfotila, on mě vzal kolem pasu, hned jsem si říkala, proč já dva měsíce tak žrala, proč tam mám tu pneumatiku (smích).

Kolik zápasů Báry Krejčíkové jsi na Wimbledonu viděla?

Čtyři. Vždy jsem šla někam, kde byl rozehraný zápas, ukázala akreditaci a pokud tam bylo volné místo, tak mě tam posadili. Líbilo se mi, jak ty lidé, kteří tam pouštěli diváky a starali se tam o chod turnaje, jak mají Báru Krejčíkovou rádi. I díky tomu mi třeba dali skvělé místa, seděla jsem i za Nadalovou lóží. Dodatečně chci Báře poděkovat za ohromný zážitek.

Jsi také první českou herečkou, která vystoupala na metu 6000 metrů v Himalájích. Jak se to stalo?

Měla jsem staršího bráchu, takže jsem milovala ty klukovské věci. Vždy jsem se pohybovala v partičce kluků, milovala jsem knížky o Himalájích, takže jsem to měla skvěle teoreticky zmáknuté. V jednom rozhovoru jsem se setkala se Standou Berkovcem, který jezdil na výpravy do Himalájí a já chtěla také. Řekl mi, že to domluví, abych mohla jet s jeho partou také. Pět měsíců jsem trénovala, ale takovým způsobem, že jsem v Krkonoších chodila pod lanovkou. V hlubokém sněhu tam jezdili lyžaři a já se tam brodila, určitě si museli říkat, co jsem za idiota. To byl můj trénink, protože jsem nevěděla, co a jak. Tu výšku bych nijak nepřeceňovala, protože patřím mezi horolezkyně, které dosahují vrcholu už v základním táboře. Já ty hory spíše obcházím.

Proběhla při výpravě krizová situace?

Samozřejmě. Měla jsem načtené knížky, že jeden rok tam napadalo spoustu sněhu a všichni se v něm utopili. To se stalo asi dva roky před tím, než jsem tam vyrazila já. Takže člověk ví, co může nastat. Když jsem tam byla já, tak jeden den začal padat sníh, ležela jsem tam sama ve stanu ve výšce 5500 metrů a byla hrozná zima, tak to bylo nepříjemné. Kluci, s kterými jsem tam byla, nevěřili, že vylezu tak vysoko, tak mi dali špatnou výstroj. Měla jsem problém, ale nakonec to všechno dopadlo dobře.

I díky horolezectví toho hodně procestuješ. Ráda se vydáváš na cesty?

Je to tak. Víceméně všechno, co dělám, tak v duchu přepočítávám na letenky. Miluji místa, kam si myslím, že běžně nejezdí blondýny. Když cestuji sama, tak mě ostatní lidé vezmou mezi sebe a já ráda poznávám jejich životy. Při tom mém osamělém cestování je skvělé, že mají pocit, že se mě musí jako ženy ujmout.

Kdo z režisérů a producentů herečku Janu Paulovou ovlivnil nejvíce v začátcích její kariéry? Jak vznikl její nápad, že se pustí do seskoku padákem? Jak usměvavá umělkyně hledá během tříhodinového vystoupení čas na odpočinek? Užijte si celý díl pořadu Na place.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík