Dagmar Ruščáková: Jen počkej!
Jen počkej, až půjdeš do školy! Jen počkej, až budeš na střední! Jen počkej, až budeš mít děti! Tak schválně, jak často jste ono legendární „jen počkej“ slyšeli vy? A nemyslím tím seriál, kdy to volal frustrovaný vlk na mazaného zajíce.
Když si vezmu, kolikrát to řekli mně, mám dojem, že náš národ je plný sudiček. A sudiči také nezůstávají pozadu - stále ještě tu jsou generace mužů, kteří jako chlapci poslouchali od starších ono výhružné a zároveň hlubokým uspokojením drnčící: jen počkej, až budeš na vojně!Čtěte také
Musím uznat, že věštby obsažené za oním „jen počkej“ se dost často vyplnily. Ale co je důležité, nikdy neobsahovaly celou pravdu. Vždycky jen tu horší část. Ve škole jsem sice ztratila i to málo lidských práv, jaké dítě má, ale zase tam byli kamarádi, a sem tam nás učili i věci, které mě bavily.
Ano, na střední jsem se skutečně musela začít učit a srážka s realitou, že už nestihnu všechno jen tak zlehka odposlechnout při hodině, opravdu zabolela. Jenže učení bylo podstatně zajímavější a spolužáci také. Například žádná sudička mi nikdy neřekla: jen počkej, kolik tam bude zajímavých a chytrých kluků! Hlavně v matematické třídě. Nebudeš vědět, po kterém sáhnout dřív!
Čtěte také
Pokud jde o děti, tak i v tomto případě měly sudičky pravdu. Skutečně mi obrátily život vzhůru nohama a měla jsem dojem, že jsem se nevyspala tak… určitě šest let v kuse. Ale nikdo mě nevaroval, jak ohromný kus lásky mi naráz vstoupí do života. Kolik něhy a legrace! Jen počkej, prožiješ úžasná a nesmírně cenná léta svého života! O těchto věcech sudičky nikdy nemluví.
No, a já v tom hledám naději, protože jsem dospěla do věku, kdy čas od času poslouchám: jen počkej, až budeš stará! To teprve uvidíš, za co stojí život. Bude hůř! Co s tím? Inu, doufám, že to bude jako zatím vždycky - na to špatné mě upozornili, a já se holt spolehnu na to hezké, co jim určitě z věštby vypadlo. Pořád ještě věřím v příjemná překvapení!
Související
-
Dagmar Ruščáková: Navždy spolu
Seděli jeden vedle druhého, drželi se za ruce a přišla chvíle, kdy se on otočil a řekl: „Růžičko moje…“ To není citát z červené knihovny. Tak sedával můj děda s babičkou!
-
Dagmar Ruščáková: Umění darovat
Koukám se hezky na ozdobený plátěný sáček, ve kterém mi předala vánoční dárek moje kamarádka Dana. Vím, že ho malovala už v červenci při svém pobytu v Kyrgystánu.
-
Dagmar Ruščáková: Rodinné zrcadlení
Když jsem byla dítko školou povinné a čas od času navštěvovala svoje rodiče v jejich zaměstnáních, docházelo vcelku pravidelně k pro mě tehdy matoucímu jevu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
