Cítím se fyzicky dobře, ale musím myslet na rodinu. Po olympiádě vše rozlousknu, říká Helcelet

Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl sportovní pár Denisa Helceletová a Adam Sebastian Helcelet. Ve sportovní talkshow přišla diskuse na kempy, které pořádají pro děti především během letních měsíců. Jak to vypadá s šancemi českého desetibojaře na účast na olympijských hrách v Paříži? Stýská se Denise po závodění na atletickém oválu? Dejte si dvojrozhovor a ve středu 19. června se zúčastněte Olympijského běhu.

Spojuje vás atletická minulost a manželská a rodičovská přítomnost. Převládá aktuálně ve vaší rodině sport nebo starost o rodinu?

Adam Helcelet (AH): U mě sport a Denča má na bedrech tu náročnější část.

Denisa Helceletová (DH): Momentálně má starost o děti nejvíc moje máma, protože nám hodně pomáhá. Jsou závody, navíc jsem se stala expertkou, komentuji atletiku, takže je toho opravdu hodně.

Když jsi založila rodinu, tak jsi ukončila profesionální kariéru. Byl tam někdy červík v hlavě, že by ses vrátila?

Chtěla jsem ukončit kariéru ještě dřív než jsem zjistila, že jsem těhotná. Už jsem totiž přesáhla hranici, kdy to člověka ještě baví. Ve vrcholné atletice jsem byla od čtrnácti let, takže hodně dlouho. Nechtěla jsem už jen jezdit na závody, abych se zúčastnila. Chtěla jsem bojovat o finále nebo o ty nejvyšší příčky. Pak už jsem se jen trápila, často to byl boj se zraněním, tak jsem si řekla dost. Na mistrovství světa jsem to řekla Adamovi, navíc jsem otěhotněla, takže se to všechno sešlo. 

AH: Musím říct, že teď když ji vidím běhat po dvou dětech, tak má formu. Určitě by se o návrat mohla pokusit, ale spíš je to sranda. 

Čtěte také

Adame, vidíš u dcer nějaké atletické geny a talent?

Jsou šikovné. Obě jsou fyzicky zdatné, poznám to už nyní, kdy jedné je šest let a druhé tři roky. V atletice je důležitý kotník, a to zdědily. Mám radost, když běhají s ostatními dětmi a utíkají jim.

Ke které disciplíně nejvíc inklinují?

Pokud si vyberou atletiku, tak budu chtít, aby si vybrali víceboj. Je to všestrannost, naučí se koordinaci, rychlost, sílu, dynamiku. Ať si potom vyberou, co budou chtít dělat, ale budu rád, když začnou vícebojem.

Kempy pro děti i maminky

Hodně času věnujete i projektu Kemp vítězů. Jak jsou na tom děti po fyzické stránce?

DH: Naštěstí je za námi doba covidová, kdy fyzická zdatnost dětí hodně upadla. Teď se to postupně vrací. Hodně dětí ale také zlenivělo a nechce se jim sportovat. Musíme je motivovat hrou. Když si hrají, tak ani neví, že trénují.

Jak důležité je, že se kempu účastní bývalí, ale i současní slavní sportovci?

AH: Je to jedna z klíčových věcí. My to vnímáme trochu jinak, protože se s těmi sportovci známe. Potkáváme se a víme, že jsou to normální lidé. Když je tam ale potkají děti a dřív je potkávali pouze v televizi, tak je to pro ně něco nadpřirozeného. I díky tomu, že tam potkají sportovce, tak si třeba ten sport později vyberou a něco v něm dokážou. Je to jedna z věcí, která nás odlišuje od konkurence, že tam ty sportovce máme. 

Deniso, kromě Kempu vítězů se věnuješ ještě kempu pro maminky. O co jde?

Kdysi jsme si s jednou kamarádkou řekli, že obě máme děti a nemáme možnost si zasportovat, protože máme děti pořád za krkem. Byl nápad, že by někdo děti pohlídal a my si zasportujeme nebo půjdeme jen na kávu a odpočineme si. Založili jsme tehdy „Čipery z ráje“, nyní se naše cesty rozešly a vznikl „Klubík pro rodinu“. Jsou to rodinné pobyty, kam jezdí i tatínci. Během celého dne je pro děti připraven animační program od plavání, tvoření až po herectví. Já se do toho snažím vždy vložit nějaký běžecký nebo silový program a pak záleží na rodičích zda chtějí nebo ne. 

Kolik kempů ročně stíháš?

Loni toho bylo víc, letos jsme to ubrali. Jedeme hlavně během léta, kdy máme celkem čtyři turnusy. Krásně to prostřídám. Začnu pobyty, odjedu si na kempy, odskočím si na olympiádu, vrátím se na kempy a zakončím to pobyty. Těším se na září až si trochu oddychnu. Moje holky se na pobyt hodně těší, protože ví, že si tam zaplavou, budou tam s dětmi, tetama. Těšíme se celý rok, že to pro ně bude taková dovolená. 

Olympijská Paříž

Chystáš se do Paříže jako expertka České televize pro atletické soutěže?

Už jsem zkoušela komentovat Diamantovou ligu. Je to náročné. Komentuji, přitom mi do sluchátek mluví několik lidí, takže toho musím najednou hodně vnímat. 

Jaký to je pocit závodit s tím, že máš vzadu v hlavě, že jsi pod drobnohledem vlastní ženy?

Já moc nevím, co tam na mě řekne. K víceboji bude asi mít co říct, protože se o tom hodně bavíme doma. Vícebojaře zná, navíc jsme spolu byli i na soustředění. Viděla tam řadu těch nejlepších, takže to jí také hodně pomohlo.

Adame, jaké jsou tvoje šance kvalifikovat se na olympijské hry do Paříže?

Na olympiádu nás berou 24 a já se aktuálně nacházím někde kolem třicátého místa, takže se potřebuji posunout. Šance tam určitě jsou, ještě je ve hře případně jeden dobře bodovaný závod v Německu.

Cítil jsi vždy, že jedna disciplína by pro tebe byla málo?

Vždy jsem chtěl být desetibojařem. Už když jsem začínal s atletikou, tak se mi to líbilo nejvíc. V Česku jsme navíc měli skvělou tradici desetibojařů. Nikdy jsem nad tím nepochyboval. V úvahu připadala jen jedna disciplína a tou byl oštěp. Mám v desetiboji výkon přes sedmdesát metrů, což už je u desetibojařů světová třída.

Čtěte také

Jak velkou výhodou je mít po svém boku manželku atletku?

Žádná jiná žena by to nezvládla. Zvlášť desetiboj, který opravdu zabere nejvíc času. Jsme na stadionu první, odcházíme poslední. Na soustředěních trvají tréninky dlouho. Nesportovkyně by to se mnou určitě nedala.

Jak to vidíš, že budeš ještě dlouho profesionálním sportovcem?

Desetiboj je milosrdný v tom, že se dají body nahnat někde jinde. Vrhačské disciplíny se dají neustále zlepšovat, protože síla se dá budovat. Pořád vnímám, že můžu dělat hodně bodů. Navíc desetiboj je komplexní, takže nepřetěžujeme tolik jednu část těla. Cítím se dobře, ale musím myslet na rodinu. Atletika totiž není sport, který vydělává. Už ani nejsem stoprocentní profík, protože už nemám plný úvazek. Už se věnuji i osobním tréninkům, protože musíme nějak fungovat. Uvidíme po olympiádě, tam se vše rozlouskne. 

Deniso, profesionální kariéru jsi ukončila před sedmi lety. Na co zavzpomínáš?

Když jsem teď na stadionu a uslyším píšťalku, tak mám husí kůži. Bylo to vždy znamení, že se musíme převléct do dresu a už není kam utéct. Sport a trénink měl tah na bránu, poznali jsme celý svět. Vzpomínám na to jen v dobrém, ale už mě to závodění neláká. Vše se změnilo, nové tréninkové metody, tretry, dráha a zvedla se konkurence. Jsem ráda, že na atletiku koukám už z jiné pozice a maximálně můžu rozdat nějaké rady.

Jak vzpomínáš na účasti na olympijských hrách?

Člověk si to uvědomí až zpětně. V Aténách jsem oslavila osmnáctiny. Nejnádhernější olympiádu jsem zažila v Londýně. Běžela jsem tam semifinále s domácí Britkou a osmdesát tisíc lidí začalo burácet. Jsou to nádherné zážitky, které si budu pamatovat celý život. Nejsem materiální typ, hodně věcí jsem rozdala na charitu, doma mám spíš medaile a vzpomínky.

Cítila ses na vrcholu kariéry mezi lety 2010 až 2013?

Do té doby jsem dělala dálku a víceboj. Pak jsem musela přejít na čtvrtku. To mi vrátilo energii do žil. Říká se, že u atletů přichází vrchol v 28 letech, s těmi aktuálními metodami to ale teď přichází dřív.

Co ti profisport dal?

Samostatnost. Ve 14 letech jsem odešla z domova na internát a od té doby už jsem nežila doma. Začala jsem si vařit, uklízet a když to nikdo neudělá za mě, tak to prostě nebude. 

Denisa a Adam Sebastian Helceletovi jsou tváří letošního T-Mobile Olympijského běhu. Společně odstartují ve středu 19. června v 18 hodin závod v Praze na Letné. Na akci budeme s R-streamem. Běžíte také?

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport
Spustit audio

Související